Pan ředitel PhDr. Miloš Papírník

Dnem 25. prosince 2012 v 88 letech se uzavřel knihovnický život Miloše Papírníka, který v této naší profesi pracoval plných sedmdesát let.

Rád vzpomínal na své začátky, když si jako student reálného gymnázia objednal v Národní knihovně Pravidla katalogu základního od J. Boreckého a – jak říkal – byl jediným fyzickým zákazníkem, který tak učinil. V jeho případě však nešlo o výstřednost. To jen prostě uskutečňoval záměr, ze kterého již nikdy neustoupil. Hned po maturitě nastoupil v roce 1943 do Univerzitní knihovny, kam se opět vrátil po naštěstí krátké epizodě, v jejímž rámci byl totálně nasazen do válečného průmyslu. Od dubna 1945 již opět byl ve své knihovně a prošel všemi úseky knihovnické práce. Zapojil se do nápravy po zásahu bomby do budovy i do zpracovávání rozsáhlých svozů literatury po válce. Zapsal se rovněž na znovuotevřenou Masarykovu univerzitu a vystudoval zde sociologii. Ani o kousek však neustoupil ze svého zájmu o praxi knihoven, jak o tom ostatně svědčí název jeho doktorské práce Čtenářský profil Brna. Práci knihovníka nikdy nevnímal jen jako uzavření se mezi vysoké regály a zpracovávání katalogizačních záznamů.

Brzy po návratu z vojenské služby, v roce 1953 ve svých třiadvaceti letech se stal ředitelem Univerzitní knihovny v Brně, už tehdy druhé největší vědecké knihovny v zemi. Což bylo ovšem v rozporu s tím, s jakými prostorovými omezeními se musela vypořádávat. Velkou část svých schopností proto věnoval tomu, aby se domohl stavby nové budovy knihovny. To, že k uskutečnění stavby podle studie od architekta Jiřího Krohy v padesátých letech nedošlo, stejně jako k výstavbě projektovaného depozitáře v šedesátých letech, nebylo jeho vinou. On měl vše připraveno, rozpracováno, rozvrženo – což ostatně bylo jeho dobrým zvykem.

 Jazykové znalosti doktora Papírníka však otevřely knihovně jiné cesty k získání renomé. Byl to on, kdo se podstatným způsobem zasloužil o navázání pracovních – a zdaleka ne formálních – vztahů s knihovnami v Německu, Rakousku či na Slovensku. A byl to opět on, kdo neváhal a podílel se na přípravě nových knihovníků. S trpělivostí, která jej tak dobře charakterizovala, se rozhodl učit od píky studenty Střední knihovnické školy v Brně. V knihovně se podílel stále na všech činnostech. Když na konci šedesátých let probíhala rekonstrukce elektrické sítě ve skladech, byly knihovní fondy stále přesouvány z místa na místo a jeho pracovní bílý plášť nikdy nebyl čistý, jak o něm říkával. Dovedl ovšem stmelovat své kolegy i v přátelských posezeních zvaných „hafanéry“, pravidelně se také konaly výpravy „Tatranců“ na Slovensko.

Jeho úspěšnou profesní kariéru přerušily události po roce 1968. I on patřil k těm, kdo usilovali o změnu společenských poměrů a byl proto v roce 1970 z místa ředitele Státní vědecké knihovny odvolán. S pomocí přátel na památkovém ústavu v Brně a Technickém ústředí knihoven v Praze vznikla na zámku ve Slavkově u Brna pobočka TÚK, kterou řídil a kde se s novou trpělivostí opět věnoval práci pro knihovny, a to po dvacet let až do svého penzionování. I když takhle si to určitě nepředstavoval. Jeho velkorysost a nadhled, jeho smysl pro humor a jeho už tolikrát osvědčovaná pracovitost mu ale i tehdy pomohly překonat všechno to nepohodlí spojené s neustálým dojížděním a převykáním.

Doktor Papírník nebyl ovšem jen úspěšným manažerem a organizátorem. Získal si v oboru pověst i jako vědecký pracovník. Svědčí o tom i jeho osobní knihovna, která zabírala až po strop dvě strany pracovny, zahrnovala slušnou sbírku domácí i zahraniční knihovnické literatury. Kolekce knih o bridži a kouření doutníků také svědčí také o jeho zálibách. Překládal knihovnické učebnice z němčiny a z ruštiny. Jeho pečlivost, která nezřídka hraničila až s pedantstvím, vyústila nejen do podoby velmi důležitých slovníků jazykových pojmů, ale projevila se i bibliografických soupisech. V důchodu se pak jeho hlavní pracovní náplní stala právě bibliografie. Pro Moravskou zemskou knihovnu připravil řadu informačních příruček a zužitkoval tak své široké vědomosti i výborné jazykové vybavení.

Práce si velmi cenil. Nebyla však pro něj cílem, ale prostředkem. Prostředkem k tomu záměru, který se ohlásil již oním nevšedním způsobem získání pravidel zpracování katalogu v době studií. K záměru, který se stal jeho posláním a který celý život zdařile naplňoval.