Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.
Duha ISSN 0862-1985 (Print)
Duha ISSN 1804-4255 (Online)
Podpořil
Příspěvek vznikl na základě diplomové práce „Litevské knihovnictví se zaměřením na akademickou knihovnu technické univerzity Gediminas ve Vilniusu“ obhájené při FPF Slezské univerzity v Opavě na jaře 2013. Pozornost je věnována jak historickým souvislostem vývoje litevského knihovnictví, tak současnému stavu litevských knihoven. Ve stručnosti jsou popsány programy a projekty určené pro modernizaci knihoven. Dále se v příspěvku věnujeme legislativnímu zázemí litevského knihovnictví, národnímu soubornému katalogu LIBIS a standardizaci katalogizačních záznamů.
Území Litevské republiky se rozprostírá v severní Evropě podél jihovýchodního pobřeží Baltského moře. Litva sousedí se státy Lotyšsko, Bělorusko, Polsko a ruským Kaliningradem. Novodobý samostatný litevský stát s hlavním městem Vilnius vznikl v březnu 1990. V roce 2004 se Litva stala členem NATO a 1. května téhož roku členskou zemí Evropské Unie. Celkový počet obyvatel činí 3,3 miliony.
První knihovny se na území dnešního Litevska začaly objevovat na konci 14. století. Jednalo se o soukromé sbírky knih litevských aristokratů a panovníků. Od 15. století byly knihovny zakládány místními kněžími, kteří shromažďovali liturgickou literaturu. Největší sbírka této náboženské literatury se nacházela ve Vilniuské katedrále.
Za první veřejnou knihovnu můžeme považovat jezuitskou kolejní knihovnu se sídlem ve Vilniusu. Ta vznikla v roce 1570 a na počátku 17. století dosahovala nejbohatší sbírky v celé východní Evropě. Vůbec první komunitní knihovna byla založena v roce 1850 ve městě Šiauliai, o 17 let později byla zřízena veřejná knihovna i ve Vilniusu. V roce 1823, v době kdy bylo litevského území rozděleno mezi carské Rusko, Prusko a Rakousko-Uhersko, vyšla úplně první vědecká práce týkající se oboru knihovnictví, nesla název Dvě knihy o bibliografii. Zanedlouho po této významné události se na Vilniuské univerzitě začala bibliografie vyučovat. V letech 1864-1904 byl v Litvě tisk zakázán. Litevské spisy byly páleny. Postupně se proti těmto zásahům začala bouřit část vzdělanců. V průběhu První nezávislé republiky Litva (1918-1940) došlo k založení Národní knihovny v Kaunase a Bibliografického institutu na Kaunaské univerzitě. Byl taktéž vytvořen systém veřejných knihoven. Dalším důležitým mezníkem této doby byl vznik Svazu litevských knihovníků a přijetí Zákona o knihovnách. Nicméně, úloha knihoven byla nástupem sovětské a posléze nacistické moci během 2. světové války zdevastována. Po ukončení války byla Litva, stejně jako ostatní pobaltské státy připojeny zpět k Rusku. Funkce knihoven se v té době plně soustředila na ideologickou podstatu režimu. Nevyhovující díla byla ničena a knihovní fondy se ocitly pod silnou cenzurou.
V prvních deseti letech druhého období samostatnosti představila Litva hlavní předpoklady demokratického společnosti: je zrušena cenzura, zaveden systém parlamentních stran a svobodných voleb. Ústavou je zajištěna svoboda projevu, právo na informace a soukromí jednotlivce, práva na národní kultury, jazyky a zvyky. Hlavním důsledkem zrušení cenzury byl nárůst knižního trhu. V tomto významném období bylo rovněž nutné reorganizovat stávající systém knihoven, definovat roli knihovny ve smyslu sociální instituce, depolitizovat knihovny, zvyšovat status knihovníka v očích veřejnosti a zvyšovat jeho profesní vzdělání a integrovat litevské knihovny do celosvětového dění.
