Nadějný dramatik nedopovězeného díla

Před čtvrtstoletím (vinou tragických okolností) náhle v Brně zemřel právě v den svých abrahámovin středoškolský profesor František Brüstl (1938 – 1988) – výrazný uměnovědný publicista, rozhlasový, televizní a dramatický autor, a také iniciativní inspirátor mnoha zajímavých, zprvu vysokoškolských a poté více či méně veřejných akcí.

Jakožto absolvent Filozofické fakulty tehdejší Univerzity J. E. Purkyně (dnešní Masarykovy) působil na Střední průmyslové škole strojnické na Kotlářské ulici. Absolventi průmyslovky na něj dosud vzpomínají jako na plně respektovaného třídního s kamarádským vztahem k nim (zpíval jim s kytarou u táboráku a dokonce je o víkendech zval na svou chatu na Vysočině), který ve funkci krajského inspektora, kam byl od přímého kontaktu s mládeží zřejmě „odklizen“, vydržel jen několik měsíců. Práce oblíbeného pedagoga, vždy majícího smysl pro študáckou recesi, byla jen částí jeho mnohostranných kulturních aktivit. F. Brüstl spolupracoval s řadou deníků a ča­sopisů, kam přispíval především výtvarnými recenzemi, reportážemi (srov. fun­dovaný cyklus Dech brněnských ateliérů na stránkách Brněnského večerníku), fejetony, kurzivami a glosami. Uplatňoval v nich široký rozhled, odbornou erudici, smysl pro humor a čtenářskou přitažlivost. Totéž platilo pro jeho rozhlasové relace, soustředěné např. do kaleidoskopu Obzor. Nápaditostí a čtivostí vynikaly také jeho stati v katalozích mnoha výstav i zasvěcené projevy na vernisážích. Své znalosti o vývoji umění a evropských architektonických a výtvarných památkách využíval rovněž jako odborný průvodce mnoha zahraničních zájezdů, které v sedmé a osmé dekádě minulého století pro většinu našich občanů pochopitelně nebyly žádnou samozřejmostí a jež se opět promítaly do jeho reportážních črt.

Už od počátku šedesátých let, kdy statoval a hrál v klíčových inscenacích Evžena Sokolovského, Miloše Hynšta, Aloise Hajdy i dalších režisérů činohry Státního divadla v Brně, vyznávající tehdy politicky angažovaný piscatorovsko-brechtovský program, datoval se Brüstlův soustavný a poučený zájem o moderní Thálii. Odrazil se rovněž v jeho pestré osvětové činnosti, především v prostorách tehdejšího Vyso­koškolského klubu, nenápadně umístěného v řadovém obytném domě na Gorkého ulici (někdejším sídle protektorátních Komorních her režiséra Rudolfa Waltra). Vzhledem ke své dosti odvážné repertoárové skladbě ze sféry „šedé“, ba až disidentské zóny stal se v normalizačním „bezčasí“ vyhledávanou „destinací“ mnoha brněnských intelektuálů. Pod hlavičkou SSM (ale též za nevraživého ideologického dohledu jeho centrálních orgánů) probíhaly tu rozličné soutěže a přehlídky ZUČ, mj. prestižní celonárodní festival vysokoškolských divadel Akademické Brno, v jehož odborných porotách tento člen dramaturgické rady VŠK zasedal a hodnotil.

Zájem o Thálii přivedl přibližně čtyřicetiletého Františka Brüstla také k průběžné spolupráci s Divadlem Husa na provázku, tehdy ovšem s vynuceně „upraveným“ názvem. Nikoli však pro jeho herecky převážně vyškolený ansámbl, nýbrž speciálně pro zdejší neprofesionální Dětské studio, založené roku 1975 a sdružující tenkrát ve třech věkových skupinách desítky členů, vytvořil koncem roku 1978 na podkladě vlastních kantorských zkušeností úspěšný dramatický debut – studentský muzikál Bramborový den aneb Objevení Ameriky. Premiéra proběhla v Domě umění 17. ledna 1979 (graficky nápaditý program s Brüstlovým autorským vyznáním s několikerým „zbožným přáním“, pečlivě podrobnou kresbou španělské renesanční galeony i s notovými záznamy několika songů však nese datum 2. února). Nezanedbatelným podílem přispěli mnohdy dosud nezletilí příslušníci pro společnou práci zanícené party. Naživo provozovanou hudbu k poetickým písním budoucí absolventky textilní školy Mileny Trnkové složili kromě ní žák ZDŠ (zároveň klavírista i herec) Jiří Ryšánek s basistou Petrem Osolsobě (nynějším respektovaným brněnským univerzitním profesorem), k bicím zasedl Luboš Malinovský. Výpravu navrhl Martin Zbořil, úspornou choreografií vedl Jan Hartmann.

