Josef Merhaut – literát dramatického Brna: První výstavní počin Památníku písemnictví na Moravě v novém roce

Vysloví-li se v Brně jméno Josefa Merhauta, patrně se většině místních či místa znalých jako první vybaví název významné komunikační tepny oddělující Černá Pole od Husovic, popřípadě busta, která zdobí Lužánecký park. Dnes již začíná být zapomínanou skutečností, že tento literát, novinář a divadelní kritik byl nejen svým dílem, ale celým aktivním životem s brněnským prostředím spjat jako málokterý z jeho následovníků (asi nejvíce se v tomto ohledu nabízí ke srovnání o generaci mladší Jiří Mahen). Významnou osobnost brněnských kulturních dějin se snaží přiblížit první výstavní počin letošního roku v rajhradském Památníku písemnictví na Moravě.

Sestavit Merhautův životopis není snadné vzhledem k rozptýlené pozůstalosti. Jeho rukopisný archiv se nachází v různých fondech a institucích, patrně nejvíce dosud neznámého materiálu můžeme do budoucna očekávat od dosud nepřístupného fondu Miloslava Hýska v Památníku národního písemnictví. Dosavadní merhautovská literatura tedy v zásadě pouze opakuje základní životopisnou kostru (relativně kompletní informaci poskytuje už Lexikon české literatury) a v dalším vychází především z vydaného Merhautova díla. Stejnou cestou se vydala i probíhající výstava – tematizuje především způsob, jímž Merhaut reflektuje společenské napětí své doby.

Josef Merhaut se narodil roku 1863 ve Zbirohu u Berouna do rodiny pivovarského sládka. Po brzkém úmrtí matky vyrůstal v nedalekých Zdicích a posléze v Praze. Zde navštěvoval malostranské gymnázium, které však nedokončil, stejně jako později studia práv na pražské univerzitě. Po epizodní zkušenosti s kočovným ochotnickým divadlem působil jako pomocný redaktor ve staročeském časopisu Pokrok, od začátku 80. let začal publikovat své první verše. V jednadvaceti letech odešel do Brna. Získal redaktorské místo v Moravské orlici, tehdy jediném českém deníku (Rovnost začala vycházet o rok později, Lidové noviny až r. 1893). Stal se divadelním referentem a svými kritickými fejetony začal ovlivňovat dramaturgický růst českého divadla směrem k soudobé realistické tvorbě. V krátkém čase povýšil na vedoucího kulturní rubriky a v roce 1891 zaujal ve svém listu pozici šéfredaktora. V tomto vlivném postavení setrval až do své smrti, stal se tak součástí českých intelektuálních kruhů své doby. Zemřel v září 1907 na následky dlouholeté nemoci. Merhautovo literární dílo není nijak rozsáhlé, základ tvoří tři povídkové sbírky: Povídky (1890), Had a jiné povídky (1892) a Černá pole (1897) a dva romány: Andělská sonáta (1900) a Vranov (1906). Prozaickou tvorbu doplňují dva posmrtně vydané výbory Merhautovy poezie a novinářských fejetonů.

Těžiště Merhautovy tvorby i veřejného působení spadá do 90. let 19. století. Z pohledu literární historie se jedná o období, v němž česká a moravská próza reagovala na podněty naturalistické estetiky a právě Josef Merhaut patří k autorům, u nichž se naturalistické postupy silně projevily. Obecné charakteristice naturalismu v Merhautových prózách odpovídá vyostřená charakteristika postav, jejichž jednání i prožívání je předurčováno vnějšími faktory: sociálním a národnostním prostředím, dědičností či lidskou pudovostí. Důležitým dějotvorným prostředkem je práce s kontrasty. Hlavní postavy jsou konfrontovány s cizorodým prostředím (např. venkované ve městě) nebo s postavami kontrastního charakteru, čímž se dostávají do krizových situací. Tlak situace pak nezřídka směřuje ke katastrofě. Doboví recenzenti i literární historikové poukazují na skutečnost, že Merhaut zbavuje své postavy možnosti projevit svobodnou vůli a vlastním úsilím změnit svůj osud, jako řešení pak často volí extrémní prostředky: vraždu nebo sebevraždu.

