Spolupráce paměťových institucí ve Zlínském kraji

Paměťové instituce a jejich knihovny, resp. knihovníci spolupracovaly odjakživa, dávno předtím, než si začaly říkat „paměťové“. Jejich spolupráce stála a stojí na konkrétních lidech, kteří v nich pracují a kteří svým přístupem mohou spolupráci navazovat, podporovat a rozvíjet, ale také brzdit či zcela znemožnit. A dlužno říci, že nemusí jít vždy o manažery či ředitele, důležitý (možná dokonce důležitější) je i přístup běžných, řadových pracovníků, kteří bývají těmi opravdovými hybateli. Tento článek se pokouší popsat některé příklady spolupráce „paměťovek“ ve Zlínském kraji ze strany knihoven v uplynulé dekádě.

Desetileté období není zvoleno náhodou, vychází z historické situace – 1. ledna 2002 zde vznikla krajská knihovna, o které knihovní zákon mj. říká, že „zabezpečuje koordinaci krajského bibliografického systému“ a „spolupracuje s knihovnami v kraji při zavádění nových technologií v oblasti zajištění veřejných knihovnických a informačních služeb“. Zlínský kraj byl jedním ze čtyř krajů, kde nesídlila žádná státní vědecká knihovna, Krajská knihovna Františka Bartoše zde vznikla transformací okresní knihovny v sídelním městě kraje a nejen tyto dvě funkce pro ni byly nové. Vybudování vazeb mezi knihovnami paměťových institucí a etablování jejich průběžné spolupráce se pro nás stalo cílem i cestou, jak ony úkoly plnit.

Jednou z prvních aktivit a trvalou platformou kooperace, se staly pravidelné semináře knihoven paměťových institucí Zlínského kraje. První z nich se konal 17. února 2004 ve Zlíně a zatím poslední, v pořadí již dvanáctý, se uskutečnil 13. listopadu 2012 v Bojkovicích. V letech 2004, 2006 a 2007 se konaly semináře dva – vždy v jarním a podzimním období, v ostatních letech pouze jednou. Roční periodicita seminářů se ukázala být praktickou jednak s ohledem na zajišťování odborného programu („za rok se toho sejde víc“ a je více témat, z nichž lze vybírat), jednak ve vazbě na jiné odborné akce, o kterých lze na seminářích informovat a přenášet poznatky dále (např. semináře knihovníků Asociace muzeí a galerií ČR, konference Archivy, knihovny a muzea v digitálním věku, olomoucké konference „starotiskařů“ apod.). Od sedmého semináře, kdy už bylo jasné, že se tato akce stala tradičním a neodmyslitelným bodem knihovnického odborného života regionu, je součástí jejich názvu pořadová číslice.

Z hlediska pořadatele seminářů, kterým je vždy krajská knihovna ve spolupráci s institucí, která seminář hostí, je motivace k jejich konání s trochou zjednodušení v zásadě trojí: příležitost k šíření informací ze zdrojů, ke kterým má ze svého postavení přímý přístup (členství v profesních spolcích, zastoupení v různých radách a poradních orgánech, grantových komisích apod.), příležitost k získávání informací a znalostí od zúčastněných a konečně vytvoření pléna pro poznávání, vzájemnou komunikaci a navazování vztahů. Za zdůraznění stojí, že se stále orientujeme na knihovny „paměťovek“, tedy nikoli na všechny paměťové instituce jako takové. Je to sice určité omezení záběru (ne každá paměťová instituce má svou knihovnu), ale má svůj smysl – knihovny komunikují s knihovnami, mají podobnou situaci, předmět činnosti, problémy a cíle, a také jsou jakýmisi tykadly či nervovými zakončeními svých mateřských institucí. Jsou to ony, které poskytují služby jak dovnitř – svým odborným pracovníkům, tak také navenek – externím badatelům a více či méně široké veřejnosti. Zde je dlužno poznamenat, že evidence knihoven na Ministerstvu kultury ČR a otevření se veřejnosti byla jedním z prvních a hojně diskutovaných témat tohoto fóra. A jsou to opět knihovny, které mnohde plní zároveň roli edičního centra, distributora publikací, plavce a kormidelníka v často nepřehledných vodách vysoce specializované a regionální knižní produkce a často i neformálního příjemce „lokálních povinných výtisků“ (publikací, které vznikají sice mimo ony instituce, ale s aktivní pomocí jejich pracovníků a s využitím jejich fondů). Ne nadarmo patří zprávy o ediční činnosti a akvizitérských úlovcích k nejpřínosnějším bodům na programu seminářů. Ve sféře muzeí, galerií a archivů vychází stále značné množství publikací (často obtížně zachytitelných a získatelných) a díky hojným výměnám, které mají v tomto sektoru dávnou tradici, se fondy jejich knihoven obohacují i o novinky daleko přesahující hranice regionu či země.

