Spisovatelka za školní katedrou

Četní truchlící hosté, kteří se 4. ledna 2013 shromáždili v síni brněnského krematoria, mohli u jednoho a téhož rozloučení spatřit dvě poněkud odlišná úmrtní oznámení. Zněla na jméno Květy Legátové a Věry Hofmanové – ženy, která odešla v požehnaném věku 93 let krátce před loňskými Vánocemi. To prvé, pseudonymní a od počátku nového tisíciletí všeobecně známé, náleželo slavné spisovatelce, nositelce Státní ceny za literaturu (2002), mj. autorce baladických vesnických próz Želary (2001) a Jozova Hanule (2002). Zpopularizoval je film scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Ondřeje Trojana s jeho nominací na Oscara a oceněním dvěma Českými lvy. Především v tomto duchu se ostatně nesl smuteční obřad s promluvou publicistky Dory Kaprálové, která též sestavila knížku rozhovorů Návraty do Želar (2005). Druhé jméno, občanské, patřilo dlouholeté obětavé pedagožce, jejíž někteří bývalí žáci a studenti rovněž na pohřeb přijeli. Symbióza pilné, leč dlouho „dobře utajené“ literátky (po řadu desetiletí tvořící kromě povídek především četné rozhlasové hry a užívající také jiných pseudonymů) a navenek nenápadné zkušené kantorky ponouká k zalovení ve slábnoucí, možná i ošidně zkreslující paměti a v blednoucích vzpomínkách pro několik drobných kamínků do mozaiky o době společného působení na tehdejší Střední knihovnické škole v Brně.    

Poznal jsem Věru Hofmanovou (tehdy sedmačtyřicetiletou, svobodnou a bezdětnou), když jsem po vojenské prezenční službě coby začínající učitel souhrou okolností namísto do brněnské konzervatoře nastoupil v září 1966 poloviční úvazek na Střední knihovnické škole. Ta měla ráz jakéhosi „dívčího lycea“ – chlapci se v každé z domaturitních a nástavbových tříd vyskytovali jen poskrovnu a podle nepsaných zvyklostí bývali někdy i trochu „hájeni“. Na SKŠ s poměrně liberální atmosférou konce „zlatých šedesátých let“ tehdy vcelku osvíceně řediteloval PhDr. Karel Makovský (předtím tuším inspektor kultury), po stranických prověrkách r. 1971 rychle zbavený funkce i místa; k ruce měl jakožto zástupce Vladimíra Přibylského, posléze potrestaného o něco mírněji. Přes zřetelný věkový rozdíl mi respektuhodná kolegyně Věra, nevtíravě skromná a zjevně se nijak neparádící (obyčejně nosívala pohodlný svetr nebo pletenou vestu), hned nabídla přátelské oslovování a tykání. Sama patřila k zakladatelským osobnostem této oficiální názvy a bohužel i sídla měnící, unikátně monotypní vzdělávací instituce, jedné ze tří svého druhu v celé Československé republice: původně r. 1952 ustavené Pedagogické gymnázium se při jejím nástupu v r. 1954 přejmenovalo na Osvětovou školu a následně tedy na SKŠ. Ta po předchozím „kočování“ od podzimu 1963 sdílela společnou budovu s Gymnáziem Koněvova, majíc před sebou neblahé dělené provizórium na ulicích Opuštěná a Klášterského a potomní delší etapy v Židenicích a vzdálených Řečkovicích. V rozličných typech denního i dálkového, domaturitního i nástavbového studia jí prošly (včetně konzultačních středisek v Ostravě a Hradci Králové) stovky našich dnešních knihovníků, informatických a obecně kulturních pracovníků, knihkupců, novinářů i zástupců dalších oborů, mezi nimiž najdeme řadu osobností celostátního věhlasu.  

