Vzpomínky, které zavazují

Vzpomínky, které zavazují

Jednoduchá obálka s fotografickou montáží, na níž se křehká dívčí tvář se zasněnýma očima dívá někam do dálky, násobí svoji emotivnost po dočtení knihy. Erika Bezdíčková ji nazvala Moje dlouhé mlčení, s podtitulem Život a holocaust byla vydána Kartuziánským nakladatelstvím (Brno 2010, 94 stran, ISBN 978-80-86953-58-8). Autorka se ve vzpomínkách vrací k nejtěžším obdobím svého života za nacistické okupace. Dlouhé mlčení o traumatizující minulosti prolomila již v roce 2008, kdy svůj příběh svěřila Olze Sommerové, která zmapovala strastiplné osudy sedmi židovských žen v dokumentu Sedm světel.

Memoárová knížka zachycuje první vzpomínky na dětství v Žilině. Na stránkách vyvstávají barvité představy, z nichž selektivní dětská paměť dokáže uchovat především to nejhezčí: útulný byt provoněný lipovými květy ze stromořadí lemujícího ulici, návštěvy trhu se služebnou Maryškou, chuť zákusků z místní cukrárny, plavání v řece Kysuci. Tyto drobné radosti dětského mikrosvěta budou v pozdějších těžkých chvílích životadárným pramenem.

Nejdůležitější místo ve vzpomínkách však zaujímá rodina. Obraz rodičů, prarodičů a nevlastní sestry je podáván s láskou, ale není nikterak idealizován. Erika vyrůstala v láskyplném a tolerantním prostředí středostavovské židovské rodiny, v níž se hovořilo maďarsky, slovensky i německy. Rodina v dívce pěstovala pocit hrdosti na židovství a slavila důležité židovské svátky, nepatřila však k ortodoxním Židům a Erika měla přátele mezi židovskými i křesťanskými dětmi. Jenom občas protne idylický prostor dětství plíživý projev antisemitismu – zatím má pouze podobu dětských posměšků a ke zjednání nápravy postačí maminčin výchovný pohlavek rozjívenému uličníkovi.

Postava předčasně ztracené maminky provází Eriku celým životem coby personalizace dobra. Po perzekuci Židů v Hlinkově Slovensku je rodina v roce 1944 deportována do Osvětimi. Autorka rekapituluje smutnou minulost střízlivě a s určitým věcným odstupem, ovšem zároveň každou událost znovu a znovu citlivě váží v její tragické osudovosti. Po Osvětimi, kde zahynuli oba rodiče i další příbuzní, se dívka přesouvá do dalších pracovních táborů v Německu a její přežití v otřesných podmínkách mnohdy závisí na souhře šťastných náhod, neboť ve válečném běsnění neplatí již žádná pravidla. Ani konec války nepředstavuje konec útrap. Čtrnáctiletou dívku čeká svízelný návrat domů a především šokující zjištění, že žádný domov již neexistuje. Válka připravila dívku o základní jistoty a hledání přeživších příbuzných, zoufalé pátrání po zbytcích minulého života je pro dospívající Eriku zároveň cestou ke znovuobjevování vlastní identity.

Prožité trauma, násobené syndromem viny, umocňuje i fakt, že ani po válce se Erika nezbavila stigmatu. Židovský původ je v komunistickém Československu 50. let 20. století natolik podezřelý a nežádoucí, že první manželství končí rozvodem, aby nestálo v cestě manželově stranické kariéře, s předsudky a zákazy se potýká i během normalizace.

Obálka knihy Moje dlouhé mlčení

Působivost svěřeného příběhu nespočívá v literárních efektech, ale v jeho autentičnosti. Téma totalitních diktatur 20. století by se nemělo stát učebnicově vyprázdněným souborem pouhých dat a čísel. Svědectví Eriky Bezdíčkové je důležité právě tím, že bylo bolestivě odžito. Lakonické konstatování, že holocaust přežila pouze jediná z jejích spolužaček, jejichž dětské tváře zachycuje obrazová příloha, vydá za všechny statistiky. Dokumentární rovinu publikace rozšiřuje rovněž poznámkový aparát: informace o vyhlazovacím táboře Osvětim a Březinka, slovníček pojmů. Knížka se tak stává vhodným pramenem i pro školní či mimoškolní práci s dětmi a mládeží. Ukazuje přesvědčivě nebezpečí jakékoli totalitní zvůle, na jejímž počátku nezřídka stojí netolerantnost, nenávist, náboženská nesnášenlivost, xenofobie. Výchovně-vzdělávací potenciál výpovědi Eriky Bezdíčkové ještě umocňuje autorčin vyrovnaný nadhled a cit pro spravedlnost, s nimiž se ohlíží za vlastním životem.

Moje dlouhé mlčení se tak staví po bok dalším dlouho zamlklým či umlčovaným hlasům, kterým bychom měli pozorně naslouchat. Jejich poselství je aktuální zejména pro mladou generaci, která se již narodila v demokratických poměrech a nemůže vážit hodnoty svobodné společnosti vlastní životní zkušeností. Vzpomínky Eriky Bezdíčkové, stejně jako dalších autentické výpovědi o válečném násilí a totalitním útisku v různých dobách a režimech (v poslední době se vydání dočkala například publikace, kterou sepsala Romka Ceija Stojka, Žijeme ve skrytu, Argo, Praha 2010 nebo dětské válečné deníky, jež redigovala Zlata Filipović a Melanie Challenger, Umlčené hlasy, Vyšehrad, Praha 2008), nabývají platnosti etického závazku, aby se podobná historie již nikdy nemohla opakovat.