Hra, nebránící se srovnání s provorepublikovými knížkami (a následnými filmy) Jaroslava Žáka nebo stále oblíbeným Rychmanovým snímkem Starci na chmelu, byla založena na prostém kompozičním principu – dvojdílném pásmu osmnácti dosti volně pospojovaných výjevů, bránícímu se schematickému moralizování. Pracovala s několika navzájem se prolínajícími rovinami, např. reálnou, satiricko-parodickou a fantaskně snovou, a s mírně pitoreskními, děj „zcizujícími“ zvraty: v samotném závěru kupř. vyjde najevo, že se kvůli náhlé karanténě skotu v JZD celá brigádnická anabáze vlastně vůbec nekonala. Při jejím nastudování počí­tal absolvent JAMU, invenční režisér Zdeněk Pospíšil s průběžným autorským vkladem mladých interpretů, kteří v prvém inscenačním plánu mohli de facto hrát sami sebe. Jednoduchými, leč účinnými prostředky jisté nadsázky a jevištní metafory rozehrál jak rozverný příběh fiktivní podzimní brigády s figurkami karikovaného pedagoga a jeho solidně odlišených vykutálených svěřenců (kupodivu hned několik repetentů, snaživý šplhoun, rebel, hloubavec, ulejvák, obletovaná třídní kráska apod.), tak do něho vloženou sekvenci „hry ve hře“ o studentské představě Kolumbovy objevitelské plavbu přes Atlantik a o setkání výpravy s kontrastní exotickou indiánskou civilizací, vyznávající odlišné hodnoty nežli kořistničtí Španělé, obdarovaní neznámými plodinami, bramborami a tabákem. Většina aktérů tak v souladu se svým založením vytváří typologicky příbuzné dvojrole, tedy postavy studentů a také „dospěláků“, ať už soudobých nebo těch z 15. století.

Brüstlova svižně napsaná předloha jistěže nebyla dramaticky převratným veledílem. Dokázala však naťuknout nejeden tehdy aktuální moment: pulzující generační napětí, situaci ve školství včetně organizování brigádnických akcí, byrokracii na dráze, reprezentované komisním Průvodčím, poměry na družstevním socialistickém venkově, kde „brambory máme letos mizerný a horší, ale vysbírat musíme všecky“. S dobrou typologii kožených postav dospělých a prostořece klackovitých nebo pubertálně zamilovaných teenagerů a se situačním humorem s akčními gagy ladí vhodná jazyková charakteristika (studentský slang, zemitá nářeční mluva bodrého „jézeďáka“, mírně archaizující řeč královského dvora i zámořských domorodců). Některé slovní hříčky (např. žákovská jména dle vyňatých slov) a vtipné, skoro až „hrabalovské“ repliky se posléze staly okřídlenými, „hláškami“ à la „to tak všechno vosázet fazuló, tak prdí celej vesmír“.  