Tyto a jiné peripetie prožívala také profesorka Hofmanová, protože na škole nepřetržitě působila téměř čtvrtstoletí, až do svého odchodu do důchodu v r. 1978 – tedy uprostřed tíživého husákovského období, kdy ji (tehdy na ulici Filipínského) řídila ideologicky kovaná zanícená stranička Naďa Kuběnová. Na průkopnické začátky ústavu zavzpomínala Věra – bez nostalgie a se sobě vlastním humorem při líčení charakteristických rysů tehdejších nadřízených, spřízněných duší a rozličných pitoreskních příhod – v příspěvku Na startu v Almanachu k 50. výročí školy (2002). Připomněla tu hlavně kolegy, které jsem již zčásti poznat nestihl: Josefa Koreise, Hermínu Brejchovou, Annu Toulovou, Zdenu Ditrichovou, sociologa Mojmíra Hájka, první zdejší sekretářku, stále usměvavou paní Machačovou a další.

Jen útržkovitě jsem se postupně dovídal o Věřině dosavadním curriculu vitae, o okolnostech a zážitcích, které formovaly její charakter. Rodačka z  Podolí u Líšně, jejíž oba rodiče byli učiteli a stěhovali se po několika obcích brněnského okolí, maturovala r. 1938 na reálném gymnáziu na Mendlově náměstí. Nacistické uzavření vysokých škol způsobilo, že nadaná studentka filologie (v knížce D. Kaprálové zavzpomínala např. na češtináře Aloise Gregora, rektora Arna Nováka, germanistu Antonína Beera nebo romanistu Václava Černého) a účastnice debat rozličných intelektuálních kroužků promovala až po osvobození na filozofické fakultě z češtiny a němčiny a poté externě vystudovala na Vyšší pedagogické škole v Brně matematiku a fyziku. Do vlastní učitelské praxe (ještě jako studentka dávala kondice a za války krátce vedla výuku němčiny na konzervatoři) si tedy přinášela nejen neobvykle široké vzdělání, ale i mravní pevnost kantorského otce – starosty Sokola, masarykovce a protektorátního odbojáře – a v neposlední řadě babiččinou zásluhou sociální soucítění s prostými lidmi všech generací i důvěrný vztah k venkovu, hospodářskému zvířectvu a veškeré přírodě.     

V běžných rozhovorech se Věra kupodivu ani příliš nevracela k rekapitulaci svých poválečných předchozích (zprvu dobrovolných a posléze úřední šikanou vynucených) působišť na Slovácku – na gymnáziu v Uherském Brodě a na obecné škole ve Starém Hrozenkově, kde žila jakožto politicky „persona non grata“ a které pro její tvorbu znamenaly tak významné inspirační zdroje. V chronologii a místopise jejích raných kantorských štací nacházíme (včetně zmíněné publikace D. Kaprálové) mezery, rozdíly i zjevné nepřesnosti. Z jistého materiálu se dokonce dovídáme, že „učila přes čtyřicet let na jednotřídkách v zapadlých částech Beskyd“. V každém případě však v konfrontaci s průkaznými fakty padá některými publicisty udržovaná a přiživovaná představa jakési málem celoživotní „zapadlé vlastenky“ kdesi na okraji civilizace, neznámé talentované outsiderky z kopanické malotřídky – a to ještě v letech, kdy už byla profesorkou brněnskou, aktivně se podílející na kulturním milieu moravské metropole.  

Střední knihovnická škola nikdy neoplývala dostatkem vhodných prostor pro výuku, natožpak „komfortem“ pro pedagogy. Sedávali jsme tedy svorně v nevelké sborovně nebo, majíce obdobnou aprobaci, výjimečně spolu v kabinetovém kumbálku. V průběhu školních roků vyučovala Věra s ohledem na svou dvojí akademickou průpravu několik na první pohled naprosto rozdílných předmětů. V obvyklých cyklech na ni pochopitelně připadlo rovněž třídnictví – zpočátku ve 4letém denním studiu oboru Knihovnictví, později spíše v jeho formách dálkových, nejčastěji ve 3letém DS pomaturitním. To mělo podobu pravidelných kolektivních konzultací již zaměstnaných dospělých lidí a od každodenní péče o pubertální či adolescentní žáky se přece jen v mnoha ohledech dosti lišilo.    

