Spisovatel a vypravěč Slovácka – Zdeněk Galuška

Ke stému výročí narození

„Vzal jsem si za životní cíl dávat lidem radost…“

Není každému dáno přinášet lidem radost a dobrou náladu. Umět vykouzlit na tvářích čtenářů, posluchačů či diváků úsměv, i když se jim právě v dané chvíli zdá svět pošmourný, zakaboněný. Spisovateli, malíři a slováckému vypravěči Zdeňku Galuškovi se tohoto daru dostalo měrou nebývalou. Dovedl jej zúročit především ve svých dvou knížkách "Slovácko sa súdí" a "Slovácko sa nesúdí", které jej proslavily nejen na moravském Slovácku, jemuž jsou obě dílka věnována, ale i v Čechách a na Slovensku.

V těchto skutečných skvostech v oblasti regionální literatury a lidového humoru se setkáváme s rázovitými slováckými postavičkami, které jsou aktéry nejen soudních příběhů, ale i humorných povídek ze života slováckých Dolňáků Galuškova mládí. Vedle zobrazení jejich typů zachycují rovněž atmosféru starodávného slováckého venkova. Autor – mistr vyprávění – námětově čerpá z míst, "kde jsem se narodil, kde jsem od starých lidí 'chytal' kapky humoru, které se postupně rozrostly v potůček". Svérázný a přitom svrchovaně laskavý humor, osobitý styl plný vtipu, neobyčejně živý jazyk se spoustou expresivních výrazů a ryze slováckých a galuškovských přirovnání činí jeho dílo jedním z nejčtenějších u nás vůbec. Knihy doslova mizely z knihkupeckých pultů, do dnešního dne jich bylo vydáno kolem milionu výtisků.

Galuškův humor staví především na komice reálných situací, která vychází ze znalosti skutečného venkovského života, důkladně odpozorovaného prostředí, zvyků, charakterových vlastností postav, jejich temperamentu, reakcí. Důležitou roli sehrává autorovi důvěrně známý slovácký dialekt, rodné nářečí od Uherského Ostroha, které povýšil na „svůj spisovný jazyk“, jím po celý život mluvil a byl na něj patřičně hrdý. V neposlední řadě komiku potrhují i výstižné ilustrace, kterými svá dílka vybavil. Své postavy vnímá takové, jaké ve skutečnosti jsou, se všemi klady i chybami, které k člověku patří. Má je rád právě pro jejich nedokonalost, jedinečnost, skromnost, moudrost, živelnost projevu, dovede se s konáním svých hrdinů ztotožnit v jejich radostných i svízelných situacích, do nichž se dostávají. Svým přirozeným humorem chce pobavit, potěšit, záměrně se vyhýbá škodolibosti a zlomyslnosti, která zraňuje, ubližuje. Z knih se humorné příběhy dostaly v podání samotného autora na vlny českého rozhlasu, posléze na gramofonové desky. Na podkladě povídek vznikl televizní seriál „Slovácko sa nesúdí“, v němž postavu legendárního stařečka Pagáča ztvárnil nezaměnitelným způsobem slovenský herec Jozef Króner, jemuž byl rovnocenným partnerem v roli Kláska Oldřich Velen.

Veselé historky stařečka Pagáča a jeho svérázných krajanů zaručovaly značný ohlas i Galuškovým estrádám, v nichž autor a šarmantní vtipný vypravěč v jedné osobě ventiloval svoji velkou potřebu být v neustálém kontaktu s divákem. V první polovině padesátých let začal spolupracovat se souborem lidových umělců nazvaném stejně jako program, s nímž vystupoval, „Pod slováckým nebem“. A od poloviny šedesátých let spojil své síly s legendární „Strouhalovou sedmičkou“. Ani stáří a postupné zdravotní problémy jej neodradily od vystupování s dalšími umělci při různých příležitostech doma i v zahraničí. Přestože prožil větší část života v Brně, kde potkal počátkem čtyřicátých let v redakci Lidových novin i svou budoucí manželku Vlastu Fornůskovou, a považoval se spíše za Brňáka, svým uměleckým srdcem se stále vracel tam, kde vězel svými kořeny, kde se do jeho mysli jednou provždy vtiskly dojmy z mládí – na milované Slovácko, po celý život bylo jeho velkou láskou a zdrojem veškeré tvůrčí inspirace. Sám tvrdil, že "Moravské Slovácko je jeho milenka, Brno jeho věrná žena a nad nimi je jeho 'pánbůh', kterého neumí namalovat. Ti všichni mu pomáhají vidět svět v zářivém slunci."