Litevské knihovny se stále více a více aktivně podílejí na tvorbě moderní informačně a znalostně založené společnosti, a aby tuto roli mohly zastávat, bylo nutné započít s jejich automatizací. Samotná automatizace litevských knihoven byla spuštěna roku 1993 v důsledku vzniku integrovaného automatického systému, na jehož vzniku se podílelo 8 vědeckých knihoven. Tento systém měl později silný dopad na vládním schválení programu litevského integrovaného knihovně-informačního systému LIBIS. Přístup k Internetu je v knihovnách poskytován od roku 1995. Ze začátku si ho ovšem mohly dovolit pouze akademické, specializované a školní knihovny díky finanční podpoře nadace Open Society Institute. Ostatní veřejné knihovny nedisponovaly dostatečnými finančními prostředky, a tudíž si musely na zavedení počítačů s Internetem počkat až do roku 2002, kdy byla založena asociace „Okno do budoucnosti“, která finančně podpořila vznik 75 tzv. PIAPs neboli veřejných přístupových bodů s připojením k Internetu. V podobném duchu se nesl i projekt RIAPs spuštěný v roce 2005, který se zaměřil na založení těchto přístupových bodů na venkově, tzn. v oblastech s nízkou infrastrukturou. Do roku 2008 bylo umístěno celkem 700 přístupových bodů v místních školách, knihovnách a komunitních centrech. Hlavním úkolem projektů bylo: poskytnout občanům přístup k počítačům s Internetem, vyškolit knihovní personál a uživatele v užívání nových technologií a tím posílit informační gramotnost společnosti. Od 1. ledna 2006 je přístup k internetu ve veřejných knihovnách k dispozici zdarma. Díky Konsorciu vědeckých litevských knihoven poskytují knihovny od roku 2001 svým uživatelům přístup do národní databáze právních dokumentů LITLEX vytvořenou Národní knihovnou, dále pak přístup do zahraničních předplacených databází jako jsou EBSCO Publishing, Cambridge Journals online, Oxford journals online, Science Direct, Springer LINK, Web of Science, Global Books in Print, GLIN, INION atd. Na začátku roku 2007 měly litevské knihovny přístup k více než 80 databázím. 70 procent nákladů nutných k přístupu k těmto databázím pokrývá Ministerstvo kultury, Ministerstvo vzdělání a vědy, zbývající sumu si hradí samy knihovny.
Knihovny a veškeré jejich činnosti se řídí Ústavou litevské republiky. Funkci státního dozorce nad činnostmi litevských knihoven zaujímá Ministerstvo kultury, které spolu s Litevskou knihovní radou určuje strategii rozvoje knihoven. Tyto dvě instituce se zaměřují na oblast řízení a financování knihovních programů, koordinují činnosti litevských knihoven a snaží se o jejich zapojení do mezinárodní sféry, navrhují informační a dokumentační projekty, zabývají se financováním akvizice publikací a dalších dokumentů pro veřejné knihovny, financováním činností 5 regionálních veřejných knihoven národního významu a dohledem nad dodržováním knihovního zákona a jiných dokumentů upravujících knihovní činnost.
Oblast knihovní politiky upravuje zákon o knihovnách z roku 1995 a jeho novela platná od 15. července 2004. Zákon nastavuje litevský knihovní systém, popisuje hlavní funkce jednotlivých typů knihoven, definuje knihovní fondy a jejich konzervaci, určuje vztahy mezi knihovnami, zabývá se financováním knihoven. Dále uvádí, že každá obec má povinnost založit veřejnou knihovnu. Zákon je doplněn řadou sekundárních právních aktů upravujících specifické oblasti činnosti knihoven, jako je například využití knihovních služeb, zasílání povinných výtisků, ochrana knihovního fondu, knihovní služby poskytované za úplatu, atd.
Knihovny působící v Litvě jsou rozděleny do dvou sektorů: státního a nevládního. Zřizovateli státních knihoven jsou subjekty státní správy nebo obcí; nevládní knihovny jsou zřizovány nevládními podniky, nevládními organizacemi či fyzickými osobami. Litevské knihovny můžeme dále rozdělit na knihovny základní a specializované. Základní knihovny shromažďují tiskoviny obecného obsahu s důrazem na ekonomické, kulturní a demografické charakteristiky daného území. Mezi základní knihovny řadíme: Národní knihovnu a všechny knihovny veřejné. Knihovny specializované se snaží uspokojit speciální informační požadavky čtenářů a rozvíjí sbírky tiskovin a jiných dokumentů s ohledem na oblast, pro kterou byla knihovna založena. Mezi specializované knihovny řadíme například: knihovny vědeckých institucí, univerzitní knihovny, knihovny vzdělávacích institucí apod. Na základě výroční zprávy bylo v roce 2012 v provozu 2 716 knihoven, ve kterých pracovalo celkem 6 232 kvalifikovaných knihovníků.