Kdo tedy patří mezi pravidelné účastníky našich seminářů? Knihovny deseti muzeí (dvě z nich jsou zřizovaná státem, čtyři krajem a stejný počet městy), svým sídlem i fondy ojedinělá knihovna Arcibiskupského zámku v Kroměříži, knihovna Krajské galerie výtvarných umění ve Zlíně, knihovny čtyř státních okresních archivů (dnes součásti Moravského zemského archivu v Brně), knihovna Národního památkového ústavu v Kroměříži, hvězdárny ve Valašském Meziříčí a v neposlední řadě knihovna Univerzity Tomáše Bati. Jak vidno, účast na seminářích není striktně omezena pouze na ty subjekty, které přesně zapadají do kategorie „paměťovek“, a tak se mezi námi objevují např. i kolegové z nemocničních knihoven a dalších působišť, a samozřejmě i zástupci klasických veřejných knihoven, zejména z okresních měst – Kroměříže, Uherského Hradiště a Vsetína.

Pokud jde o programy seminářů, některé z nich měly v minulosti stanoveno hlavní téma a k němu se vztahovala většina příspěvků. Příkladem mohou být zámecké knihovny, mapové, obrazové a audiovizuální sbírky v knihovnách, muzeích a archivech, digitalizace a záchrana kulturního dědictví ad. Tento scénář je zajímavou příležitostí porovnání různých přístupů k podobným dokumentům, jejich evidenci, zpracování, ochraně a zpřístupnění. Všechny čtyři posledně jmenované agendy se napříč spektrem institucí často velmi liší. V oblasti evidence a zpracování se zejména v muzeích setkáváme s širokým rozpětím podrobnosti od hrubé evidence na úrovni sbírky až k detailnímu exemplářovému popisu na úrovni jednotky či třeba jen jednoho listu. Míra automatizace, standardizace, důraz na klasifikaci a kategorizaci a potřeba sdílení a konkordance s jinými systémy zde není tak rozvinuta jako v prostředí veřejných knihoven. Právě zpracování, katalogizace a problematika autorit jsou zajímavým a stálým tématem diskusí. V posledních letech převládá v programu seminářů koncept rozsáhlejšího zvaného příspěvku na úvod (většinou jde o hosty mimo region) a kratších, spíše diskusních a pracovních příspěvků v další části.

Semináře knihoven paměťových institucí jsou důležitou a – řekněme – páteřní aktivitou v rámci kraje, ne však jedinou. Hojně nabízenou a vítanou oblastí spolupráce jsou nejrůznější vzdělávací a kulturní akce, exkurze, kurzy a přednášky pro odbornou i širokou veřejnost veřejnost, nejčastěji, ale nikoli výhradně pořádané krajskou knihovnou. Příkladem mohou být kurzy informační gramotnosti podpořené dotačním programem VISK, literární přednášky pro knihovníky, přednášky pro veřejnost (např. cyklus Rozumíme historii?! pořádaný krajskou knihovnou ve spolupráci se zlínským okresním archivem) apod. Na tuto oblast navazují různé podoby odborného poradenství, zejména v oblasti automatizace knihovnických procesů, zpracování dokumentů a digitalizace. Ta byla také jedním z prvních konkrétních předmětů praktické spolupráce, když v roce 2004 začala krajská knihovna po dohodě a ve spolupráci s Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně a Státním okresním archivem Zlín mikrofilmovat a digitalizovat regionální periodika. V průběhu let se podařilo reformátovat nejprve noviny Sdělení, Zlín, Náš kraj a Svět vydávané firmou Baťa od roku 1918 do roku 1945 a poté i poválečné tituly Tep a Naše pravda až do roku 1990. Celý projekt započal a byl částečně podpořen dotačním programem VISK7 Kramerius a po celou dobu se držel jeho standardů. Spolupráce institucí zde měla naprosto konkrétní podobu hlavně v oblasti přípravy a kompletace periodik, což byla mnohdy mravenčí a téměř detektivní práce. Inspirovat tímto projektem se nechalo i Muzeum Kroměřížska a také se pustilo do digitalizace starých regionálních periodik (tituly Velehrad a Kroměřížské noviny). V současné době se krajem zřizovaná muzea, galerie, hvězdárna a krajská knihovna účastní společného krajského projektu digitalizace a ukládání, v jehož rámci by mělo být do konce roku 2013 digitalizováno ca 440 tisíc stran dokumentů.

