Rozhovor s Vlastimilem Ježkem

Do Národní knihovny ČR (NK) jsi nastoupil jako ředitel v roce 2004. Kdy a odkud jsi dostal nabídku na toto místo?

Koncem léta od tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála, přece jen asi zaskočeného nezájmem o již dříve vypsané otevřené výběrové řízení na tuto pozici.

S výjimkou působení v NK jsi vždy řídil a i nyní řídíš kulturní instituce jiného charakteru (dříve Český rozhlas, nyní Obecní dům). Co sehrálo hlavní roli při tvém rozhodování, zda nabídku na řízení NK přijmout nebo odmítnout?

Výzva. Český rozhlas byl v roce 1993 ve značných potížích, umocněných vlastnictvím rozestavěného mrakodrapu na Pankráci, projektovaného před Listopadem pro úplně jiný rozhlas, na jehož dokončení navíc nebyly peníze. Akciovou společnost Obecní dům jsem přebíral s hospodářským výsledkem hluboko v červených číslech, rok a půl poté hospodaříme s výrazným provozním i účetním ziskem. V Národní knihovně to bylo složitější. Vedle objektivně existujících potíží, které bylo třeba s chladnou hlavou řešit, jsem měl vstoupit do emotivně rozjitřené atmosféry, kterou upřímně řečeno nevyhledávám. Proto jsem nabídku Pavla Dostála zvažoval mnohem déle. Výzva však nakonec zvítězila.

Řídil jsi veřejnoprávní korporaci i státní příspěvkovou organizaci. Jaký je v jejich řízení rozdíl z pohledu ředitele?

A nyní akciovou společnost, stoprocentně vlastněnou hlavním městem Prahou. Rozdíly jsou obrovité, z pohledu kreativního ekonomického řízení byla příspěvková organizace tou nejrigidnější. Jenomže v základu platí cosi zcela jiného: především je třeba nekrást, čili nerozhodovat ve prospěch určitého řešení jen proto, že by mohlo přinést hmotnou výhodu. A z druhé strany platí i ono „nebát se“, i když následná odpovědnost je nedělitelná a chyby děláme všichni.

Co tě při nástupu do vedení NK překvapilo příjemně a co tě naopak zaskočilo?

Příjemným překvapením byli lidé. Nejen ve smyslu jejich fundovanosti, tu jsem předpokládal, mile překvapila spíše schopnost věcného hodnocení různých možností při řešení problémů.

Vzhledem k tomu, že jsi zažil s ohledem na své angažmá proti komunistickému režimu určitá omezení v profesionálním uplatnění na počátku své profesní dráhy, jak jsi postupoval při výběru spolupracovníků ve funkci ředitele? Volil jsi jako jediné kritérium pouze odbornost a za minulostí jsi se rozhodl udělat tlustou čáru, nebo jsi se řídil i mírou angažování se v době minulého režimu (např. funkcí nebo členstvím v KSĆ)? Jak vidíš své tehdejší rozhodnutí s odstupem?

Koncem roku 1989 jsem věřil tomu, že skončilo období, ve kterém bylo možné odbornost do značné míry nahradit angažovaností. Později se ukázalo, že vazba na politickou garnituru bude ještě nějaký čas stejně důležitá, rozdíl byl jen v tom, že bylo možné si „z nabídky“ různorodých partají vybrat. Dnes už, zdá se mi, hrají odbornost a fundovanost mnohem zásadnější roli. Možná i proto, že dovést řízenou firmu špatným rozhodováním ke krachu je dnes poměrně rychlé. A pokud takový krach způsobí politicky jmenovaný manažer, škodí to především oné politické straně, dokonce dlouhodobě. Lidi hodnotit nechci, snad jedinou poznámku si neodpustím: vztah kariérních normalizačních komunistů k morálce zřejmě zůstal stejně vlažný i po listopadu 1989. Tehdy asi řada lidí nevratně překročila svůj vnitřní etický Rubikon, s tím je třeba počítat.

Co považuješ za svůj největší úspěch a naopak neúspěch ve funkci ředitele NK?

Úspěchem, pokud necháme stranou drobnější výhry typu výstavy Ďáblovy bible v Praze, kterou po desítky let nechtěli Švédové pustit ze země, bylo vyhlášení mezinárodní soutěže na novou budovu Národní knihovny a její výsledek. Prohrou vše, co následovalo.

V době boje o novostavbu NK jsi musel vědět mnohem lépe než my ostatní, kteří jsme se vše dozvěděli až dodatečně po zveřejnění různých dokumentů a odposlechů, o existenci nejrůznějších ponorných řek, které mohou celou odvážnou konstrukci nakonec podemlít a zbořit, což se také stalo. Věřil jsi, že atraktivní návrh moderní budovy vybraný „hvězdnou“ mezinárodní porotou může zvítězit nad zaběhanými praktikami?

Upřímně ano. Všichni jsme do toho šli s čistým štítem, takže nejvíce mrzely ty výpady, které naznačovaly tajemná spiknutí. Existence ponorných říček jsem si sice vědom byl, ani ve snu mne ale nenapadlo, že ve finální fázi budou mít podobu masivně publikovaných lží a výmyslů. Vždyť Praha po dlouhou dobu vystupovala jako partner, nikoli v roli nepřítele. Nakonec jsme byli zatlačeni do pozice bránících se zoufalců, kterým sice nikdo žádnou křivárnu přišít nedokázal, leč z této doby se mnozí z nás budou cítit nesmyvatelně popliváni až do smrti.

Co ti boj o novostavbu NK dal a co ti naopak vzal?