Co se týká financování knihoven: finance jsou Národní knihovně a knihovnám národního významu přidělovány přímo ze státního rozpočtu. Městské veřejné knihovny jsou financovány z rozpočtů jednotlivých obcí, nicméně na nákup dokumentů jsou těmto knihovnám přidělovány finance ze státního rozpočtu. Stejně tak jsou jim od Ministerstva kultury poskytovány další finanční prostředky na rozvoj nových služeb pro uživatele, kvalifikaci knihovníků, pořádání konferencí apod. Primární funkce všech litevských knihoven spočívá samozřejmě ve shromažďování, spravování, ochraně a šíření informací uvedených v dokumentech knihovních fondů; taktéž podporují celoživotní vzdělávání, a kulturní aktivity. Litevské veřejné knihovny poskytují svým komunitám tradiční služby, mezi které patří například přístup ke knihám a periodikům. Stejně jako v jiných evropských státech, plní dnes však veřejné knihovny v Litvě i funkci informačních, kulturních, vzdělávacích center a center pro trávení volného času.
Specifické funkce plní Národní knihovna Martynas Mazvydas a regionální veřejné knihovny národního významu. Národní knihovna působí jako národní metodické centrum, celostátní tiskový archiv a depozitář jak litevských, tak i většiny významných vědeckých publikací vydaných v zahraničí přispívající významnou měrou litevské společnosti. Je zodpovědná za tvorbu a realizaci litevského integrovaného knihovnicko-informačního systému LIBIS a jeho zavádění do knihoven. Podílí se na tvorbě bibliografických a publikačních norem. Je sídlem agentur ISSN, ISBN, ISMN. V neposlední řadě funguje jako informační a koordinační centrum pro národní bibliografii. V roce 1991 získala knihovna od Nejvyšší rady Litevské republiky status parlamentní knihovny. Hlavní odpovědnost tohoto statusu spočívá v poskytování referenčních a informačních služeb pro řídící orgány - parlament a vládu. Regionální veřejné knihovny národního významu (knihovna Vilniuské univerzity, knihovna Litevské akademie věd, Knihovna pro nevidomé, litevská Technická knihovna a litevská Lékařská knihovna), jejichž sbírky mají mimořádný význam pro vědu, vzdělání, kulturu nebo státní hospodářství, plní funkci metodického, bibliografického a informačního centra pro jednotlivé veřejné knihovny v regionech, ve kterých působí. Jsou odpovědné za provádění vnitrostátních a regionálních programů rozvoje knihoven a za zvyšování odborné způsobilosti knihovníků ve svých regionech.
Národní souborný katalog je v Litvě spravován střediskem LIBIS nacházejícím se v Národní knihovně. Souborný katalog byl založen pro potřebu sdílení bibliografických záznamů a v současné době jich obsahuje více než 3 miliony. Najdeme zde záznamy nejen monografií, ale i časopisů, novin, elektronických zdrojů, tištěných hudebnin, zvukových záznamů, videozáznamů, rukopisů, disertačních prací, počítačových souborů, map atd. Litevský integrovaný knihovnicko-informační systém LIBIS umožňuje přístup do národního souborného katalogu litevských knihoven, které se na tvorbě souborného katalogu podílejí. Výměnným formátem je UNIMARC, který je v současné době nahrazován formátem MARC21. Čím dál tím významnější je i potřeba vytvořit společně sdílené normy pro popis knih, rukopisů a všech druhů elektronických médií, tzn. jednotná katalogizace. V Litvě byl přijat mezinárodně uznávaný standard pro popisnou katalogizaci, AACR2: Anglo-americká katalogizační pravidla.
