Pět kytiček tvůrcům brněnské Thálie

ŠLAPANSKÁ, Eva. Jubilanti činohry Národního divadla Brno 2012. Brno: Národní divadlo, 2012. 285 s.

Nejen věrné divadelní publikum, ale i příležitostné návštěvníky a širší kulturní veřejnost zaujme již pátý (a tedy poslední) svazek pravidelně vydávané série agilní brněnské publicistky Evy Šlapanské Jubilanti činohry Národního divadla Brno 2012. V redakci Kristýny Grycové, pod primátorskou záštitou, s podporou Jihomoravského kraje a přispěním třinácti sponzorských partnerů jej r. 2012 vydalo přímo ND Brno. Za asistence čtveřice „kmotrů“ (náměstek hejtmana JmK Václav Božek, náměstkyně primátora a brněnská radní pro kulturu Jana Bohuňovská, ředitelka Knihovny Jiřího Mahena Libuše Nivnická, režisér Ivan Rajmont) proběhl jeho slavnostní křest po říjnové premiéře Mandragory Niccola Machiavelliho. Využijeme tedy této příležitosti nejen k informaci o závěrečné brožuře, ale také pro letmé ohlédnutí za celým ukončeným projektem (jednotlivé díly dále označujeme římskými číslicemi).

Autorka náleží ke známým osobnostem rodného města, s nímž natrvalo spojila celý soukromý i profesní život novinářky, kulturní organizátorky a rozhlasové a televizní scenáristky. Velmi inspirativní rodinné prostředí ji od dětství nasměrovalo zejména do divadelních, hudebních a muzikologických kruhů. Nejvíce pracovních i důvěrnějších kontaktů této temperamentní extrovertní přispěvatelky denního a odborného tisku pramenilo z jejího bezmála třicetiletého působení ve funkci vedoucí Hudebního studia JAMU, kde obětavě zabezpečovala veškeré zdejší koncerty včetně mnoha dalších příležitostných nebo slavnostních akcí a kdy se tudíž z tehdejších i budoucích obdivovaných umělců stávali bezmála každodenní spolupracovníci. Po monografii Karel Höger (1999) vydala r. 2001 poutavou memoárovou knihu Jak jsem je znala (recenze Duha 2002, č. 2), v níž v jednatřiceti kapitolkách shrnula své vzpomínky na několik desítek významných individualit moravského kulturního milieu. V předvečer svých pětasedmdesátin stala se E. Šlapanská (již dříve odměněná stříbrnou medailí k 50. výročí JAMU) za rok 2009 v kategorii žurnalistiky a publicistiky nositelkou Ceny města Brna.

Cyklus knížek šťastně ujednocuje stejný skladný kapesní formát (shodný s programovými tisky k jednotlivým inscenacím NdB), úhledná grafická úprava (Miroslav Švejda) na křídovém papíře a také osvědčené kompoziční rozčlenění jejich náplně: Obsah, úvodní Slovo (postupně od uměleckého šéfa činohry Zdenka Plachého, samotné autorky, ředitele NdB Daniela Dvořáka, hejtmanova náměstka Václava Božka a primátora statutárního města Brna Romana Onderky), abecedně řazené medailony, fotografická příloha, sponzorská loga a u posledního dílu pak vítaný sumární alfabetický soupis všech zachycených umělců, jejichž civilní podobizny ve formě „tabla“ pokaždé zdobí zadní stranu. Počet zpracovaných medailonů je rok co rok přibližně srovnatelný (I. díl 47, II. 41, III. 48, IV. 59, V. 45); celek (s nejrozsáhlejším III. – 350 s.) tedy nabízí 250 portrétů. Každou právě vydanou publikaci (některé uvádějí coby „redakci“, „produkci“ nebo „výběr fotografií“ i další osoby) doprovázel oficiální popremiérový křest, po němž zpravidla následovaly veřejné besedy (Knihovna Jiřího Mahena, Mahenův památník, knihkupectví Barvič a Novotný a jinde), obvykle zakončené autogramiádou.