Již byla zmíněna také významná rovina spolupráce v oblasti akvizice a vzájemného informování se o nových publikacích. Nejen za tímto účelem byla zřízena a již několik let funguje elektronická diskusní skupina Region ZK. Spolupráce však funguje i na poli samotné ediční činnosti. Nejviditelnějším příkladem je Edice Zlínský kraj, v níž vyšlo přes třicet publikací, přičemž dvě třetiny z nich jsou výsledkem spolupráce paměťových institucí a kulturní revue ZVUK Zlínského kraje, na jejíž vydávání se s krajskou knihovnou podílí čtyři muzea. Na poli bibliografickém lze pak zmínit vydání Bibliografie okresu Kroměříž (literatura z let 1981–2005) a průběžnou spolupráci zlínských paměťových institucí na webu provozovaném Univerzitou Tomáše Bati, jehož nejrozsáhlejší sekcí je baťovská bibliografie. Dalším online projektem, tentokrát vzniklým z kooperace krajské knihovny a Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, je web o Františku Bartošovi. Ve stavu rozpracování je projekt literárního místopisu Zlínského kraje. Příkladem spojení sil při tvorbě regionální článkové bibliografie může být projekt RegCat, který vytvořila Knihovna Bedřicha Beneše Buchlovana se Slováckým muzeem v Uherském Hradišti. Na společné prohledávání katalogů jsou zaměřeny i další nástroje: virtuální souborný katalog Zlínského kraje (na bázi JIB prohledá jedním dotazem katalogy krajské knihovny, tří okresních a univerzitní knihovny) a dvě varianty hledání ve zlínských knihovnách (souhrnné hledání v krajské a univerzitní knihovně na webu UTB a hledání ve zlínských knihovnách – krajské, univerzitní, muzejní, galerijní a nemocniční – z jednoho pole na bázi Souborného katalogu ČR). Zajímavé do budoucna a k užší spolupráci motivující bude také těsné sousedství zlínského muzea, galerie a krajské knihovny v rámci 14|15 BAŤOVA INSTITUTU od tohoto roku.

Ze všeho dosud napsaného by se mohlo zdát, že ve Zlínském kraji je spolupráce „paměťovek“ a zejména jejich knihoven něčím zcela samozřejmým, trvalým a nevylepšitelným. Spolupráce je však křehká věc, kterou je třeba pěstovat a rozvíjet a která je ohrožena mnoha faktory. Ve sféře archivů je to například jejich chybějící právní subjektivita, která komplikuje uzavírání smluv a dohod, ve sféře knihoven pak neúplnost jejich evidence na Ministerstvu kultury ČR a z toho plynoucí nemožnost poskytování některých služeb. Obecně je pak potenciálním rizikem různá míra zainteresovanosti jednotlivých knihoven a institucí, nebezpečí převážení konkurence nad spoluprací, formálnost spolupráce či prostá neochota k ní. To posledně jmenované úskalí může být často tím nejzávažnějším, zároveň je však nejméně závislé na vnějších okolnostech a lze s ním nějak pracovat. O to se snažíme především, a jak budeme úspěšní v budoucnu, to ukáže čas.