Systematické vzdělávání knihovníků na vysokoškolské úrovni započalo na univerzitě ve Vilniusu v roce 1949. Tehdy bylo knihovnictví součástí Katedry litevského jazyka a literatury. O tři roky později se profesor Levas Vladimirovas zasadil o založení samostatné Katedry knihovnictví, kterou pak téměř dvacet let vedl. V roce 1991 se na téže univerzitě staly knihovnické a informační studia součástí nově založené Fakulty komunikace. Nabízí se zde dva stupně vysokoškolského knihovnického vzdělání – bakalářský, s dobou studia čtyř let a dvouletý navazující magisterský stupeň. Od roku 2001 je možné studovat obor knihovnictví jako bakalářský čtyřletý obor také na Fakultě sociálních věd na univerzitě v Klaipedě a od roku 2005 na Fakultě humanitních věd na vysoké škole v městě Šiauliai. „Vzdělávací centrum pro knihovníky a informační pracovníky“ po dosažení vysokoškolského diplomu pořádá pro knihovníky různé speciální kurzy a semináře.
Pro roky 2003-2013 byl vládou schválen program „Modernizace litevských knihoven“. Tento program se zaměřuje na rozvoj Národní knihovny, veřejných knihoven a knihovny pro nevidomé. V souvislosti s vývojem informační společnosti v Litvě, si program klade za cíl: zajistit obyvatelům Litvy přístup ke všem informacím; odstranit nerovnosti mezi městskými a venkovskými komunikačně-informačními infrastrukturami; poskytnout rovné příležitosti pro všechny obyvatele k využívání informačních technologií; vytvořit v knihovnách vhodné podmínky pro shromažďování a uchování národního kulturního dědictví a v neposlední řadě zajistit přístup ke knihovním fondům široké veřejnosti.
Další projekt „Knihovny pro inovaci“ byl realizovaný v letech 2008-2012 prostřednictvím Národní knihovny Martynase Mažvydas, Ministerstva kultury a Nadací Bill & Melinda Gates. Projekt se zaměřil na zlepšení připojení k Internetu ve veřejných knihovnách, na propagaci knihovnických služeb, na školení odborných pracovníků i uživatelů tak, aby byly schopni počítače používat a naučit je informace nalezené na Internetu vyhledávat a zpracovávat. Do projektu se zapojilo více než 1 200 veřejných knihoven a okolo 2 tisíc knihovníků. V celé zemi díky tomuto projektu vzniklo několik školících center, které se zaměřily na školení hlavně sociálně rizikových skupin, jako jsou lidé s postižením, senioři, nezaměstnaní, venkovská populace nebo děti ze sociálně slabších rodin. Výsledek projektu je více než uspokojivý. 90 procent veřejných knihoven v Litvě poskytuje bezplatný přístup k Internetu, dále bylo vyškoleno přes 2 000 knihovníků a okolo 41 000 občanů se zúčastnilo pořádaných počítačových kurzů.
Na konci roku 2011 vznikla interaktivní knihovna www.ibiblioteka.lt, díky které mohou uživatelé knihoven využívat množství e-služeb. Litva je od roku 1992 členem sdružení Bibliotheca Baltica. Toto sdružení si klade za cíl spojit všechny typy knihoven v oblasti Baltského moře a usiluje o zachování, rozvoj, katalogizaci, zveřejnění a zpřístupňování kulturního dědictví tohoto regionu. V roce 2012 spustila Národní knihovna nový projekt, který si klade za cíl rozšíření elektronického katalogu a dalších populárních služeb prostřednictvím mobilního zařízení.
