Je modernismus definitivně mrtvý? Medailonek Věry Linhartové aneb Literární experimenty Dámy s hranostajem

Spisovatelka, překladatelka, editorka, kunsthistorička a japanistka Věra Linhartová se letos v březnu dožívá 75 let. Tato významná brněnská rodačka se do historie zapsala především svými experimentálními prózami z šedesátých let, které způsobily na české literární scéně velký rozruch, protože v nich jejich autorka přišla s nevšedním a ve své době na české poměry velmi subverzivním pojetím psaní a beletrie vůbec.

Její knihy totiž záměrně rezignují na vyprávění v tradičním slova smyslu, když čtenáři nenabízejí jasně čitelný příběh a postavy, s nimiž by se bylo snadné identifikovat a prožívat jejich osudy. Linhartová ve svých prózách destruuje iluzivní a realistické vyprávěcí postupy, podobně jako to svého času na divadle prováděl Bertolt Brecht, a veškeré své úsilí věnuje ohledávání jazyka a zkoumání možností vyprávění vůbec. Není proto divu, že takto jasně vyhraněná poetika či umělecký postoj se stal předmětem řady ostrých polemik, které pokračují i v současnosti. Velmi tvrdá výměna názorů nad dílem Věry Linhartové proběhla v roce 2008 mezi literárním vědcem Jiřím Trávníčkem a básníkem Jaromírem Typltem na stránkách časopisů Host a Tvar. Trávníček, který je dlouhodobým zastáncem literatury založené na silném příběhu, tehdy způsob autorčina psaní komentoval následujícími slovy: „Ano, Věra Linhartová přijala své angažmá v próze jako útěk před příběhem, ba útok na příběh. (...) je Věra Linhartová autorkou ne méně než – dáma promine – arogantní.“

Je tedy více než zřejmé, že beletristické dílo Věry Linhartové je stále živé, protože neustále budí vášnivé reakce jak laických čtenářů, tak lidí věnujících se literatuře profesionálně. Její texty hrají, bez jakékoli nadsázky, v českých podmínkách stále významnou roli, neboť jsou příkladem, nebo spíš bitevním polem, na němž se vede permanentní spor o pojetí současné literatury a o modernismus obecně. Nehledě na to, že její prózy, básně a eseje stále přinášejí neopakovatelný a s ničím nezaměnitelný čtenářský zážitek.

Povoláním kunsthistorička

Ve všech literárních slovnících se může zájemce o autorčin život dočíst, že se Věra Linhartová narodila v roce 1938 v Brně, kde také po absolvování víceletého francouzského gymnázia vystudovala Filosofickou fakultu. Za obor si vybrala dějiny umění a po ukončení studia v roce 1960 (diplomová práce o barokní architektuře) začala působit v krajských střediscích památkové péče nejprve v Brně a posléze také v Pardubicích. Pravděpodobně nejvýznamnějším angažmá v této oblasti se však stalo její působení v Alšově jihočeské galerii na zámku Hluboká, kde se jí podařilo zorganizovat na dobové možnosti naprosto nevšední výstavy moderního českého umění, z nichž nejvýznamnější nesla název Imaginativní malířství 1930-1950. V roce 1966 pak v rodném Brně upořádala retrospektivní výstavu obrazů Jindřicha Štýrského a Toyen, dvou hlavních postav českého surrealistického malířství první poloviny dvacátého století.

Výtvarnému umění se Linhartová věnovala i v pařížském exilu, kam odešla po srpnové okupaci v roce 1968. Monografii o malíři Josefu Šímovi tak vydala už v zahraničí (Brusel 1974) a své studium japanistiky završila doktorskou prací Na bílém podkladě (Japonské texty o malířství od 9. do 19. století). Díky nakladatelství Torst, které před několika lety vydalo soubor nazvaný Soustředné kruhy, má také český čtenář možnost seznámit se s jejími reflexemi výtvarného umění, které Linhartová píše nepřetržitě od začátku šedesátých let. Je přitom evidentní a přirozené, že se autorčin dlouhodobý zájem o výtvarné umění promítl i do její vlastní beletristické tvůrčí činnosti, která v mnohém připomíná modernistická abstraktní plátna namalovaná ze slov.

