Osmdesáté narozeniny brněnského autora pohádek pro děti i dospělé

V šedesátých letech minulého století do české literatury vstoupila silná generace, jež významně ovlivnila vývoj autorské pohádky, kterou často obohacovala o postupy příznačné pro jiné žánry. Miloš Macourek přidal prvky parodie, Ota Hofman odstranil hranice mezi pohádkou a příběhovou prózou, dětskou hrou se pro změnu inspirovala Hermína Franková. K těmto mimořádným spisovatelům jistě náleží i stále tvořící Alois Mikulka, který 13. srpna letošního roku oslaví osmdesáté narozeniny.

Po většinu svého života je Alois Mikulka, který se proslavil zejména jako malíř, sochař a spisovatel, spojený s Brnem, kde se narodil a kde také žije. Na dětství v době druhé světové války, kdy byl jeho otec vězněn v Německu, nevzpomíná rád, společně se třemi mladšími sestrami a matkou ji prožil v nedostatku. Po absolvování brněnské uměleckoprůmyslové školy vystudoval také Vysokou školu výtvarného umění v Bratislavě.

Autoři většiny rozhovorů Mikulkovi prakticky od počátků jeho umělecké dráhy kladou stále tutéž otázku - cítíte se být více malířem nebo spisovatelem? Ve výtvarném i slovesném umění totiž dosáhl mnoha úspěchů. Vystavoval v Německu, Velké Británii, Švédsku i Mexiku. Za svoje knihy získal dvakrát Zlatou stuhu, a to za publikace O Jelenovi s kulometem a jiné trampské zkazky v roce 1997 a za Svět v obrazech o rok později. Z pohledu recipienta je podstatné sepětí obou částí tvorby v autorových literárních dílech. Mikulkův pohádkový svět zpravidla nepotřebuje dlouhé (a zdlouhavé) popisy či detailní vnější charakteristiky široké palety postav, svoji představu konkretizuje vlastními kresbami, které v některých titulech dokonce zastiňují text. Kromě svých publikací ilustroval mimo jiné také díla Jana Vodňanského, Karla Šiktance či Jiřího Žáčka. Výtvarná složka knih pro něj má takový význam, že jí pro vlastní potěšení ozvláštňuje i ty publikace, v nichž ji postrádá.

Přestože vymýšlení příběhů jej zajímalo již v dětství, na počátky své literární tvorby krátce po dokončení studií v rozhovoru s Ivo Fenclem, uveřejněném v časopisu Tvar v roce 2005, vzpomíná spíše jako na životní nutnost: „Potřeboval jsem tehdy ateliér. A něco do začátku, ale nikdo mne neznal. Mé obrazy byly tím pádem neprodejné, a tak když jsem napsal první knížku, ležela nějaký čas v nakladatelství.“ Této jeho prvotiny Aby se děti divily (1961) se chopilo také divadlo Semafor. Jeho kontakty s jevištěm však nepředstavují jen adaptace literárních děl, ale nabývají i dalších podob. Coby scénograf je podepsán pod mnohými představeními po celé republice, včetně pražského Národního divadla. Pro inscenaci Popelky, která měla premiéru v září 2011 v Národním divadle Brno, vytvořil pohádkovou oponu. Hned několik generací pak ovlivnily jeho pohádky, které jim přinášel rozhlasový skřítek Hajaja zejména v podání nezapomenutelného Vlastimila Brodského. Své pohádky zpracoval i pro brněnské a bratislavské studio někdejší Československé televize, spolupráce s její nástupkyní, Českou televizí, pokračovala ještě v letech devadesátých.

V prvních souborech pohádek ze 60. a 70. let (jmenujme alespoň O zvířátkách a divných věcech a Dvanáct usmívajících se ježibab) se vyprofilovaly dvě linie jeho tvorby. První pracuje s klasickými pohádkovými motivy, jež posouvá či rozvíjí nečekaným způsobem. Ve druhé dosahuje komického efektu oživováním běžných i méně tradičních předmětů. Počet Mikulkových pohádek přesahuje úctyhodné číslo pět set. Vydává je samostatně nebo v souborech. Sám kouzlo tohoto žánru jak pro autora, tak pro čtenáře charakterizoval výstižně v časopise Ladění (2010): „dobrá pohádka je velmi jednoduché tajemství, které může jen občas někdo odhalit tím, že vejde jako bezstarostné dítě, kamarádící s fantazií, do kouzelné jeskyně slov…“. Jeho jazykový humor je často založen na obohacování oné magické jeskyně o hravé novotvary (např. drzáctví, čtveřítko, Ufoši, Ufíci). Současně experimentuje i s formou, do pohádek tak zejména od osmdesátých let vnáší prvky detektivky (mj. Podezřelý je malíř ze souboru Ježibaby, Pacička a zajíci, 1989) i sci-fi (Kosmopohádky, 1988).