Národních organizací sdružujících knihovníky a informační pracovníky je v Litvě velké množství. Jmenujme alespoň některé z nich: Svaz litevských knihovníků, sdružujícího asi 40% všech litevských knihovníků, sjednocuje litevské knihovníky a bibliografy, kteří se účastní na řešení vědeckých a praktických problémů v oblasti knihovnictví; usiluje o šíření dobré pověsti knihovníků; zajišťuje maximální profesionalitu členů; iniciuje a poskytuje knihovníkům další vzdělávání; bojuje za zvyšování platů knihovníků; organizuje každoroční konference pro členy asociace; získává zkušenosti a nové poznatky z oblasti světového knihovnictví a v neposlední řadě nominuje a oceňuje nejlepšího knihovníka roku. Další organizace, Konsorcium litevských vědeckých knihoven, sjednává licenční dohody k předplaceným elektronickým databázím. Svaz litevských krajských veřejných knihoven plánuje pravidelné setkávání specialistů daných krajských knihoven, kteří společně několikrát do roka analyzují své postoje v řešení příslušných problémů a tím si mezi sebou předávají zkušenosti a znalosti směřující ke zkvalitnění knihovnických služeb. Asociace litevských obecních knihoven sdružuje v současné době 42 obecních knihoven. Ty předkládají vládě a místním orgánům návrhy týkající se zlepšení činnosti knihoven. Asociace udržuje vztahy s dalšími veřejnými organizacemi, stará se o propagaci obecních veřejných knihoven atd.
O počátcích digitalizace litevského kulturního dědictví můžeme mluvit od roku 2001, kdy Ministerstvo kultury založilo komisi pro přípravu digitalizace sbírek litevských muzeí. V roce 2004 byl uveden Informační systém litevských muzejních sbírek LIMIS, díky němuž mohlo Muzeum umění provést počítačovou inventarizaci sbírek, ukládat, spravovat a kontrolovat údaje o muzejních sbírkách. Na vzniku tohoto systému se podílelo Ministerstvo školství, Ministerstvo pro vědu a výzkum a Litevský státní archiv. Ostatní paměťové instituce se ale zpočátku digitalizaci bránily. Hlavními důvody byl nedostatek financí, absence národní strategie, nízká úroveň spolupráce mezi jednotlivými paměťovými institucemi, zastaralá technologie a absence teoretických dokumentů zabývajícími se digitalizací kulturního dědictví. Tato situace se změnila roku 2005, kdy litevská vláda schválila programový dokument o digitalizaci, v němž byl definován proces digitalizace na národní úrovni. Program zavazoval ostatní paměťové instituce k úzké spolupráci při podílení se na digitalizaci obsahu pomocí integrovaného knihovně-informačního systému LIBIS. Iniciátorem tohoto programu byla Národní knihovna. V současné době využívá systém LIBIS všech 60 veřejných knihoven, 10 muzeí a 4 knihovny národního významu. Společně s tímto projektem byl vypracován strategický plán digitalizace pro roky 2009-2013 s dodržením mezinárodních standardů. Funkce národních digitalizačních center spočívá v koordinaci digitalizace kulturního dědictví státu, v podpoře komunikace mezi různými paměťovými institucemi a poskytování praktické i metodologické pomoci. Na zahájení projektu i strategického plánu bylo poskytnuto 12 318 000 eur z Evropských fondů a 5 840 000 eur ze státního rozpočtu. Kromě národních digitalizačních center vznikly v roce 2010 také centra regionální. V letech 2010–2012 došlo k implementaci projektu „Rozvoj virtuálního elektronického kulturního systému“, který byl taktéž financován ze strukturálních fondů Evropské unie.
Na základě doporučení mezinárodních organizací IFLA a UNESCO, buduje Národní knihovna od roku 2002 archiv litevských elektronických zdrojů, který se soustředí na archivaci a katalogizaci litevských webových stránek. Od roku 2006 existuje požadavek na zasílání digitálních kopií všech publikovaných litevských dokumentů jako povinných výtisků do státního archivu Národní knihovny za účelem jejich zachování. S digitalizací přímo souvisí autorský zákon. Stejně jako u nás, i v Litvě platí, že k digitalizaci dokumentů může dojít pouze v případě, že k tomu dá držitel autorských práv souhlas. Nicméně existuje zde jedna výjimka a to v případě, že se jedná o zachování užitné práce. Dílo v takovém případě není digitalizováno na základě ekonomického či komerčního zájmu. Jediným problémem se můžou jevit tzv. osiřelá díla. Jde o díla autorskoprávně chráněná, u nichž je složité nebo dokonce nemožné určit nositele autorského práva. Pokud neidentifikujeme autora díla, nemůžeme takovéto dílo legálně využít. Protože je ale Litva poměrně malým státem, tak se zatím žádná z kulturních institucí s osiřelým dílem nesetkala. Autorský zákon řeší také otázku kopírování děl. V Litvě je kopírování povoleno pouze tehdy, pokud je kopie vytvořena pro vědecký účel nebo pokud kopie slouží k potřebě soukromého studia.