S lehce kuriózní vzpomínkou se v tomto ohledu svěřila PhDr. Alena Jeřábková, významná brněnská etnografka, kunsthistorička a posléze též interní i externí pedagožka nejen na Masarykově univerzitě, ale právě na „knihárně“. Po absolvování filozofické fakulty nastoupila do tehdejší Univerzitní knihovny, kde jí však byla stanovena povinnost získat ještě příslušnou odbornou kvalifikaci. Ocitla se tedy na SKŠ v dálkovém postmaturitním studiu, jež také – s předchozím vysokoškolským diplomem – r. 1961 zdárně absolvovala. Třídní a obdivovanou češtinářkou byla tu právě prof. Hofmanová, která se pak r. 1976 pro změnu stala na téže škole její kolegyní.  

V období našeho dvanáctiletého spolupůsobení na „knihárně“ (v něm se odehrálo nadějné „pražské jaro“, vpád vojsk „spřátelených“ států, stranické prověrky s tvrdými kádrovými dopady na složení sboru i normalizační „bezčasí“) mívala Věra Hofmanová těžiště svého úvazku v německém jazyce.  Na něj se početné třídy členily do dvou skupin, takže ta druhá mohla souběžně mít jiného němčináře, případně ruštinu nebo angličtinu. Zahraniční lektoři jakožto rodilí mluvčí se na SKŠ objevili až počátkem devadesátých let (a to ještě výhradně pro anglickou konverzaci), takže na domácích vyučujících cizích jazyků spočívala značná zodpovědnost. Na abiturientských srazech často padly zmínky o tom, jak profesorka Hofmanová rozjívené mládeži „prorocky“ zdůrazňovala potřebnost soustavného učení, za něž časem bude v soukromých kurzech draze platit.

Jméno Věry Hofmanové nacházelo se na rozvrhových tabulích SKŠ rovněž v oblasti literatury. Jak plynula léta, všelijak se měnily názvy a dělení předmětu, učební plány, osnovy i dotace hodin v jednotlivých ročnících.  Nevelká „podmnožina“ češtinářů, k níž jsme oba náleželi, dostávala tedy ředitelstvím přidělen kupř. předmět „český jazyk a literatura“, „česká a světová literatura“, „jazyk“ a „literaturu“ odděleně, případně separátně literaturu českou a světovou při dvou přednášejících. Nastala-li tato poslední eventualita v rámci jednoho ročníku (což byl i náš případ), museli jsme se vždy před pololetní či závěrečnou konferencí na jednotné klasifikaci předem dohodnout. Společně vyučovaný předmět měl pak shodné maturitní otázky a u zkoušky dospělosti jsme se v roli examinátora a přísedícího střídali. Doporučované vzájemné hospitace a tzv. náslechy jsme při oboustranném respektu nepěstovali, takže vlastně dodnes nevím, jak se kolegyně vyrovnávala třeba s bizarně absurdními, leč kontrolovanými požadavky dogmatické normalizátorské inspekce, např. zahajovat každou vyučovací lekci na tabuli napsaným a hned do sešitů zaznamenaným aktuálně politickým heslem.     

