Jiří Mahen a Vysoké Tatry

„Miluji Slovensko, poněvadž je to hrdinská země, jejíž síla rodí už dnes lidi nezjařmené osudem, veliká srdce a pokorné duše. Věřím ve Slovensko, poněvadž vím, že jeho vývojové možnosti na poli kultury a duchovní samostatnosti jsou pro utajenou, nezkaženou jejich volnost neomezené a věčné. Klaním se ti, země zaslíbená, poněvadž jsi mou druhou vlastí, nad níž nemám duševně spanilejší pod hvězdami.“
Mahenovi. Sborník k padesátinám. Praha, Družstevní práce 1933, s. 160-161.

Jiří Mahen měl vřelý vztah ke Slovensku, k jeho přírodě, kultuře i obyvatelům už od dob studií. Slovenskými motivy a inspiracemi je prostoupena značná část jeho díla. Báseň Černovská masakra podle skutečné události z října 1907, divadelní hra Janošík vycházející ze slovenské lidové tradice, slovenské náměty jsou i v Rybářské knížce, v divadelních hrách Generace, Chroust, Praha-Brno-Bratislava, aj.

Mahenovy výpravy na Slovensko patřily především vodám. Podle svých slov trávil každou třetí neděli v „rybárske búde“ u Kút na slovenské straně řeky Moravy, oblíbil si i řeku Váh a její okolí, ale rád vzpomínal i na zimní lyžařský výlet do Malých Karpat, kde na něj udělalo velký dojem setkání s člověkem, který se chystal za prací do Ameriky. Velebná krása Tater ho uchvátila zcela. V eseji Hrdinská země z roku 1924 srovnává nádheru skalních velikánů, posetých stopami velikého heroického zápasu o tvář země s lidmi dole. „Jsou malí, jako ti ostatní, jsou silní i nemocní, jsou dozrálí i rozkvétající - ale jaké obzory narostly kolem nich! Sochař Rodin viděl už začátek těchto obzorů na moravském Slovensku a tušil za nimi starou Helladu… A já vzpomínám této noci na jiného francouzského sochaře, který se zrodil z pastýře na horách, četl jenom bibli a vytvořil z kamene svět starých zázraků a démonů v takové životnosti, že prostě ohromil. A tam dole pod horami nebo nahoře u ovcí leží možná také takový hoch a vytvoří na slávu Slovenska věc, před níž v úctě budeme sklánět všichni hlavu.“

Konkrétní, spíš kuriózní vzpomínka na návštěvu Tater existuje zřejmě pouze ve vzpomínkové knížce paní Karly Mahenové Život s Jiřím Mahenem. Zajeli tam na tři dny během své první společné dovolené v Trenčíně. V původním plánu byl pobyt týdenní, ale bylo tam tak draho a dalo se sehnat pouze mimořádně špatné ubytování, že už to delší dobu nebylo možné vydržet. Pohled z terasy kavárny na Štrbské pleso však stál za to! Také se plavili loďkou po jezeře a tramvají zajeli do Tatranské Lomnice. Pobývali tam tehdy s manželi Jiřikovskými a setkali se s divadelním kritikem Jindřichem Vodákem. Doklad o návštěvě Tater se najde též ve vzpomínkách J. V. Plevy. K Mahenovým padesátinám připravoval malý soukromý tisk, v němž shromáždil pár rozmarných příběhů z jeho života i povolání. Při té příležitosti navštívil v době Mahenovy dovolené knihovnu a hovořil s jeho spolupracovníky panem Janíkem a panem Bártou. „Však se nám už starej ohlásil“, oznamoval pan Janík, „v pondělí už tu bude!“ a podával mi pohlednici z Tater, na níž známým dost málo čitelným rukopisem stálo toto strohé sdělení: „Třeste se, ó bídáci, váš šéf se vám navrací!“

Poslední Mahenovou básnickou sbírkou byla lyrickoepická skladba Požár Tater. Vyšla v roce 1934, rok po nástupu fašismu v Německu. Ve věnování Vladislavu Vančurovi uvádí, že při psaní těchto veršů „myslil na národ a lidstvo celé“. Básník byl znechucen materialismem a kořistnictvím doby, povrchností panstva, které v chatách řeční o všedních věcech nebo o svých banálních úspěších, chce rozhodovat o všem a nedbá velebné přírody, se kterou umí promluvit jen málokdo. Má se s ní hovořit jak s matkou. Líčí kamennou krásu hor za svitu měsíce, přátelí se s květy i se zvířaty, neštítí se ani zmije, „vždyť my také nejsme nic než plazi“. Ve vábivém mořském oku nalézá vzácného živočicha, žabonožku, která nás prý pojí s tundrami vzdálené Sibiře. V bouři a vichřici myslí na své mládí, volá po obrodě. Smršť sice zpřerážela stromy, ale ty vydržely až do konce. Vše završí očistný požár Tater. Ti, kteří touží po obrodě národa a lidstva, se dívají do plamenů a nejsou jimi sežehnuti. Nad touto skladbou se po tatranské katastrofě z 19. na 20. listopadu 2004 zamýšlel spisovatel Ludvík Kundera v občasníku Společnosti Jiřího Mahena Milíř. Mj. uvedl, že Mahenova „schopnost vizí, ba předpovědí trvale oživuje řádky a verše jeho knih“.

Použitá literatura:

Hek, Jiří-Vlašín, Štěpán: Adresát Jiří Mahen. Praha, SNKLU 1964.
Mahen, Jiří: Požár Tater. Praha, Družstevní práce 1934.
Mahenovi. Sborník k padesátinám. Praha, Družstevní práce 1933.
Mahenová, Karla: Život s Jiřím Mahenem. Praha, Mladá fronta 1978.
Pleva, Josef Věromír: Mahen, moravský Nasr-ed-din. Brno, Jan Martínek 1933.
Archívní materiály Mahenova památníku.

Fotografie: 

obrazek2.jpg

obrazek3.jpg

obrazek4.jpg