Podobně Zdeněk Pospíšil, sám otec dvou dětí, už v předchozím pokusu Dětského studia, olbrachtovském Nikolkovi z pera Jana Uhra (1976) a poté ve vlastním scénáři na podkladě Erbenovy Kytice (rovněž ještě 1979) prokázal patřičnou znalost psychy „záklaďáků“, středoškoláků a učňů i pedagogický cit. Přes svou eruptivní náturu v průběhu nácviku ovlivňoval jejich estetické vnímání a cítění; početné skupině názorně ukázal, že dělat dobré divadlo je soustavná a zodpovědná, kázeň vyžadující, namáhavá a někdy nevděčná práce. V tomto ohledu lze pro mladé aktéry výpravu do neznáma („snění s otevřenýma očima“) chápat i jako spontánní iniciační objevování sebe samých, vzájemnou cestu k ostatním, ať už vrstevníkům či dosud uzavřenému světu dospělých. Není naším záměrem samotné nastudování Bramborového dne, které začínalo (leč poněkud nelogicky se sem závěrem již nevrátilo) v přízemí Domu umění a záhy se přesunulo do jeho Procházkovy síně, kde tehdy „Provázek“ stabilně vystupoval, blíže rozebírat. Přesto však alespoň letmo zmiňme u převážně kruhového prostoru (v sekvenci momentálně nevystupující interpreti se vystoupením z něj „zneviditelní“) znakovou scénografickou práci (nádražní vozík jako vlakový vagon, vlečka za traktorem nebo – s dvěma žebříky, lanovím, plachtami a kostýmními náznaky – Kolumbův koráb, kufry atp.) a několik zdařilých, v mysli pamětníků utkvívajících obrazů – zejména samotnou nebezpečnou plavbu a vylodění v cizí zemi nebo návrat již sbratřené nachmelené dvojice učitele Ptáčka (Petr Maláč) a Zemědělce (Petr Osolsobě) pozdě večer do noclehárny, z nichž každý po svém „filozofuje“ o hvězdnaté obloze.     

Tato československá premiéra, pozitivně hodnocená deníkovou a časopiseckou kritikou, dočkala se do derniéry 29. dubna 1981 údajně osmi desítek vskutku kolektivně stmelovaných a s chutí hraných repríz, příznivě přijímaných vícegeneračním publikem. Při výraznější jevištní přesvědčivosti pánské složky tu došlo k ústrojnému propojení začínajících profesionálů (Petr Maláč jako Repetent Antonín, ztělesňující též obrejličkovaného, školní předpisy úzkostlivě dodržujícího Učitele Ptáčka, Mojmír Maděrič coby brigádník Bublík alias královnin rádce Rodrigo de Segovia) s talentovanými, poprvé na sebe upozorňujícími amatéry (elév Martin Havelka – Repetent Petr a Zpovědník Peréz, tenkrát ještě učeň Václav Vostarek – student Kryštof i rázný a chytrý Kolumbus, Jaroslav Ludvík – Hranál i Buřič Raskon, Petr Osolsobě – Repetent Kloc a rázovitý Zemědělec), u nichž režisér při obtížném slaďování mluvených akcí se zpěvem a tancem dovedně překryl nebo naopak vhodně využil případné technické nedostatky. Někteří inter­preti poté úspěšně pokračovali v jevištní práci na amatérském poli např. v pro­slulém Ochotnickém kroužku a posléze přešli do profesionálního angažmá nebo dokonce do sféry estetiky a teatrologie, uplatnili se v rozhlase, filmu a televizi. Není bez zajímavosti, že epizodní figurku skutečného postaršího Učitele Ptáčka (na obměněné derniéře dokonce doprovázeného Ředitelem školy a Inspektorem!) si v závěru bezmála dvouapůlhodinového večera „střihl“ současný vynikající režisér, dramatik a prozaik Jan Antonín Pitínský, a to ještě pod vlastním jménem Zdeněk Petrželka.

František Brüstl byl s „Provázkem“, s nímž se v pozici jakéhosi „maskota“ občas podíval do ciziny, spojen i dalšími kamarádskými vazbami. Kromě mnohého nerealizovaného záměru (podle novinového vyjádření ještě z r. 1979 chystal právě pro Dětské studio nový text) pokračovala součinnost s Divadlem Husa na provázku např. autorovým podílem na velkorysém osmidílném projektu Scénické čtení ze současné literatury národů Sovětského svazu (1985). Za dramaturgování Petra Oslzlého všechny jednotlivé části v šibeničních, zhruba týdenních termínech režijně připravoval Peter Scherhaufer. Jako rusista pro něj pře­ložil a pro nastudování připravil v pořadí čtvrtou část – filmový scénář Alexandra Volodina Blondýnka, premiérovaný 16. listopadu 1985.