Dal mi především několik nových a hodně nečekaných přátelství s lidmi, se kterými jsem se do té doby znal jen povrchně. A co mi vzal? Dva roky života, zbytky iluzí o Václavu Klausovi, Milanu Knížákovi a Jana Kaplického. Znali jsme se krátce, ale o to víc jeho odchod bolel.

Po tvém odvolání byla pro NK zvolena cesta rekonstrukce Klementina. Jak se díváš na zvolené řešení?

Bylo to jedno z řešení, které jsme zvažovali i my. Řešení jistě možné, z několika důvodů však nikoli nejlepší. Historické Klementinum má své nepřekročitelné hranice, dané jeho památkovou podstatou. Ty vytvářejí limity pro komfort uživatelů i počet studijních míst. Podobným typem nevýhody jsou relativně malé depozitáře. Stále více titulů bude třeba vozit z Hostivaře do Klementina, což je provozně drahé, pomalé a vůči převáženým fondům nešetrné. Naše řešení pečlivě nezvažovalo jen investiční náklady, ale také následné náklady provozní.

Nyní jsi již pět let v roli uživatele NK. Jak ji vidíš z tohoto úhlu, případně kde vidíš prostor pro zlepšení? Udělal bys zpětně něco v roli ředitele NK jinak?

Co bych udělal jinak? Především bych věděl, že ani usnesení zastupitelstva nemusí v důsledku nic znamenat, i když dnešní vedení Prahy se hodně proměnilo k lepšímu. Uživatelem Národní knihovny jsem příliš občasným na to, abych její služby mohl hodnotit.

Jaké jsou tvé hlavní priority při řízení Obecního domu a jak se ti je daří naplňovat?

Dostat společnost z červených čísel a obnovit výstavní program, na dlouhou dobu přerušený bezvýznamnými produkcemi. To první se daří, to druhé naplnila dramaturgicky výstava „1912“ ke stému výročí otevření Obecního domu, divácky veleúspěšná výstava Lendlovy sbírky Muchových plakátů.

Působíš rovněž jako vysokoškolský pedagog. Jaká je to zkušenost?

K nezaplacení. Člověk stárne, studenti ne.

Nedávno jsi oslavil významné životní jubileum, které každého přiměje k určitému bilancování i přehodnocování priorit. Prozradíš nám některé ze svých pracovních i osobních priorit pro nadcházející padesátku?

Slova poslední dobou devalvovala, přesto si dovolím pokračovat v programu lemovaném stařičkým „nebát se a nekrást“.

Jaké knihy jsi v poslední době četl?

Užívám si dvou velkých monografií Přemyslovci a Lucemburkové, to jsou úžasná díla. A stále více „listuji“ v novém iPadu, narozeninovém dárku. Například některé zeměpisné programy jsou neuvěřitelné, tak si doplňuji znalosti – zeměpis mi totiž nikdy moc dobře nešel.

Děkuji za rozhovor.

Bohdana Stoklasová

Mgr. Vlastimil Ježek se narodil 24. července roku 1963 v Praze. Po maturitě na gymnáziu v Praze 8 pracoval rok jako stavební dělník, poté byl přijat ke studiu na ČVUT – fakultu stavební. Tu po třech dokončených semestrech dobrovolně opustil a stal se vychovatelem mentálně retardovaných dětí v Ústavu sociální péče v Praze 4. V roce 1985 byl přijat na filosofickou fakultu UK, obor čeština – dějepis. Podílel se na vydávání studentských časopisů Situace 89 (FF UK) a Kavárna (AMU). Studium ukončil SZZK v roce 1990. V letech 1989 – 1990 vedl na téže fakultě stávkový výbor a poté Studentskou radu. V letech 1990 – 1993 pracoval postupně jako redaktor kulturní rubriky, redaktor a vedoucí vnitropolitické rubriky deníku Práce. V roce 1993 zvítězil ve výběrovém řízení a následujících šest let vedl v pozici generálního ředitele Český rozhlas. V letech 1999 – 2004 působil jako šéfredaktor týdeníku Naše rodina a poradce pro firemní komunikaci. 15. září 2004 byl ministrem kultury Pavlem Dostálem jmenován ředitelem Národní knihovny České republiky, ze které po sporech o návrh nové budovy Jana Kaplického v roce 2009 musel odejít. Od roku 2008 učí marketing a komunikaci na katedře produkce pražské DAMU. V březnu roku 2012 byl jmenován předsedou představenstva a.s. Obecní dům, o dva měsíce později také ředitelem pražského Obecního domu.

Je autorem a spoluautorem řady knih i novinových a časopiseckých článků (např. publikace Střepiny Chobotnice – Daranus, Praha, 2009; Lásky za časů bezčasí – dialog Marty Kubišové a Kamily Moučkové – Daranus, Praha, 2010; Šest z šedesátých – Radioservis, Praha 2004; Říkali jí lvice – Primus, Praha 1996; Rok 1989 ve východní Evropě – Fortuna, Praha 1991; Kde domov můj: 72 let Československa – EKK, Praha 1990). V roce 1999 psal komentáře pro Rádio Svobodná Evropa, v roce 1992 se podílel na vzniku amatérského filmového dokumentu o válce v zemích bývalé Jugoslávie Vukovar: město nebo past? pro nadaci Four Oaks v New Yorku. Je držitelem stříbrné Jánského plakety za dobrovolné dárcovství krve, nositelem ceny Mateje Hrebendy za přínos k budování česko-slovenských vztahů  a finalistou soutěže Manažer roku 2006.