Přes autorčinu spíše hudebněvědnou orientaci sledují „Jubilanti“ vždy pouze oblast činoherní. Jednotlivé personální kapitolky zpravidla hned doprovázejí pečlivě vybrané, někdy jistě pracně dohledávané civilně portrétní i jevištní snímky; v případě jejich neexistence je ojediněle nahrazují např. historické divadelní cedule a budovy, titulní listy knih, kresby apod. To vše pak vhodně doplňuje ještě onen závěrečný (byť ne vždy úplný – srov. V.) blok fotografií. Zdrojem byl především archiv NdB, ale také filmového studia Barrandov, Národního muzea v Praze, Moravského zemského muzea Brno, Městského divadla Brno, Českého rozhlasu, Divadla Josefa Kajetána Tyla Plzeň i rozličné soukromé a rodinné prameny. Individuální hesla dvousloupcové sazby mají proměnlivý rozsah, zpravidla od dvou do osmi stran.

Zasloužené pozornosti (ne vždy však automaticky nejvíce prostoru) se dostává jménům celonárodně populárním, často již samostatně knižně zhodnoceným autoritám širokého múzického záběru i společenských aktivit, jejichž košatý přínos lakonicky shrnout není právě snadné. Sem náleží např. Hugo Haas, Jarmila Kurandová, Martin Růžek, Vladimír Šmeral, Vítězslav Vejražka a Jaroslav Vojta (I.), Lev Blatný, Emil František Burian, Karel Hašler, Karel Höger, Jindřich Honzl, Jiří Mahen, Václav Štech a Rudolf Walter (II.), Jan Grossman, Marie Hübnerová, Ludvík Kundera, Hana Kvapilová, Vladimír Leraus, Dana Medřická a Evžen Sokolovský (III.), Ladislav Pešek, Miloš Nedbal, Bohuš Záhorský a Vlasta Chramostová (IV.), Vendelín Budil, Rudolf Deyl mladší nebo Vlasta Fabiánová (V.). U některých z nich si čtenář jejich rodáckou nebo pracovní vazbu k Brnu možná teprve takto uvědomí.

Nezapomíná se přirozeně ani na umělce a vědce s tímto městem trvaleji svázané, jako jsou namátkou Vlasta Fialová, Alois Hajda, Rudolf Jurda, Zdeněk Kaloč, Josef Karlík a Marie Pavlíková (I.), Jaroslav Dufek, Rudolf Krátký, František Šlégr i Jarmila Urbánková (II.), Karel Hospodský, Milan Pásek, Aleš Podhorský i Miroslav Zejda (III.), Zdeňka Gräfová, Miloš Hynšt, Václav Jiřikovský, Antonín Kurš, Ladislav Lakomý, Václav Renč, Bořivoj Srba a Václav Vozák (IV.), Josef Skřivan, Oldřich Vykypěl nebo Marie Waltrová (V.). Někteří další se tu objevovali s přestávkami, případně zde strávili pouze jedinou sezonu, ba jen pár měsíců (z V. např. Václav Hübner, Valerie Kaplanová a Stanislav Wandas). Mnozí však opakované lákání do Prahy odmítali, zůstávajíce Brnu věrni dlouhá desetiletí (k „rekordmanům“ se v tomto ohledu s více nežli čtyřmi dekádami řadí kupř. Anděla Novotná, Bohumil Smutný, Oldřich Vykypěl, Jana Hlaváčková a zejména se zdejšími šedesáti tvůrčími roky výtvarník Eduard Milén).

Ze stručných anotací a textu hesel vyvstává pestrá mozaika profesí. Přirozeně převládají herci a režiséři, objeví se tu však také dramaturg a lektor, scénograf, ilustrátor či fotograf, pěvec, hudebník a písničkář, choreograf, imitátor, kabaretiér a loutkář, ba i suflér či kouzelník, dále recitátor, divadelní direktor a podnikatel, umělecký šéf, organizátor nebo svazový funkcionář, literát, scenárista, žurnalista, historik, překladatel, moderátor, pedagog na konzervatoři, DAMU a JAMU etc.