Počátkem června 2013 zorganizovali Brüstlovi přátelé v brněnském Klubu Leitnerova (dosud jakoby spojeným s tísnivou atmosférou 70. let, kdy se tu odehrávaly četné nonkonformní kulturní akce), vzpomínkový „retro“ večer s dokumentárním promítáním, kterého se vedle rozličných osobností zúčastnily i Brüstlova manželka Jitka a v zahraničí žijící dcera Markéta – mimochodem narozená na Obilním trhu v témže oddělení současně se synem pisatele těchto řádků. Podnět vyšel od Petra Šotnara, absolventa zmíněné průmyslovky na Kotlářské, jehož byl autor Bramborového dne právě v letech vzniku muzikálu třídním. Mimořádně tu vystoupil i úspěšný účastník řady našich amatérských soutěží a přehlídek, divadelní soubor lanškrounského gymnázia Škeble, který tuto předlohu bez nápadnějších aktualizací oživil loňskou premiérou, zdařile nastudovanou tamním kantorem Janem Střechou. Na setkání byl rovněž přečten dopis Zdeňka Svěráka, který mj. připomněl, že to byl právě Brüstl, kdo do Vysokoškolského klubu (a tak údajně do Brna poprvé) pozval na hostování Divadlo Járy Cimrmana.     

Snad laskavý čtenář dovolí zalovit ve slábnoucí, možná též už selektivně fungující paměti a závěrem ještě zabrousit do osobní roviny. Usměvavého Františka jsem poprvé poznal už v létě roku 1960, a to shodou okolností právě v povinně školním brigádnickém prostředí. Jakožto novopečení maturanti, čerstvě přijatí na Filozofickou fakultu UJEP a tedy příslušníci tzv. nultého ročníku, byli jsme po turnusech vysláni k obžínání trávy kolem nově zasazených smrčků v Jeseníkách, na polesí Bílý Potok poblíž Vrbna pod Pradědem. Znamenalo to zlézat strmé svahy a prodírat se zarostlými horskými pasekami se srpem – tehdejším symbolem třídy pracujícího rolnictva – v ruce. Většinou ještě neplnoleté partě byl z alma mater jako vedoucí přidělen začínající asistent a jemu k ruce zkušenější člen ČSM, tedy svazák tuším ze 4. ročníku. Hned první dny se v poměrně osamoceném ubytovacím objektu naplno projevily Františkovy konstantní vlastnosti (patrně oceňované i ve frázovitých formulacích posudků): bytostný optimismus, smysl pro utváření soudržnosti rozličných, zpočátku různorodých skupin, chuť na kytaru zahrát i zapět všelijaké lidové písně a dobové častušky, zejména parodované budovatelské. Dosud v duchu vidím, jak na jedno z oficiálních školení na univerzitní chatě v Cikháji u Žďáru nad Sázavou v pokročilé noci nečekaně vtrhl s frygickou jakobínskou čapkou na hlavě, vypůjčenou z večerního statování v Hynštově prvním československém nastudování Rollandova Robespierra.

Zbývající vrstevníci mohli by s přibývající nostalgií připomenout neopakovatelné zážitky z dvojice jarních, spontánně se zrodivších celofakultních (ovšem rozhodně ne pravověrně svazáckých) podniků brněnských filozofů, u jejichž kolébky František coby inspirátor, organizátor a pravidelný bujarý účastník stál – tzv. Akce Hugo (její „kanonizovaná“ trasa vedla okolím Nového hradu na Blanensku a neušla bedlivé pozornosti StB ani rádoby diskreditující publicitě okresního tisku) a následná tzv. Akce Blahoslav (turistický přechod rozkvetlé Pálavy s kolektivním průzkumem vytipovaných vinných sklípků). Obojí tato tradice se naštěstí udržela až dodnes, naplňována i dalšími generacemi dětí a vnuků „otců zakladatelů“. Právě ti nejmladší se s ním mnohdy nejprve setkávali na každoročních privátních mikulášských nadílkách, na nichž se v ovčí kůži zjevoval jakožto strašidelný čert. Jen tu a tam se dalo vytušit, že pod vnější tváří oblíbeného „baviče“ jeho nitro postupně a fatálně rozleptávají nezvladatelní maniodepresivní běsové, kteří jeho mnohostranný, dosud zdaleka ne plně doceněný vklad do kulturního kvasu předlistopadového Brna předčasně zmařili.                  

  Svérázná, optimistická osobnost profesora Františka Brüstla, žijícího nyní už jen v blednoucích vzpomínkách četných přátel, leckdy trochu zapšklému kultur­nímu klimatu moravské metropole dodnes chybí.

Pozn.: Fotografie Františka Brüstla jsou převzaty z internetových stránek Českého rozhlasu.