Zuzana Nováková

Mušle pohádek, Páv se zlatým chvostem, Hvězdy v bílé hřívě, Granátová jablka, Rybí drahokamy… Pod metaforickými, nejen dětskou fantazii provokujícími názvy se skrývají tituly pohádkových knížek brněnské prozaičky a básnířky Zuzany Novákové, jejíž významné životní jubileum si v těchto dnech připomínáme. Ačkoliv vydala několik básnických knih pro dospělé, těžiště její tvorby spočívá v prózách a poezii pro děti, kde její vlídné vypravěčství, bohatá obraznost a především akcentování mravních hodnot představují nadčasové literární poselství.

Zuzana Nováková se narodila 22. února 1943 v Praze. Autorčino dětství poznamenala nejenom tíživá okupační doba, ale také neméně svízelné období 50. let 20. století. Její otec, spisovatel Václav Renč, byl nespravedlivě odsouzen ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou a perzekuci neušla ani jeho rodina, která byla v roce 1952 úředně vykázána z Brna. Před autorkou se uzavřela možnost studovat. Maturitu sice složila na střední škole pro pracující, ale na vysokoškolská studia již pomýšlet nemohla. Čekala ji manuální práce dělnice a sanitářky. V roce 1965 se provdala za Jaroslava Nováka, redaktora a spisovatele, a trvale přesídlila do Brna. Vedle péče o rodinu se intenzivně věnovala literární a výtvarné práci.

Publikovat začala pod rodným jménem, s nastupující normalizací počátkem 70. let však byla přinucena používat k signování svých děl občanské jméno. Zatímco její pohádkové knížky vycházet mohly, v případě próz s dívčí hrdinkou se autorka musela uchylovat k volbě pseudonymů a vypůjčených jmen (např. J. Z. Svoboda, Maria Narratová, Ludmila Poláková). Některé z jejích prací vznikaly ve spolupráci s manželem Jaroslavem Novákem.

Teprve ve svobodné atmosféře 90. let 20. století se mohla Nováková bez omezení zabývat i redakční a editorskou činností. Podílela se na redigování časopisu pro děti a mládež Zvonky (1990-1991) a jako editorka zpřístupnila v reedicích literární odkaz Jaroslava Durycha, Jaroslava Janoucha i umělecky nenáročné, leč starší čtenářskou generací žádané prózy Marie Wágnerové (známé pod pseudonymem Felix Háj). Vytvořila rovněž učebnici českého jazyka a čítanku pro 1. stupeň ZŠ v nakladatelství Alter.

Zuzana Nováková dětskému světu dobře rozumí. Prokázala to již svou knižní prvotinou pro děti Jeden modrý den (1965), již doprovodila vlastními ilustracemi. Pohádková vyprávění a verše v ní propojila rámcovým příběhem, který poeticky ukazuje dětskou hru jako důležitý nástroj poznávání světa a domov jako bezpečné útočiště. Podobně i v následující knížce, kterou sama ilustrovala, Svět jiných barev (1968) nechává zvídavého pastýřka mořských hvězdic odkrývat krásy světa a poměřovat je přitom láskou k domovu. Ať jsou hrdiny jejích pohádkově laděných vyprávění děti, personifikované hračky či nadpřirozené bytosti, všechny obdařuje dětskou mentalitou, založenou na touze po poznání, ochotě učit se novému a respektovat přitom své okolí (například Hračky v zimě nespí, 1982; Skřítek do bytu nepatří, původně v knize Koza paní Ježibaby a jiné pohádkové příběhy, 1984, samostatně 2002; Hejkálek ze starého lesa, 2004). Obdobně i v realistických příbězích z dětského života představuje aktivní dětské postavy, které pod záštitou harmonických rodinných vztahů objevují okolní svět, rozšiřují své zkušenosti a přivykají pocitu zodpovědnosti za sebe i za druhé (Natálie není sama, 1982; Mít svoje vlastní zvířátko, 1989, spolu s Jaroslavem Novákem). Obraz idylického dětství opouští autorka až v prózách určených starším čtenářům (např. Děvče s copánky, 1970; Silvie, 1982). Citlivé dívčí hrdinky se v nich na své cestě k dospělosti vymezují vůči rodičům, aniž by však paušálně zpochybňovaly jejich autoritu, či vůči společnosti (novela Lucila, 1976, v níž dívčino dospívání komplikuje dramatická situace politického převratu a strach o osudy bližních).

Významná je rovněž adaptátorská činnost Zuzany Novákové. V převyprávění řady pohádek domácí i zahraniční provenience se mohlo naplno projevit autorčino živé vypravěčství, zprostředkovávající poselství o neporušitelnosti mravních kódů. Nováková respektuje žánrovou konvenci folklorní pohádky a bajky, ale zároveň původní náměty invenčně rozvíjí a s vypravěčskou spontaneitou svým básnivým jazykem modeluje do osobitého tvaru (např. slovácké pohádky Džbánek pohádek, 1968; tádžické, uzbecké a kazašské pohádky Hvězdy v bílé hřívě, 1972; valašské, arménské a gruzínské pohádky Granátová jablka, 1974; asijské pohádky a slovácké pověsti Rybí drahokamy, 1978; evropské a asijské pohádky Kocour se svícnem, 1991; Strom plný papoušků, 1992 aj.). Převyprávění starofrancouzské látky o Aucassinovi a Nicolettě (Nicoletta, 1993) lze přiřadit k neintencionální četbě mládeže.

V oblasti poezie pro děti se autorka od hravých veršů téměř říkadlového typu a lyriky tematicky ukotvené v dětském prostředí (Říkanky pro dva copánky, 1985) posouvá v návaznosti na svoje básnické dílo pro dospělé k tvorbě duchovní poezie. Básnické skladby připomínající odkaz českých světic (Legenda o princezně Anežce, 1989 samizdat, 1991, spolu s Jaroslavem Novákem; Zdislava, plamen Boží, 1992, spolu s Jaroslavem Novákem) našly svůj pendant ve sbírce veršů pro děti Když Panna Maria pro vodu chodila (2006). Veršované legendy, lyrickoepické miniatury a dětské modlitby zahrnuté do této sbírky představují v kontextu české poezie pro děti ojedinělý vklad. Obraz Panny Marie jako matky, která na dvorku starostlivě přepírá dětské prádélko, zatímco Josef opravuje vrátka a Ježíšek si bezstarostně hraje s luční kobylkou, připomíná svým laděním verše z Ježíškovy košilky Jana Zahradníčka.

Rozmanitost a bohatost literárního díla Zuzany Novákové, jež zahrnuje dále bezpočet pohádek psaných pro rozhlas, televizní pohádky vzniklé podle jejích předloh a pohádkové hry, nelze vyčerpávajícím způsobem postihnout na ploše medailónu. Četné reedice potvrzují aktuálnost a čtenářskou životnost autorčiny tvorby. Ke gratulantům se tak určitě připojují i ti, které knížky Zuzany Novákové provázely dětstvím a kteří se k nim rádi vracejí se svými dětmi.