Mizející

BÁEZ, Fernando. Obecné dějiny ničení knih: od sumerských tabulek po digitální éru. 1. vyd. Brno: Host, 2012, 597 s. ISBN 978-80-7294-697-6.

Možná se nacházíme v přelomovém období, v době, kdy máme dojem, že ubývá čtenářů knih, v době kdy mizí knihy a stávají se z nich jen jedničky a nuly, pixely na obrazovkách. Možná je ale vše jinak a chybí nám jen odstup. Nicméně i teď jsme svědky, mnohdy i přímými nebo aspoň v přímém přenosu, ničení knih a zániků knihoven. I teď mohou milovníky knih pronásledovat odvěké noční můry a strach z jejich zničení. Tedy obavy, které sužují milovníky knih již celá staletí. Na tomto se příliš nezměnilo. Zdařilým průvodcem po těchto obavách se může stát kniha Obecné dějiny ničení knih, ve které úctyhodnou sbírku faktů shromáždil venezuelský spisovatel Fernando Báez.

Obsáhlý svazek je rozdělen do tří částí, které se dále rozpadají do jednotlivých kapitol, a zachycuje ničení knih od počátků jejich existence. Dějiny jsou dovedeny až do současnosti (2010) a aspoň v krátkosti si všímají též fenoménu elektronických knih a dalších možných způsobů zničení, na které se můžeme s rozvojem elektronického publikování těšit. Navíc v poslední části zachycuje ničení knih, kterých byl autor přímým svědkem, případně kdy se na místo ničení dostal krátce poté. Zachycuje tak zkázu knih na Blízkém východě umožněnou za dohledu Spojených států amerických, čímž si vysloužil jejich nepřízeň a stal se na jejich území personou non grata.

Přestože se jedná o velmi rozsáhlou publikaci, navíc s více než padesátistránkovým seznamem literatury a pramenů, se kterými Báez při zpracovávání tématu pracoval, která věnuje pozornost všem geografickým regionům, tak českým zemím (a obecně zemím střední Evropy) zde přílišný prostor věnován není. Nalezneme zde sice dvě informace v souvislosti s povodněmi, ale je nutné je brát s jistou rezervou. Snad jen drobný přehmat. Zcela je však pominuto dlouhé období od husitských válek až po konec protireformace. Takže žádné informace o vypalování klášterů, o Koniášovi a odhadovaných upálených třiceti tisících svazků, žádné informace o ničení Bible kralické. Také cenzura za Rakouska-Uherska je pominuta. Nicméně v kapitole věnované knihám zničeným v knihách je alespoň připomenuta slavná próza Bohumila Hrabala Příliš hlučná samota.

Pokud se nad něčím lze u tohoto svazku pozastavit, tak nad skutečností, že v některých případech jsou informace až příliš podrobné. Například u výčtu jednotlivých zničených vydání knih, v případě, že se nějaké svazky zachovaly, případně pokud známe a máme dostupný text jiného vydání. Zde se už ocitáme na území nejenom čtenáře a milovníka literatury, ale přímo na území bibliofila. Že se pro autora jedná o opravdu osobní téma, potvrzují i často používané expresivní výrazy v textu. Události, které někoho dokážou ponechávat chladným a netečným, jsou pro něj děsivé a strašné. Je si vědom totiž historických souvislostí a skutečných ztrát, které spočívají nejenom ve ztrátě konkrétního svazku, ale především ve ztrátě paměti, kultury, identity. Avšak přílišná pozornost, kterou věnuje margináliím, je v některých případech na škodu a zastírá důležitá fakta. Také si nejsem jist, zda za zničené knihy můžeme považovat ty, u nichž se zachoval text. Vždyť biblioklastům, ničitelům knih, nejde ani tak o fyzické zničení výtisků, jako především o potlačení myšlenek v nich obsažených.

Některá zahrnutá témata, například ta věnovaná přirozeným škůdcům knih, jsou v rámci knihy spíše doplňková. Jinde je najdeme zpracována podrobněji či lépe. Zde se jedná spíše o nutné doplnění tématu. Pozornost je věnována především vědomému ničení knih. Báezův monument není veselým čtením. Řada informací Báezem zmiňovaná je sice obecně známá, řada však méně nebo vůbec. V českém prostředí je také jinde nenalezneme nikde takto pohromadě. Přestože se jedná o celoživotní Báezovo téma, rozhodně se nedá říci, že by bylo již vyčerpáno. Bílá místa zůstávají a některé pasáže knihy by zasloužily v dalších vydáních korekce. Třeba ty, kde dochází k zbytečnému opakování nebo ty s přehnanou expresivitou, která upozaďuje fakta. A jak ukazují pasáže věnované České republice, vyžadují i ne zcela automatickou důvěru ke všem uváděným informacím. Avšak to jsou jen drobné výtky, které jsou do značné míry dány rozsahem díla a zapálením autora pro dané téma. Navíc přínos Báezová díla nijak nesnižují. Prostě kniha doporučená všem milovníkům knih a knižní kultury.