Narodil se 11. července 1913 v Předměstí Uherského Ostroha jako prostřední ze tří dětí manželů Antonína a Emilie Galuškových. Ve všestranně nadaném chlapci vyrůstala od samého počátku přičiněním otce láska k rodnému jazyku a hudbě. Vzorný žák tíhl nejvíce ke kreslení a malování, což předurčilo i jeho profesní dráhu. Začínal jako malíř v Uherském Hradišti. Kreslil pro dílnu SLUM slovácké figurky a ornamenty. Maloval při každé příležitosti. Samozřejmostí byly jím vyrobené pozvánky, plakáty, divadelní dekorace, návrhy kostýmů a propagace všeho druhu vztahující se k činnosti "zábavního odboru" TJ Sokol Uherský Ostroh, které byl členem. Právě v tomto plodném prostředí mohl začít uplatňovat a rozvíjet své všestranné umělecké nadání – výtvarné, literární, hudební. Zde se v něm probudil zájem o divadlo a jeho režii, jíž byl po nějakou dobu pověřen. Sám ztvárnil mimo jiné i postavu doktora Galéna v Čapkově Bílé nemoci či Francka v Maryši. Svůj neobyčejný smysl pro humor a komediální talent mohl nejvíce rozvinout v jím režírovaných kabaretních programech, k nimž si psal scénáře a které zpestřovaly sokolské silvestrovské zábavy a maškarní plesy.

Po určitou dobu se živil jako holič, což byla profese jeho předčasně zemřelého otce. A právě tato životní etapa do velké míry předurčila směr jeho dalšího počínání a zavdala důležitý podnět pro vznik prvních soudniček. Oficína, v níž vykonával své řemeslo, se nacházela jen několik kroků od zámecké budovy, sídla okresního soudu. Tamní advokáti, notáři a soudci byli Galuškovými častými zákazníky, ale i důležitými zdroji informací veškerého soudního dění i konání zaručeně zajímavých líčení, jichž se nejednou účastnil i jako divák, především když tušil nějakou „kulišárnu“. Galerii postav a příběhů si rozšiřoval i z vyprávění dědáčků, kterým rozvazovala jazyky a oživovala paměť nabídnutá stopečka slivovice. První slováckou soudničku napsal v roce 1930 a poslal ji do Moravských novin, v nichž pro velký zájem čtenářů pak vycházely každou neděli. Psaním soudniček do novin si Galuška přivydělával i poté, co roku 1935 začal externě navštěvovat brněnskou Školu uměleckých řemesel, kde začal systematicky rozvíjet své výtvarné schopnosti.

Život neobnáší jen příjemné prožitky, ty stinné přinesla především okupace a totální nasazení do Berlína. Také neinspirativní zaměstnání po skončení války nepřinášelo Galuškově umělecké duši uspokojení, to urychlilo jeho rozhodnutí a odhodlání opustit rodné město a hledat štěstí jinde. Ještě roku 1945 odchází do Brna, aby byl co nejblíže tisku, rozhlasu a kumštýřskému světu vůbec. V novém městě jej nečekal žádný přítel ani známý. Náhoda tomu chtěla, aby potkal tehdy již známého spisovatele, znalce jižní Moravy, přírody a lidí Jaromíra Tomečka. Stejné vidění světa a vyznávání stejných hodnot z nich učinilo nerozlučné přátele. Tomečkovým přičiněním se mu otevřela cesta do tisku, rozhlasu a posléze i televize. A Galuška v příštích letech nabízenou možnost maximálně využil a zúročil. A byl to opět Tomeček, kdo stál u zrodu Galuškovy první knížky „veselých příběhů od slováckých soudů“ „Slovácko sa súdí" a spolu se Slávkem Volavým, slováckým primášem a muzikantem, také jejím kmotrem. Čtyři nakladatelství odmítla vydat regionální věc od neznámého autora psanou slováckým nářečím. Přesto kniha v roce 1947 vyšla nákladem 3 200 výtisků v nakladatelství Průboj – K. Smolka, Brno, a přes počáteční těžkosti si cestu ke čtenářům našla. Proto v rozmezí roku 1947 – 1948 vyšla v tomtéž nakladatelství ještě ve třech dalších vydáních. I přes její velkou oblibu u čtenářské obce se dalšího vydání v nakladatelství Lidové demokracie dočkala až v roce 1969 v nákladu 110 000 výtisků, do týdne byla vyprodána. V upraveném vydání vychází v nakladatelství Mladá fronta v počtu 80 000 výtisků ještě v roce 1974.