Litevská digitální knihovna ePaveldas je plně kompatibilní s evropským informačním systémem. Na vzniku knihovny se podílela Národní knihovna Martynas Mažvydas, Litevské muzeum umění a Litevský státní archiv. Epaveldas byl uveden do provozu v roce 2005. Dnes jeho obsah tvoří více než 3 milionů digitalizovaných stran původních rukopisů, novin, starých knih, kronik a dalších velmi cenných a historicky důležitých dokumentů. Při výběru dokumentů k digitalizaci se bere ohled především na stáří dokumentu, jeho jazyk a jedinečnost obsahu, dále pak na počet výtisků a na fyzický stav dokumentu.
Dokumenty, které stanovená kritéria splňují jsou na tomto portálu postupně digitalizovány a můžeme mezi nimi nalézt například rukopisy a archívní dokumenty odrážející národní identitu, knihy z let 1547-1863, tisky z let 1864-1904, latinsky psané knihy publikované na území Litvy během 16.-18. století, taktéž polsky psané knihy publikované na území Litvy během 17.-18. století, tisky litevských exulantů vydané do roku 1940, zákony a právní dokumenty Litevské republiky, historické mapy a nechybí ani katastry registrů narození, svateb či úmrtí členů římsko-katolické církve z let 1599-1907. V rámci projektu jsou digitalizovány i muzejní exponáty Litevského muzea umění a Litevského muzea divadla, hudby a filmu. Proto na portálu nalezneme i nejrůznější umělecké muzejní sbírky tradičních lidových plastik, nábytku a dřevěných či keramických předmětů od lidových řemeslníků, nebo bohatou sbírku starých lidových krojů. Muzeum divadla, hudby a filmu přispělo „do vínku“ scénografickými náčrty, dokumenty, které reflektují historii litevské kinematografie nebo třeba fotografie a plakáty vydané již v 19. století.
Úvodní stránka portálu nabízí základní menu - základní i pokročilé vyhledávání, ukázky digitalizovaných sbírek a základní informace o digitální knihovně. V základním vyhledávacím poli může uživatel vyhledávat podle jména autora, názvu dokumentu, na základě klíčového slova nebo podle roku vydání. Vyhledávat lze také podle druhu sbírky (umění, obrazové, textové či audio dokumenty). Pokročilé vyhledávání pak umožňuje hledat podle zvláštních kritérií jako je například jazyk dokumentu, nakladatel či podle instituce, která daný dokument digitalizovala. Na portálu se nenachází zbytečné reklamy, odkazy a poutače. Veškerý obsah se vztahuje opravdu jen ke knihovně. Stránky knihovny jsou k dispozici v litevštině a angličtině. K prohlížení digitalizovaných dokumentů je nutná registrace.
Na základě výroční zprávy Národní knihovny Martynas Mažvydas pro období 2011-2012, navštívilo litevské knihovny v průběhu roku 2011 více než 26,4 milionu uživatelů. Celkový počet registrovaných uživatelů činil 1 398 049. Celkový počet dokumentů shromážděných ve všech litevských knihovnách vzrostl na 105 800 000 položek. V průběhu roku vyřídily veřejné knihovny 1,35 milionu žádostí o informace, z toho 29 100 žádostí bylo poskytnuto elektronickou formou. V roce 2011 se dočkalo počítačového vybavení 2 502 knihoven a ve 2 443 knihovnách byl uživatelům umožněn přístup k internetu prostřednictvím 5 900 počítačů.
Annual report 2011-2012. Martynas Mažvydas National Library of Lithuania [online]. 2012, s. 1-5 [cit. 2013-01-06]. Dostupný z: http://cdnl.info/2012/pdf/CDNL_Annual_Report_Lithuania.pdf
BATES, Marcia, M. MAACK. Encyclopedia of library and information science. 3rd ed. CRC Press, 2009. s. 3492-3506. ISBN 978-0849397127.