Zevrubně informovaná autorka s obsáhlými znalostmi moravského divadelnictví a bohatým soukromým archivem pojímá všechny partie coby čtivá slovníková hesla – sama se ostatně spolupodílela na daleko podrobnější unikátní třísvazkové encyklopedii Eugenie Dufkové a Bořivoje Srby Postavy brněnského jeviště, z níž poté mohla údaje i fotografie hojně přebírat. Převažující chronologickou faktografii s výčtem nedatovaných rolí a obdobnými, někdy až klišé se blížícími spojovacími formulacemi E. Šlapanská tu a tam oživuje fejetonistickým odlehčením, pitoreskními podrobnostmi a kuriozitami. Nechybějí častá osobní vyznání samotných umělců (u V. např. Miroslav Částek, František Derfler, Vlasta Fabiánová, Jana Hlaváčková, Stanislava Strobachová aj.) ani jejich kolegů (při V. kupř. Vendelín Budil, Václav Vydra, Ján Borodáč a Josef Kemr), excerpce známých monografií (Sága rodu Budilova od Olgy Spalové) nebo citáty z novinových kritik dobových (Jan Neruda, Jindřich Vodák, Josef Merhaut, František Götz a další) i víceméně současných (brněnští teatrologové Artur Závodský, Zdeněk Srna, Bořivoj Srba, Viktor Kudělka, Miroslav Plešák, Václav Cejpek aj.), z nekrologů a laudatií, výhradně kladných a jen málokdy přesně identifikovaných. V několika případech (srov. V. – Jiří Sequens, Josef Skřivan, Bohumil Smutný, Marie Waltrová, Stanislav Wandas) čerpá E. Šlapanská ze Srbovy studie „České divadlo v Brně v letech nacistické okupace a druhé světové války“ tak rozsáhle, že tyto citace zabírají značnou část hesla, a nadto se svým exaktním stylem z okolních pasáží poněkud vymykají.

Medailony podchycují nejen základní biografické údaje včetně odborného, soukromého či praktického vzdělání a veškeré spektrum aktivit „jubilantů“ již zemřelých i žijících (ochotnické začátky, opera, opereta, balet, loutkářství, umělecký přednes; rozhlas, film, televize a dabing; spisovatelská sféra; šéfovské a ředitelské posty; podíl na výchově nastupujících generací apod.), a to až k aktuálně poslední uzavřené sezoně. Je velmi přínosné, že autorka sleduje také angažmá v jiných souborech a městech, účinkování u německojazyčných ansámblů, pomoc při vytváření profesionální Thálie na Slovensku, působení v evropské či zámořské cizině nebo únik z „normalizačního“ bezčasí do emigrace. Jakožto bytostná optimistka snaží se publicistka s vlídnou noblesou alespoň letmo pochvalně vymezit jejich převládající „obor“, příznačným detailem vystihnout specifičnost naturelu. K probíraným osobám je až příliš taktní a vlídná: ani náznakem se nezmiňuje o žádných jejich negativních či sporných vlastnostech či neblahých politických postojích. Méně shovívavý pohled by si nejspíš zasloužily posrpnové totalitě napomáhající „úlitby“ několika z nich (kupř. Evžen Sokolovský – III., Jiří Sequens, Václav Kyzlink, Jaromír Roštínský – V.). Ke zdařilým partiím např. poslední brožury můžeme přiřadit portréty Vlasty Fabiánové, Františka Derflera, Jany Hlaváčkové, Vladimíra Krátkého i obou Pištěků, Jana a Jiřího.        