Literární objev šedesátých let

Na profesionální spisovatelskou dráhu Linhartová nastoupila v roce 1966, což bylo v době, kdy měla již na svém kontě tři vydané tituly, ale také například účast na samizdatovém sborníku Objekt 5, který na začátku šedesátých let připravila pražská Surrealistická skupina sdružená kolem osobnosti Vratislava Effenbergera. První dva soubory povídek Prostor k rozlišení a Meziprůzkum nejblíž uplynulého vyšly v roce 1964 téměř současně v jihočeském regionálním nakladatelství Růže a v Mladé frontě. Tehdejší redaktor Růže Robert Sak na první setkání s Věrou Linhartovou vzpomíná takto:
„Ta útlá dívka plachého pohledu a skoupé řeči, která vstoupila do naší redakce někdy v roce 1963, nevypadala na to, že právě vešla budoucí velká spisovatelka. Mou pozornost, přiznávám, poutala spíše její průvodkyně neobyčejně půvabného zjevu. A z jejích úst jsme vyslechli, že přivádí svou přítelkyni Věru Linhartovou, která se pokouší psát, jeden rukopis již odevzdala jinde a druhý nabízí nám. Když jsme si její soubor próz zvláštního názvu Meziprůzkum nejblíž uplynulého přečetli, věděli jsme, že to bude objev, jaký se nevyskytuje každý den, a spěchali jsme s jeho vydáním.“

Dvojnásobný literární debut se setkal s velkým ohlasem dobové kritiky, která Linhartovou od první chvíle začala považovat za nepřehlédnutelný zjev na poli tehdejší prozaické produkce, jenž si zaslouží náležitou pozornost. Její následující kniha Rozprava o zdviži (vyšla 1965) pak jen potvrdila autorčino směřování k experimentálnímu vyprávění, na což velmi přesně upozornil Milan Suchomel:
„S odcizeným dějem nakládá Linhartová po svém. Vypravěč jej přetíná, sotva se začne těsněji vázat, hlasitě plánuje další postup a pro samé odbočky nesplní, co slíbil. Tak dlouho se odchyluje od tématu, až nezbývá než pochopit, že samo hlavní téma je vedeno právě přes tyto obšírné odchylky a statické komentáře. Děj je vyvázán z příčinnosti a následnosti, z podobnosti a pravděpodobnosti, je uvolněn od empirických posloupností, postupuje bloudivým pohybem mimo cesty, čas a prostor jsou maximálně prostupné. Také postavy jsou bez pevnějšího situování v místě a čase, bez uceleného povahového vybavení a sociální charakteristiky. Nelze po nich žádat, aby mluvily a jednaly 'jako v životě'. Bytují v izolaci, s několika úzkými výhledy do svého 'pokoje', v maniakálním soustředění. To, co prožívají, může být stejně dobře rozpad osobnosti stejně jako její dosahování; stejně chátrání jako průnik do skutečnosti jiného řádu.“

Linhartová čtenáři nenabízí jasně strukturovaný příběh, napínavý děj a psychologicky prokreslené postavy. Její prózy z tohoto období načrtávají jakýsi mentální model skutečnosti, který neexistuje nikde jinde než v aktu samotné tvorby a jehož materiálem i prostorem existence je řeč. Její texty konstruují mentální krajiny přesných geometrických tvarů, v nichž dominuje myšlení jako jediný a nezpochybnitelný základ existence. Toto karteziánské východisko, často také přímo v textech tematizované, je základním kamenem pro jakousi velmi zvláštní „slovní architekturu“, jejíž vztah ke skutečnosti je ambivalentní a jednoznačně paradoxní. Její dílo je vlastně otevřenou polemikou s realismem, ale také manifestem nedůvěry ke schopnosti jazyka realitu vůbec pojmenovat a zobrazit. Naproti tomu však v jejích textech můžeme sledovat maximální touhu po jazykové přesnosti, která však není dána nějakou zjevnou korespondencí s představou o skutečnosti, která je tradicí a automatismem petrifikována do nehybně zkamenělého obrazce, ale je to jazyková přesnost, jejímž prostřednictvím se otevírá prostor k hledání a zkoumání, který rozbíjí všechny iluzorní představy o povaze bytí.

Podobnou cestou se vydává i v dalších dvou povídkových souborech Přestořeč (1966) a Dům daleko (1968). I zde je čtenář přímo zavlečen do zvláštního světa významově otevřeného díla, kde čas a prostor nejsou pouze rámcem, v němž se odehrávají kauzálně uspořádané události, ale přímo tématem samotného uměleckého zobrazení. Vladimír Karfík si všímá, že: „Prózy Věry Linhartové se stále zhušťují – její přesné pojmové myšlení se zvláštním spojením logického, abstraktního a ryze smyslového se blíží povaze básnické.“ Krátké, ne více než několik stránek dlouhé texty, které často citují texty jiných autorů (Dostojevskij, Weiner apod.), v nichž autorka kombinuje různé žánrové postupy (filosofická esej, životopisná próza apod.), se ještě o stupeň hlouběji zanořují do jazykového světa, jenž má podobu jakéhosi surrealistického obrazu a kde jakýkoli náznak děje umírá dříve, než vůbec vznikl.

