Moravský bouřlivák Vilém Mrštík

„Nezapírám, že mně V. Mrštík tehdy velmi imponoval svou sčetlostí, opravdovou, nepovolující odvahou, s jakou se vrhal na různé formy tehdejší literární hlouposti a tehdejšího literárního šosáctví a zápecnictví českého, a ne naposledy i svou jarou útočnou myslí, někdy až bohémsky buršikózní, která měla tehdy neobyčejný smysl pro komiku, vtip, psinu životní; byla to osobnost svého druhu a měla své mocné kouzlo.“
F. X. Šalda

Moravský venkov se může nepochybně pyšnit řadou významných osobností, jež dal světu. Řadí se mezi ně i spoluautor jedné z nejhranějších divadelních her na scénách českých divadel s názvem Maryša. 14. května jsme si připomněli 150. výročí narození mladšího z bratrské autorské dvojice, Viléma Mrštíka. Narodil se v Jimramově v rodině ševce Aloise Mrštíka, nadšeného divadelního ochotníka, vždy připraveného cestovat, stěhovat se. Jeho rodina se také mnohokrát stěhovala, a to za vzděláním čtyř synů – Aloise (spisovatele a učitele), Norberta (lékaře a překladatele), Františka (lékárníka) a Viléma. Maminka Františka, švadlena s přemýšlivou a tichou povahou, nadšení svého muže nesdílela, přesto ho všude následovala.

Z Jimramova se rodina stěhovala do Ostrovačic (1869), kde Vilém navštěvoval obecnou školu. S prospěchem nevalným nastoupil v roce 1875 na c. k. Slovanské gymnázium v Brně, kam se opět přestěhovala celá jejich rodina (1874). Paradoxně s ohledem na jeho pozdější překladatelské aktivity (překládal z ruštiny, polštiny, francouzštiny) mu na střední škole dělaly největší potíže cizí jazyky – němčina, řečtina a latina, z níž propadl hned v primě. Vynikal v kreslení, skládal dokonce přijímací zkoušky na malířskou akademii. Ve volných chvílích se věnoval slovanským jazykům a především literatuře. Jeho záliby ho odváděly od učení, u maturity tedy neuspěl. Poslední ročník si zopakoval už na Malostranském gymnáziu v Praze, kde složil maturitní zkoušku v roce 1885. V hlavním městě, které si velice zamiloval (později se sem často vracel i ze svého útočiště v Divákách – především sbírat podněty a inspiraci ke svému nedokončenému románu Zumři), ještě nějaký čas zůstal. Přihlásil se na práva, na přednášky chodil sice pouze rok, ale bylo to období pro jeho literární a kulturní život velmi podstatné. Navštěvoval přednášky profesora T. G. Masaryka a také ruský kroužek kolem něj soustředěný. Vilém se pilně věnoval studiu ruštiny a polštiny.

V té době bouřlivě vstoupil do světa české kultury – jako kritik, překladatel, prozaik i dramatik. Psal do Ruchu studie o malířství, do Literárních rozhledů studie literární, do Thalie divadelní a do Hlasu národa o baletu. Přeložil z ruštiny a polštiny díla Dostojevského, Tolstého, Gogola, Bělinského, Čechova ad. Plnil si také své cestovatelské sny – za uměním odjel do Mnichova, kde se setkal s malířem Jožou Úprkou, s nímž ho následně pojilo celoživotní přátelství; ve Vídni se seznámil s další výraznou postavou Václavem Kučerou, se kterým v roce 1889 založil časopis Česká revue. Velmi důležité pro něj byly i pozdější cesty. Do Paříže ho v roce 1895 pozvala jeho tehdejší přítelkyně Zdenka Braunerová. 14. listopadu 1894 píše o Vilémovi své sestře Anně: „Zejména bych si přála, aby znala Viluše Mrštíka. Je tak přístupný našim ideím, mluvili jsme vážně a pak zas tak vtipně a vesele. Viluš zná výborně francouzskou literaturu a Flaubert a Balzac jsou mu miláčky. Ze všeho však nejvíc cítí a miluje Rusy, jimiž je až prosáklý, je to však pro něj dobře, je pravý Slovan a cítí slovansky. Je u něho dosud něco barbarského, nevytříbeného a to proto, že ještě nikde nebyl, nic neviděl. Ale vše, co četl a o knihách mluví, je opravdová negace všeho, co je bourgeois, a to znamená u umělce v jeho stáří všechno. Myslím, že na něho mohu mít ten nejblahodárnější vliv.“ Jako korespondent listu Politik vycestoval roku 1896 do Jižního Novgorodu (přes Polsko a Moskvu).