Svoji druhou, dlouho očekávanou knihu „Slovácko sa nesúdí“, která je volným pokračováním knížky první, vydává Galuška v roce 1972 v nakladatelství Mladá fronta nákladem 100 000 výtisků, počátkem roku 1973 vychází v novém vydání dalších 50 000 exemplářů. Neméně úspěšná kniha, podle vyjádření odborníků z n. p. Kniha největší bestseler posledních dvaceti let, nepřináší už příběhy ze soudní síně, ale povídky ze života, kde vedle smíchu má své opodstatněné místo i ponaučení. Postavu stařečka Pagáča si autor vytvořil, namaloval, "vdechl jí dušičku" a postupně pro ni vymýšlel příběhy. Popularita stařečka Pagáča ještě vzrostla s uvedením seriálu „Slovácko sa nesúdí“ na televizní obrazovky. Natočila jej podle povídek z obou knih Československá televize Brno v Krátkém filmu Praha – studio Gottwaldov, první díl byl odvysílán 24. listopadu 1976. Po úspěchu prvních šesti dílů bylo natočeno dalších šest pokračování. Galuška si sám určil obsazení hlavní role, na natáčení osobně dohlížel a jako odborný poradce dbal na to, aby se do filmu nedostalo nic, co by bylo v rozporu s duchem doby, do níž byl děj zasazen. Seriál se stal jedním z nejsledovanějších pořadů a byl do dnešních dnů jak dříve v Československé, tak i v České a Slovenské televizi nesčetněkrát reprízován.

Nadšení čtenáři a milovníci Galuškova díla očekávali z pera autora nový knižní přírůstek. Snad pro velké pracovní vytížení spatřil světlo světa pouze výbor povídek z obou knih. Pod názvem „Stařeček Pagáč vyprávjajú“ jej roku 1977 vydalo opět nakladatelství Mladá fronta v počtu 80 000 výtisků. Další vydání, tentokráte již s titulem „Slovácko sa súdí aj nesúdí", následují v roce 1981, 1987, 1991, 1995, 2001 a 2007. Jednotlivá vydání se liší grafickou úpravou. Třetí připravovaná knížka s názvem „Od kolébky po fajku“, jejíž zamýšlené vydání sám autor avizoval ještě v roce 1998, se na knihkupeckých pultech již neobjevila. Galuškův otec, nadšený sběratel lidových písní, k nim již v mládí zasel do srdce svého syna obdiv a lásku. Provázely jej celým životem. A není náhodou, že jejich slova vkládal i do textu obou svých knih. V roce 1991 vydává brožovaný sborníček dvaapadesáti nejkrásnějších moravských písniček pod názvem „Moravské a slovácké pěsničky“, které doprovodil svými humornými vyprávěnkami a ornamentálními malůvkami. Najdeme mezi nimi i Galuškovu zamilovanou „Před naším je stromeček zelený“.

Celoživotní činorodá a poctivá práce přinesla Zdeňku Galuškovi zaslouženou popularitu a ocenění. Největšího oficiálního uznání, kterého si sám nesmírně vážil, se mu dostalo roku 1985, kdy mu byl udělen titul zasloužilý umělec za výrazný a osobitý podíl na rozvoji lidového slovesného umění a humoristické tvorby, k němuž mu nedopomohla politická angažovanost. Roku 1994 byl jmenován čestným občanem města Brna a o dva roky později se mu stejného ocenění dostalo v rodném městě Uherském Ostrohu. Tam Galuškovu osobnost připomíná i pamětní deska na zámeckém nádvoří odhalená u příležitosti jeho 95. výročí narození.  

Pověstný humor ho neopouštěl, ani když byl podzim života ztížen nejen starostí o nemocnou manželku, ale i stupňujícími se vlastními zdravotními potížemi. Poslední týdny života trávil i se svojí manželkou Vlastou v Charitním domově Andělů strážných v Nivnici. Připravované návštěvy rodného města se již nedočkal, 13. února 1999 podlehl v uherskohradišťské nemocnici opakované cévní mozkové příhodě. Po rozloučení v uherkoostrožském kostele sv. Ondřeje byly jeho ostatky zpopelněny a uloženy na hřbitově v Uherském Ostrohu, městě, odkud ve svých třiatřiceti letech odešel rozdávat srdce a radost těm, kteří mu rozuměli.