Vzhledem ke své „dvojdomé“ (málem by se chtělo říci „pascalovské“) literně-přírodovědné orientaci byla prof. V. Hofmanová „načalstvem“ velmi uznávaná. Nejenže jako snad jediná z nás byla schopna aprobovaně vyučovat předměty jak humanitní, tak exaktní, ale se stejnou pohotovostí opravovat kompozice cizojazyčné, slohové i matematické. Týkalo se to nejen zkoušek přijímacích, nýbrž též maturitních písemek z českého jazyka, zadávaných tenkrát všem středním školám centrálně rozhlasem. Ještě coby důchodkyně přicházela prof. Hofmanová vypomáhat k „přijímačkám“ právě z matematiky a také k jejich případným ústním opravám. Třeba připomenout, že na SKŠ se tehdy hlásil cca 4-5násobný počet uchazečů a celé řízení bylo nadto limitováno krajskými kvótami a bohužel i někdy nepříznivým vyjádřením základní školy. Pozdější premiantka SKŠ a významná severomoravská kulturní pracovnice Ivana Marečková ještě letos zavzpomínala, jak prof. Hofmanová, dohlížející v květnu 1968 u jejich přijímacího testu, s velkorysou noblesou vyřešila u vystresovaných deváťáků situaci kolem poslaného nápovědního taháku a brzy nato se stala jejím obdivovaným pedagogem.  

Jak už řečeno, byla Věra Hofmanová osobnost navenek nikoli výstřední, ale v každém případě svébytná a originální. Již jako slavná spisovatelka v různých publicistických rozhovorech vlastní přístup ke světu označovala kupř. substantivy „zvědavost“, „zarputilost“ nebo „zaťatost“. Nezajímaly ji tzv. „módní trendy“ – nejen v samotném odívání, ale v širokém slova smyslu. „Já nejsem in zásadně, protože mě nebaví být in,“ vyjádřila to kdysi. Svým převažujícím založením zůstávala skeptickou neromantickou racionalistkou, a to i vůči průvodním jevům obou totalitních období. V Návratech do Želar se dočteme o rozličných politických tlacích, jimž byla vystavena – včetně výslechů ze strany StB, když na exkurzi do Prahy „zarejdila“ s žáky k americké ambasádě. V této souvislosti si dovolím připojit osobní zkušenost. Právě Věřiným prostřednictvím jsem získal příslušný kontakt a úspěšně si na velvyslanectví USA objednal jeho česky psaný, zdarma zasílaný bulletin Spektrum. Ačkoli nešlo o žádný ilegální, režim podvracející materiál, nýbrž o oficiální reprezentativní tiskovinu širokého informačního záběru na křídovém papíře a s krásnými barevnými fotografiemi, po několika domů dodaných číslech na sebe nemilé „pozvání“ na tehdejší Leninovu ulici nedalo dlouho čekat.

Věra Hofmanová byla skutečný „zoon politikon“, tzv. bezpartijní občankou s trvalým zájmem o společnost a vůbec věci veřejné. Nehlásila se k žádnému náboženství ani církvi, ale existenci metafyzických přesahů lidské existence vnímala a plně uznávala. Mezi svými brněnskými studenty (obvykle je důvěrně oslovovala „kanárci“ nebo „Mařenky“) a politicky nezaslepenými kolegy vždy požívala přirozenou úctu člověka až encyklopedicky vzdělaného (ne nadarmo byl jejím milovaným autorem Karel Čapek), lidsky pokorného, moudrého, tolerantního a stoicky vyrovnaného, nehodlajícího manipulovat ostatními ani je zatěžovat vlastními starostmi. Vždy dokázala druhého vyslechnout a poté poradit. K zásadním problémům i každodenním lapáliím přistupovala s nadhledem a hlavně s osvobodivým, sympaticky sebeironizujícím, ba recesním humorem; ten je ostatně – včetně satirických poloh – charakteristický rovněž pro mnoho jejích literárních opusů.

