Knihovnický zpravodaj Vysočiny

Knihovnický zpravodaj Vysočiny začal vycházet v roce 2001 v Knihovně Matěje Sychry ve Žďáře nad Sázavou. Jeho zakladatelkou a první šéfredaktorkou byla Libuše Foberová. Regionální občasník se zaměřením na provoz instituce, která jej vydávala – tak by bylo možné popsat jeho prvotní funkci. Sloužil jako informatorium o dění ve žďárské knihovně, vydávané na internetových stránkách.

O dva roky později se k vydávání připojila Krajská knihovna Vysočiny sídlící v Havlíčkově Brodě. Zpravodaj stále zůstává na internetu, mění se však jeho periodicita – nově vychází čtyřikrát ročně. Do jeho chodu se také více zapojují pověřené knihovny v kraji. Kolem šéfredaktorky se vytváří redakční rada, složená se zástupců některých regionálních knihoven Vysočiny. Jistých změn doznala i úprava a obsah Zpravodaje. Od roku 2003 vychází v novém webovém prostředí, články jsou zde rozděleny tematicky do jednotlivých rubrik. Samotné texty nasvědčují skutečnosti, že noví čtenáři Zpravodaje nutně nemusí pocházet z knihovnických okruhů. Svou vlastní porci textů totiž dostane i čtenář, kterého zajímá, jaké vychází knihy, co se děje ve světě nakladatelů atd.

V roce 2011 změny pokračují. Jako druhá šéfredaktorka nastupuje Veronika Peslerová, jejíž prioritou je vybudovat nové internetové stránky, na sklonku roku 2012 ji střídá Jakub Vaníček. Pod jeho vedením se časopis vychýlil z pozice periodika, jež je určeno ke vzdělávání knihovníků a pěstování témat spojených výlučně s knihovnictvím. V pravidelných rubrikách se Zpravodaj nadále věnuje například dětskému čtenářství, zvukovým knihám, dvojjazyčné výchově, velkými proměnami prochází kulturní rubrika Literární kavárna – přibyly pravidelné recenze, anketní otázky pro knihovníky, články věnované kultuře a historii regionu.

Budoucí směřování čtvrtletníků Vaníček shrnuje takto:
„Pomalu míjí doba, kdy knihovník seděl v knihovně především proto, aby katalogizoval nové knihy a vytvářel databáze informací. Z knihoven by se výhledově mohly stát komunitní centra, domy, v nichž se povídá, kde se rozšiřují vědomosti, mnohdy silně spjaté s regionem, v němž knihovna působí. Takové změny si musí uvědomit především knihovníci, co víc, měli by jim vycházet vstříc. Proměnit by se proto (alespoň částečně) měl i Knihovnický zpravodaj – na jeho stránkách se samozřejmě nepřestanou řešit ryze profesionální témata, je však naší snahou, doplnit k nim i takové tematické okruhy, které každodenní problémy knihovníků přesahují. Proto píšeme o hudbě nebo o historii regionu, proto se také snažíme ve Zpravodaji angažovat ty, kteří jej dosud jen četli. Chtěli bychom z něj vytvořit médium, jehož čtenář je zároveň i spolupracovníkem redakce.“