Hlavním zdrojem merhautovských kontrastů se stalo Brno na sklonku století, do jehož ulic je situována většina jeho próz. Dynamicky se rozvíjející městská aglomerace, zaznamenávající setrvalý přísun obyvatelstva z venkova, česko-německé národnostní konflikty a rostoucí sociální napětí, to vše poskytuje Merhautovi nepřeberné množství látky. Vyhrocené zachycení mezilidských vztahů v Merhautově díle je sice zčásti poplatné použité naturalistické metodě, současně však má pro nás určitou dokumentární hodnotu. Autorova potřeba líčit např. Čechy a Němce jako vzájemné protipóly (s neskrývaným hodnotovým zabarvením) vypovídá mnohé o rozdělené společnosti dané doby. O tyto skutečnosti se opírá i výstava v Památníku písemnictví na Moravě. Vychází z premisy, že Merhautovo dílo lze pochopit pouze na pozadí probíhajících společenských proměn. Vhled do jeho próz je zde ztvárněn prostřednictvím čtyř stěžejních opozit, která vytvářejí dějovou dynamiku: Prozření a zmar (odrážející dvojí způsob vyústění Merhautových próz), Město a venkov (kontrast morální), Češi a Němci (kontrast nacionální), Národ a chléb (sociální otázka a její poměr k národnostnímu hnutí). Výstavu doplňují ukázky dokumentů vážících se k Merhautovu životu, první vydání jeho děl včetně časopiseckých (raritou je např. drasticky cenzurované vydání povídky Píseň práce v časopisu Niva roku 1894) a také ukázky recenzních ohlasů, nezřídka velmi kritických.

Navzdory důležitosti společenského kontextu však nesmíme zapomínat, že v Merhautových dílech běží především o krásnou literaturu. I po stránce kvalit čistě uměleckých má Merhaut co nabídnout. Je mistrem zkratky, řada jeho próz vyniká schopností vytvořit napětí či zprostředkovat atmosféru místa skrze několik málo promluv nebo jeden vyostřený detail. Už proto stojí zato se k Merhautovi vracet, inspiraci k návratům lze na rajhradské výstavě načerpat do konce března.

Rajhradský Památník písemnictví v přelomovém čase

Novým impulsem pro činnost rajhradského Památníku písemnictví na Moravě se v letošním roce stane zpřístupnění stavebně zrekonstruovaných dalších prostor, včetně tzv. letního refektáře, reprezentativního sálu zářícího novotou. Ačkoliv stavební rekonstrukce byla dokončena již v loňském roce a veřejnosti se představila v listopadu v rámci floristické soutěže Brněnská růže, běžný návštěvnický provoz by měl začít až v polovině roku letošního. Tomu Památník přizpůsobil i svůj letošní výstavní program. Jeho dominantou bude výstava věnovaná Vítězslavu Nezvalovi, básníkovi, kterého s Brnem spojovala nejen básní oslavená Svratka a rozrazil. S Nezvalem vzdáleně koresponduje i další výstavní projekt a to prezentace surrealistické skupiny Stir up, která se do Rajhradu po několika letech vrací. Její produkce se ovšem objeví v tzv. Malém sále na rozdíl od nezvalovského tématu, které zaplní velký sál. 

Nové výstavní prostory umožní pořádat paralelně několik akcí s různým zacílením i s různorodou velikostí a na různých místech. Vítězslava Nezvala vystřídají v poslední třetině roku pohádkoví hrdinové ze světa zvířat, větší prostor dostane výtvarné umění ve spojení s literaturou. Osmdesátiny brněnského sochaře, malíře, ilustrátora a autora řady knih Aloise Mikulky zahájí provoz tzv. Malé galerie, která následně poskytne místo literárnímu a výtvarnému dílu Jakuba Obrovského. Čistě písemným projevům zůstane věrné tzv. náměstíčko ve „starém“ traktu – tam se zhruba ve čtvrtletním cyklu vystřídají nakladatelství, baťovské téma a téma ženy spisovatelky na příkladu tvorby a života Amálie Vrbové, vystupující pod pseudonymem Jiří Sumín.

Jako v letech minulých nechybí v Památníku ani přímý kontakt s živou literaturou. Besedy s autory jak děl literárních tak vědeckých nebo publicistických, pořádané pod titulem Středění jednou měsíčně otevírají v Památníku řadu aktuálních témat: slovo dostávají nově vznikající literární díla, úvahy o architektuře, o literární scéně a literárním provozu, o divadelním dění. A pro opravdové knihomily mimořádná nabídka: dvakrát za rok pořádají rajhradští Knižní bleší trh – příležitost pro všechny, kdo chtějí prodat knížku z vlastních zásob anebo objevit zajímavý titul, který jim v knihovně zatím chybí.