Mohli bychom dlouho citovat konkrétní slova vděčnosti a uznání od absolventů školy (v jubilejní ročence SKŠ je mj. zastupuje renomovaný divadelní režisér Jan Antonín Pitínský). Oblíbená profesorka zpravidla docházela na srazy svých brněnských abiturientů. Někteří ji doprovodili až na slavnostní přebírání Státní ceny za literaturu v Míčovně Pražského hradu. Jiní ji s přísunem vyžádaných knížek pravidelně navštěvovali v jejím nevelkém bytě v tiché vilové čtvrti, kde – jakožto zanícená ochranářka rozličných druhů handicapovaných zvířat – žila uprostřed přítulné, leckdy velmi početné kočičí smečky. Při slábnoucím sluchu zůstávala stále duševně velmi svěží a plná elánu. Sám jsem s ní byl v kontaktu spíše telefonickém či korespondenčním (do aparátu mi občas zamňoukal kocour Fifin či jeho kamarádka Moňa anebo poštou přišla s milou dedikací Věřina zbrusu nová kniha), ale nejbližší žákovští „ctitelé“, sami už důchodového věku nebo žijící v zahraničí, jí přišli osobně pogratulovat ještě k posledním listopadovým narozeninám. Krátce řečeno: nesetkal jsem se s člověkem, který by tuto dobrou a laskavou bytost sebeméně nenáviděl.        

Nejsem první, kdo se v zájmu pravdivého literárněhistorického kontextu znovu cítí nucen uvést na pravou míru i další, byť pro bulvár jistě přitažlivé tvrzení, totiž mýtus „osmdesátileté debutantky“, jímž se ona sama výslovně bavila. Vždyť oktavánka znalá univerzitních poslucháren a mladičká chráněnka dramaturga Františka Kožíka spolupracovala s brněnským rozhlasem již od těsně předválečných a protektorátních let. Zasvěcenějším lidem ze sborovny i vyšších tříd SKŠ bylo známo, že svými epigramy, povídkami a jinými drobnějšími útvary přispívá do časopisů (Host do domu) a almanachů (Dokořán), že zejména dramatickými pokusy (obvykle též pseudonymními) vytrvale průběžně zásobuje zdejší rozhlasové studio, některé prestižní soutěže a posléze i televizi. Autorka se jimi nikdy nechlubila. Nicméně těchto ponejvíce komorně laděných textů, spoluvytvářejících tzv. „brněnskou školu rozhlasové hry“ šedesátých let, tematicky různorodých a rozvinutých do pestrého žánrového vějíře existencionálních reflexí, nadčasových podobenství, sci-fi motivů, detektivek nebo dobově příznačných absurdit, poskládalo se postupně na čtyři desítky, dokud nebyly počátkem nového tisíciletí shrnuty knižně. Dávno před zmíněnou dvojicí klíčových „kopaničářských“ próz (ostatně zjevně napsaných již desítky let před jejich oficiálním a pozdně doceněným vydáním) objevily se pod jménem Věra Podhorná (tedy příjmením spolužačky) ze shodné námětové oblasti živými charakteristikami přitažlivé črty Postavičky (1957) a dívčí román Korda Dabrová (1961); sama spisovatelka koneckonců sdělila, že Postavičky vznikaly ve Starém Hrozenkově a druhá próza ještě na Slovácku. Obě knížky, registrované i tehdejší kritikou, byly studentům k dispozici ve volném výběru v knihovně SKŠ, tehdy obětavě vedené a koncepčně budované známým bibliografem prof. Blahoslavem Španielem. Pravda: další titul, Želary, zařadil se na tamní regál až po dlouhých čtyřech dekádách.

Na závěr této vzpomínkové mozaiky na mne dotírá jiný otazník. V rozhovorech s Dorou Kaprálovou Věra Hofmanová přiznává, že některé zážitky vědomě dokáže „trvale vytěsnit“. Naprosto to chápeme, jedná-li se o krutosti druhé světové války, ostatně drasticky zachycené v Trojanově filmu. Malou záhadou však zůstává, že se v Návratech do Želar ani v žádném z četných publikovaných interview nezmiňuje o SKŠ – prestižní škole s dobrým renomé (též její zásluhou přezdívané svého času „malá filozofická“), kde čtyřiadvacet roků kontinuálně působila a s níž byla v dobrých kolegiálních vztazích ještě jako penzistka. I když nám na to sama už neodpoví, poslat děkovné zamávání do kantorsko-spisovatelského „nebe“ si jí snad i tak troufnout můžeme.