Své první básně publikoval už jako oktaván, v almanachu Zora debutoval v roce 1883 básní Sen a ironie skutečnosti pod pseudonymem Edgar Faimon. Pod svým dalším pseudonymem V. Manfred Jimramovský uveřejnil arabesku Improvisace, někdy mylně považovanou za základ nejznámějšího Vilémova románu Pohádka máje (1897), který vznikl v ústraní moravských Divák, kam se autor uchýlil za svým bratrem Aloisem a rodiči. Pohádce máje předcházel román Santa Lucia (1893) a také první české realistické drama s naturalistickými prvky Paní Urbanová, které vzniklo především pod vlivem francouzské soudobé literatury. Vyšlo v roce 1889 v České revue, na divadelní prkna se však dostalo až v roce 1942, dávno po Vilémově smrti. Podobný osud mělo další drama, Anežka, původně napsané Vilémovou ženou Boženou (roz. Pacasovou) pro ochotnické divadlo a slavným spisovatelem přepracované. Naopak společné dílo vytvořené s bratrem Aloisem, divadelní hra Maryša, se hrálo u nás i v zahraničí: Praha (9. května 1894), Brno (27. října 1894), Martin (1896), Vídeň (1909) a také Berlín. Spolupráce bratří, v rukopisech ji dokazují listy z jedné strany popsané rukou Vilémovou a z druhé Aloisovou, přinesla další významné dílo české literatury – románovou kroniku Rok na vsi. Vilémovi vychází soubory povídek: Stíny (1893), Obrázky (1894), Babetta, Verunka a drobné povídky (1902) a další díla – v letech 1902 a 1903 Moje sny, Pia desidera 1,2 nebo Kniha cest (1905) a Zlatá nit (1907). Na svém posledním románu Zumři, označovaném jako „román malostranský“, pracoval Vilém téměř patnáct let. Zmínil se o něm již v roce 1897 ve Fejetonu ve Zlaté Praze. Je pozoruhodné, že první náčrt s výjimkou posledních čtyř kapitol, měl autor hotový už v létě 1893. Přesto toto dílo zůstalo nedokončeno a vyšlo posmrtně v roce 1912.

Všechny čtyři bratry Mrštíky pojily silné citové vazby. Když zemřel nejmladší Norbert a u Františka se začala projevovat jeho choroba, koupil Vilém ve svém sousedství domek a bratra vzal k sobě. Františkova smrt byla pro něj těžkou ranou. Jeho melancholické nálady a strachy se prohlubovaly, zhoršoval se také jeho zdravotní stav. K nemoci žaludku a jater se přidala cukrovka, jíž se velice obával. Častěji a častěji odcházel na dlouhé procházky, při nichž se uchyloval k jilmu, stromu, s nímž se cítil svázán a čerpal z něho sílu. 2. března 1912 si do deníku zapsal: „Zahrada, včelín – to všechno už jako by ani nepatřilo mně. Je mi to najednou cizí a ta nová světnice připadá mi jako hrob – Jiné zbraně nemám než pitevní nůž, střelné zbraně se nebojím, ale zmrzačení“. – Téhož dne spáchal sebevraždu.

Do světa české literatury vtrhl Vilém Mrštík náhle, s prudkostí sobě vlastní. Jeho otec vždy říkal: „On Vilím dělá všechno divoce…“ Jako průkopník nových směrů, kritik a překladatel ovlivnil nejen vývoj české literatury konce 19. století, ale především nastupující mladou generaci. Vilémova díla vzbuzovala vždy rozporuplné diskuze v odborných kruzích a jejich autor byl často vystavován různým útokům. Ostřím svého pera se bránil. V ústraní na jihomoravské vesnici ale postupně ztratil vazby se svými literárními přáteli z devadesátých let, možná že také příliš lpěl na svých představách o chápání literatury v době, kdy již nastupovaly směry jiné. Nepochopení druhých mu přinášelo mnoho hořkosti, pocitů odcizení. Jeho díla plná básnických a výtvarných obrazů jsou však nezaměnitelná a dodnes čtenáři oblíbená.

Připomenout si autorskou dvojici a především oslavit výročí narození mladšího z nich bylo možné hned při dvou příležitostech. První z nich se naskytla 12. května v Ostrovačicích Na Slavnosti v Pohádce máje, při níž byla odhalena pamětní deska Vilému Mrštíkovi na domě č. 16. O týden později, 17. – 18. května, se konaly v Jimramově oslavy spolu se zahájením výstavy věnované slavným rodákům.