Na adresu Věry Linhartové, jak jsem ukázal již na začátku, se však kromě chvály snesla i zdrcující kritika. Příliš nepřekvapí, že tehdejší marxističtí kritici viděli v Linhartové produkt buržoazního myšlení a úpadku. Na druhou stranu však její dílo odsoudil i například Václav Černý, jenž v Linhartové dokonce viděl příslušnici, podle jeho mínění nihilistického, hnutí hippies.
„Zde bude jedinou látkou naší úvahy to, že život tu záleží v ustavičném vyplétání z toho, do čeho jsme se právě zapletli a z čeho se lze vyplést jenom tak, že se znovu jinak zapleteme, nejlíp ještě nechat všechno běžet svou cestou a zříci se jakéhokoliv výběru, svolit prostě k osudu. A ještě více to, že jakmile se hrdina octne v jakékoliv situaci, autorka si pospíší ho z ní vyzout dřív, než se situace rozvine, ba než se vůbec stane srozumitelnou. Autorka prostě odmítá, odpírá svého hrdinu jakémukoliv osudu a určení, hrdina nenabývá vůbec samostatné a živé románové existence, je věcí pohazovanou věcmi, je záměrně a důsledně zvěcňován, reifikován. Příběh vzniká a současně zaniká, děj se konstruuje, ale ihned spolu i destruuje, ruší, odbourává, sám sebe odvolává. Román životní absence, prázdnoty, autodestrukce. Čeho se ta dívka Věra tak bojí, říkal jsem si tehdy: samého života se bojí, chce jej nevidět, neslyšet, jedinou její básnickou péčí je zamezit životnímu příběhu, aby nabyl hloubky a významu. Nechce se dát životem kompromitovat, nechce se s životem zahazovat.“

Psaní v emigraci

Po roce 1968 Věra Linhartová vědomě a velmi důsledně přetrhala všechny vazby s bývalou vlastí, což se projevilo i tím, že své knihy přestala psát v češtině, ale začala tvořit francouzsky. V tom se její osud velmi zřetelně podobá osudu jiného brněnského spisovatele světového věhlasu, Milana Kundery. Linhartová v důsledku své emigrace zmizela z povědomí většiny čtenářů v tehdejším Československu na více než dvacet let. Její knihy byly v období normalizace staženy z veřejných knihoven a její jméno vymazáno z dějin české literatury. Teprve po roce 1989 se objevilo několik knižních překladů jejích děl, jež představují jakýsi výsek z jejího francouzského období; jsou mezi nimi například Kaskády (přeložil Petr Král v roce 2002) inspirované autorčiným pobytem na Dálném východě.

Kromě překladů děl z tzv. francouzského období se však po revoluci objevily na pultech knihkupců i knižní soubory, které sumarizují dosud nevydané texty napsané v mateřském jazyce a to ještě před jejím odchodem ze socialistického Československa. Chiméra neboli Průřez cibulí (1993) je vlastně jakýmsi pokračováním Domu daleko a Ianus tří tváří (1993) spojuje tři básnické sbírky, z nichž ta úplně první, Nastolení krále, byla napsána pravděpodobně již v roce 1962 a vyšla v samizdatu. Věra Linhartová, dlouhou dobu považovaná za autorku pěti výrazných knih, které vychrlila v průběhu několika let, zazářila s nimi jako meteor a upadla v zapomnění, kdy se šířily fámy o jejím dlouhodobém a snad i definitivním literárním odmlčení, postupně odhaluje svou velmi rozsáhlou tvorbu, jejíž kontinuita i trvání nebyla nikdy narušena, což velmi přesně vystihl básník Miroslav Topinka:
„Tvorba Věry Linhartové je jednotná. Ať již česky nebo francouzsky psané texty patří k tomu nejryzejšímu, nejvýznamnějšímu, co v naší poválečné próze a poezii bylo napsáno. Mimo jiné i proto, že tu vůbec nejde jen o literaturu.“