BLINÛŽIUVIENĖ, N., BUCKIENĖ, L. International standards in practise: the Lithuanian approach. In: Sharing Information and Resources: cooperation of Museums, Archives and Libraries in the Field of Standardization [online]. Riga: National library of Latvia, 2007, s. 12-18. [cit. 2012-10-14]. Dostupný z: http://www.arhivi.lv/sitedata// ZURNALS/zurnalu_raksti/12-18-ARHIVI-Bliudziuviene.pdf
BULÍKOVÁ, E. Souborné katalogy Ruska, Běloruska, Ukrajiny a pobaltských zemí. Ikaros [online]. 2004, roč. 8, č. 1 [cit. 2012-10-29]. ISSN 1212-5075. Dostupný z: http://www.ikaros.cz/node/1557
County Public Association. Lithuanian public libraries: preserving, creating, cooperating [online]. Vilnius: County Public Libraries Association, 2012 [cit. 2012-11-20]. Dostupný z: http://www.klavb.lt/leidiniai/County%20public%20libraries%20association....
GLOSIENĖ, A. Librarianship and Information Services in Lithuania. In: Diversity in unity: proceedings of the 7rd Baltic Librarians [online]. Riga: National library of Latvia, 2004. s. 24-33. [cit. 2012-11-20]. Dostupný z: http://academia.lndb.lv/xmlui/bitstream/handle/1/708/audrone_glosiene_li...
GLOSIENĖ, A. All you wanted to know about Lithuanian librarianship. In: Libraries in knowledge-based society: proceedings of the 3rd Nordic-Baltic Library Meeting. Tallinn: National library of Estonia, 2001, s. 11-17.
GUDAUSKAS, R. Lithuanian library history. In: International information and library review. 1994, roč. 26, č. 4, s. 271-287. ISSN 1057-2317.
IKAROS, redakce. Digitální zpřístupnění kulturního dědictví. Ikaros [online]. 2009, roč. 13, č. 5/2 [cit. 2012-10-29]. ISSN 1212-5075. Dostupný z: http://www.ikaros.cz/node/5464
KNOLL, A. Profesor Levas Vladimirovas by se letos dožil 90 let. Knihovnická revue. [online]. Národní knihovna ČR, 2002, roč. 13, č. 1, s. 59-60 [cit. 2013-03-03]. ISSN 1214-0678. Dostupný z: http://knihovna.nkp.cz/pdf/0201/0201059.pdf
Lithuanian Libraries in 2011. Martynas Mažvydas National Library of Lithuania [online]. 2012 [cit. 2013-02-06]. Dostupný z: http://www.lnb.lt/media/public/english/pdf/Lithuanian_Libraries_in_2011....
PETRAUSKIENĖ, Ž. Electronic information resources in Lithuanian academic libraries: purchase, demand and use of commercial databases. In: INFORUM 2007: 13th Conference on Professional Information Resources [online]. Praha: Albertine icome Praha, 2007 [cit. 2013-03-06]. ISSN 1801-2221. Dostupný z: http://www.inforum.cz/archiv/inforum2007/en/proceedings/65/
PETUCHOVAITĖ, R. Libraries. Lietuvos Respublikos Kulturos Ministeria [online]. LRKM, 2012 [cit. 2013-02-19]. Dostupný z: http://www.lrkm.lt/index.php?1727347986
PETUCHOVAITĖ, R. Lithuanian Public Libraries: project Libraries for innovation. NAPLE [online]. 2011 [cit. 2013-01-16]. Dostupný z: http://napleblog.wordpress.com/2011/07/08/lithuanian-public-libraries-pr...
Republic of Lithuanian. Law on libraries; Seimas of the Republic of Lithuania [online]. Vilnius, June 6, 1995 [cit. 2012-10-06]. Dostupný z:: Dostupný z: http://www.litlex.lt/Litlex/Eng/Frames/Laws/Documents/372.HTM
VARNIENÈ, R. Strategy on long-term preservation of Lithuanian cultural heritage, current and future projects. In: Preservation of cultural heritage in electronic environment: proceedings of the 8th Congress of Baltic Librarians [online]. Tallinn: Estonian Librarians Association, 2007. s. 5-15 [cit. 2012-12-17]. Dostupný z: http://www.epaveldas.lt/vbspi/content/docs/publications/8_1.pdf
Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.