Už při letmém či náhodném zalistování několika hesly před námi vyvstávají zhusta velmi pozoruhodné, ba až dobrodružné a spletité osudy umělců: rodinná kumštýřská tradice manželských a generačních dvojic (srov. rod Pechů), klikaté cesty rozličným řemeslům vyučených elévů k neodolatelně vábící Thálii, dlouhé a klopotné putování s ostřílenými principály soukromě podnikajících kočovných společností (Josef Beyvl u nich plynule strávil patnáct let) nebo hraní v letních arénách, dobrovolné odchody ze světa, s dneškem těžko srovnatelný vysoký počet premiér v sezoně (za protektorátu jich jen jediný soubor pražského ND nabízel sedmnáct), činoherci zcela samozřejmě účinkující v operách a operetách, určující vliv učitelských „guru“ typu Josefa Burdy, Jiřího Mahena, Rudolfa Waltra, Zdeňka Dopity, Milana Páska nebo Stanislava Zindulky, obtížné podmínky v poválečných zájezdových divadlech, obětavá spolupráce i vynikajících profesionálů s regionálními amatéry. V tomto kontextu nám v paměti utkví mnohé kuriózní perličky: herečky běžně vystupovaly v „kalhotkových“ rolích chlapců (Marie Brožová dokonce ztělesnila Tylova dudáka Švandu); Anděla Novotná postupně vytvořila v Maryše mladou titulní hrdinku, Hospodskou, tetku Strouhalku, Lízalku i Stařenku; ctižádostivému tenoristovi Janu Pištěkovi jednoduše zakoupila divadlo tchýně – bohatá kavárnice; slibnou kariéru Marie Hilbertové ukončil sňatek s hrabětem Aichelburgem; Otylie Beníšková stála na jevišti ještě v 87 letech; Marcela Peňázová zaujala roličkou Čtvrtého zajíce… 

E. Šlapanská zvolila u dat narození a úmrtí zahrnutých jubilantů pětiletý interval. Tak se stalo, že se při zmíněném abecedním řazení vedle sebe setkávají osoby občas časově dosti vzdálené, tedy jak divadelníci dávno mrtví, tak – jakožto vybraní nejmladší – „abrahámové“ stále v plné síle tvořící. Vezmeme-li pro ilustraci nejnovější díl V., najdeme zde ty narozené hluboko v 19. století, které tudíž nemohou přímo znát ani věkovití pamětníci: komik Jindřich Vilhelm (* 1837), jenž hrál ještě v tylovském Stavovském divadle, nebo zmíněný ředitel Jan Pištěk (* 1847), a naopak desítku umělců v rozmezí 55 – 75 let. K vůbec nejstarším zachyceným jménům náleží všestranný Pavel Švanda ze Semčic starší (* 1825 – III.) a Tylova souputnice u Zöllnerovy společnosti Marie Ryšavá (* 1831 – IV.).    

Na obsahové nepřesnosti narazíme v pětici knížek jen ojediněle (srov. medailon o dvacet roků „omlazené“ Ivany Valešové – I. nebo Miroslava Částka – V.). Zjevné tiskové drobnosti (roztržená nebo naopak nepatřičně spojená slova, interpunkce atp.) si koneckonců každý opraví sám. Nemilými pihami na kráse bohužel naprosto všech dílů (IV. a V. přitom v tiráži uvádějí jména korektorek) jsou však poměrně četné tiskové lapsy, rušivé zejména u vlastních jmen. Pozorný čtenář postřehne jejich podobu dvojí (Federico – Frederico, Kolár – Kollár), ba dokonce trojí (křestní jméno Bertolta Brechta nebo Shakespearova hrdiny Petruccia). „Nevychytána“ zůstala nesprávná znění typu „Ivanovič (správně Michajlovič) Dostojevskij“, Adama (Heinricha) Kleista“, „Jiří (Richard) Mihula“, „Františka (Bohumila) Hrabala“, „Jan (Milan) Calábek“ či „Václav (Vendelín) Budil“. Zbytečně matou překlepy à la „Jiří Terš (Teš)“, „Orhánová (Orbánová)“ „Sokrotova“ (Sokratova), „Balcerová (Balcarová)“, „Loštíka (Lošťáka)“, „Filalová (Fialová)“, „Strochachová (Strobachová)“, „Lopuchin (Lopachin)“ atd., byť občas předlohu určitým kouzlem nechtěného ozvláštňují: „Piščator (Piscator)“, „v Seině (Sieně)“, „v Nasradinovi (Nasredinovi)“ atp.

Tato konstatování však nic nemění na skutečnosti, že pětidílné slovníkové brunensium Evy Šlapanské Jubilanti činohry Národního divadla Brno záslužně napomáhá k uchování prchavého kouzla jevištního umění. Spíše nežli pro hlubší teatrologická studia dobře poslouží jako běžně dostupný operativní manuál nejen brněnské Thálie, určený široké návštěvnické veřejnosti. Odsud se již také vynořila otázka, zda se iniciativní autorka nehodlá pokusit o podobné popularizující kompendium třeba z oblasti operní a zpěvoherní.