V průsečíku vývoje

Ač dílo Věry Linhartové představovalo v šedesátých letech neoddiskutovatelné novum, především v kontrastu s literární produkcí padesátých let, není možné si nevšimnout, z jakých kořenů vyrůstá a na jakou uměleckou tradici Linhartová navazovala. Způsob vyprávění a práce s jazykem jsou zřetelnou ozvěnou poetiky českých expresionistů Ladislava Klímy a především Richarda Weinera, k jehož literárnímu odkazu se Linhartová otevřeně hlásí a jehož Hru doopravdy připravila k vydání (1967) a opatřila i vlastním doslovem. Bylo to mimo jiné i právě dílo Richarda Weinera, které Linhartové otevřelo cestu k francouzské skupině Le Grad Jeu (Vysoká hra), jejímž členem byl i již zmiňovaný Josef Šíma. Dobovým blížencem, rovněž francouzské provenience, byl pro literární tvorbu Linhartové tzv. nový román. Představitelé tohoto směru v šedesátých letech formulovali umělecký program, jenž se v mnoha ohledech shodoval s jejími vlastními tvůrčími východisky. Například Nathalie Sarrauteová byla přesvědčena, že „nikdo už nemůže psát romány s postavami” a že úkolem spisovatele je „přivést k existenci novou realitu”, která se nachází za jevy a rovná se „neznámému, neviditelnému”. I proto Daniela Hodrová dílo Věry Linhartové označuje za reprezentanta hnutí tzv. druhé avantgardy, v němž se originálním způsobem zúročuje modernistická tradice.

Dílo Věry Linhartové však nemá pouze kořeny v dílech jiných modernistických umělců, ale navíc zapustilo i výhonky ve tvorbě některých současných spisovatelů. Psaní jako experiment je totiž příznačné například pro spisovatelskou činnost literární vědkyně Sylvie Richterové či právě citované Daniely Hodrové. Filosofické úvahy o povaze reality a jazyka jakožto znakového systému zase můžeme najít v románové tvorbě Michala Ajvaze, jehož texty chtějí často přímo expandovat mimo stránky knihy. Chuť proniknout jinam, skrze trhlinu do prostoru za řeč zase Linhartová sdílí s básníkem Miroslavem Topinkou.

Mona Lisa nebo Dáma s hranostajem?

Přestože je dílo Věry Linhartové velmi těžko zařaditelné, literární historikové ji často přiřazují ke skupině tzv. šestatřicátníků, kam patřil mimo jiné i Václav Havel, Jiří Kuběna, Josef Topol, Viola Fischerová či její brněnský souputník Pavel Švanda. I v tomto společenství velmi různorodých osobností, které Linhartovou tvarovalo jednak lidsky ale také umělecky, působila téměř jako bytost z jiného světa; jako úkaz. Její málomluvnost, pravděpodobně zapříčiněná tím, že vyrůstala v rodině s duševně nemocnou matkou, která v polovině šedesátých let spáchala sebevraždu, ostře kontrastovala s jasností a stylovou bravurou jejích textů. Pavel Kosatík v knize Ústně více; Šestatřicátníci tuto její výjimečnost popisuje následujícími slovy:
„Nejpozději od chvíle, kdy začala studovat historii umění na brněnské filosofické fakultě, jí okolí začalo připisovat zvláštní osobní kouzlo. V černé blůze, sukni a ťapkách vypadla trochu jako Lucia Bosse, hvězda italských neorealistických filmů: nesla se vždycky zpříma, s pažemi přitisknutými k tělu, jako by i její vzhled a pohyb byly výsledkem pevného odhodlání a neustálé sebekontroly. Svou vizáží působila na každého: Jiřímu Kuběnovi připomínala 'severskou Monu Lisu', Leonardovu dámu s Hranostajem, neprůhlednou a v této od zbytku světa oddělené svojskosti i trochu ďábelskou...“

Věra Linhartová rozhodně patří k osobnostem, jejichž celoživotní dílo (a to jsem ještě vůbec nezmiňoval její rozsáhlou překladatelskou činnost) nemůže nikoho nechat lhostejným. Má své zastánce i odpůrce, kteří s ní často velmi zarputile nesouhlasí. A to je také hlavní důvod, proč stojí za to se k jejím dílům stále vracet a připomínat si je. Linhartová se neřídí zavedenými konvencemi, ale vytváří si vlastní pravidla, naprosto nový pohled na svět, například z kabiny výtahu, jímž ozvláštňuje naše vlastní vidění a chápání reality:
„Zajímalo by mě – myslím na to už delší dobu – jak by se asi jevil svět při pohledu z výtahu. Mám při tom na mysli takovou nepřetržitou řadu kabin POUZE PRO JEDNU OSOBU, které se obecně říká páternoster. Protože, chcete-li pozorovat svět, musíte si k tomu zvolit patřičně pevný výchozí bod. Právě z takového výtahu jsou tedy pozorovány všechny následující úvahy, příhody a děje.“

Pozn. – fotografie Věry Linhartové je převzata z internetových stránek Českého rozhlasu.