V poslední dekádě uplynulého a na počátku nového století se jeho tvorba více soustředila na starší čtenáře, jak ostatně dokládá i soubor Lupiči a policajti (2003), jenž nese podtitul „Veselé zkazky pro mládež, trampy, noční šoféry a vědce, seniory i opalující se krásky, čtení na deštivou dovolenou u táboráku, ve škole pod lavicí, pro učitele, kteří tuto knížku zabaví, jakož i pro ty, kteří toto dílko někomu ukradnou“. Zejména pak „crazy sci-fi“ povídky zařazené do Cesty do podsvětí (1996) jsou s ohledem na tematiku i formu určeny dospělým, které spíše osloví hořce úsměvné či paradoxní zakončení většiny z nich.

Zatím poslední knihy Aloise Mikulky se na knižních pultech objevily loni. Nakladatelství Baobab znovu vydalo pohádku O smutném tygrovi, s níž se poprvé čtenáři mohli seznámit již v roce 1968. Nakladatelství Andrej Šťastný se zasloužilo o uvedení Darebáckých zkazek i publikace O Pidižlovi Velikém. Ani postava kouzelníka Pidižla, v duchu tvůrcovy tradice strašlivého a hrozivého snad jen podle autorova alter ega, nepatří k novým obyvatelům Mikulkova fikčního světa. Objevil se v něm již v roce 1971. Po více než čtyřiceti letech však přichází nejen s původním, ale i s novým dobrodružstvím.

Spojujícím článkem celé Mikulkovy tvorby je smysl pro nadsázku a situační i jazykový humor. Opakovaně se vrací také k některým svým postavám, a tak Tondrle Hakltrakl krade nemluvňata, aby osídlila planetu Libidos (Únosy na planetu Libidos ze souboru Cesty do podsvětí), ale také vypráví své historky skautům u táboráku (Prázdniny s Tondrlem v Darebáckých zkazkách, 2012). Stvořil rovněž celou řadu pozoruhodných ježibab, které se vymykají tradičnímu pojetí této v pohádkách frekventované bytosti. Jak podotýká Svatava Urbanová v publikaci Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století, „Mikulkovy čarodějnice nelétají na sabat a ani se nemažou ďábelskou mastí, ale pořádají schůze, natahují ježidědkovi budíky (Ježibabin budíček), starají se o ufony (Ježibaba a ufon) nebo začnou trampovat (Ježibaba trampem)“. Nejen výše jmenované bytosti pak Mikulkovi slouží jako prostředek nepřímé kritiky soudobé společnosti a zároveň coby zdroj komiky. Některé zdánlivě drastické či násilné motivy s nimi spojené nebývají dovedeny do fatálního konce. Jeho Nebezpečná čarodějnice (Darebácké zkazky, 2012) tak sice vyrábí výbušniny, aby mohla zaútočit na letiště v New Yorku, protože se chce pomstít za to, že byla za letu na koštěti vtažena do motoru vojenské stíhačky, ale humornou nadsázku završuje příslib čerstvě vysvobozených Rychlých šípů, že ji udají na policii.

V nedávno odvysílaném televizním pořadu Vzkaz Aloise Mikulky letošní jubilant uvedl, že nejmilejší způsob využití času pro něj představuje, „když si vymýšlíš a můžeš to realizovat“. Jeho více než půl století vznikající tvorba dokládá nejen původcovu fantazii, ale zároveň podněcuje představivost již několikáté generace. Před třemi lety si v časopisu Ladění určil jedno z kritérií posuzování kvality, když napsal: „Jsem přesvědčen o tom, že pohádkou nemá být osloven pouze nejmenší čtenář. Takové vyprávění má mít co nejširší dosahový rejstřík, aby pobavilo děti i dospělé.“ S ohledem na to, že se k jeho dílům opakovaně vracejí i recipienti dětskému věku dávno odrostlí, je zřejmé, že právě jeho tvorba v náročném a dlouhodobém hodnocení obstála.

Pozn. – fotografie Aloise Mikulky je převzata z internetových stránek iDNES.cz.