BURANTEATR, divadlo přátelské ke knihovnám

BURANTEATR, divadlo přátelské ke knihovnám

(Rozhovor pro divadelní diváky a čtenáře knih s dramaturgem Janem Šotkovským)

Brněnský BURANTEATR je divadlo přátelské ke knihovnám, které jim zároveň konkuruje. Znáte případy opačné, kdy po návratu z představení sháníte text hry, kterou ten večer hráli či spíše nehráli, abyste se s ní alespoň dodatečně seznámili či poznali její hodnotu – která z představení nebyla zřejmá. BURANTEATR je svým pečlivě vybraným inscenovaným textům věrný (nakolik je to v divadle možné). Knihomolové sem mohou směle zamířit také jako do knihovny: jak na představení, tak za svým autorem a jeho textem, který zde bývá nápaditě vyložen (ovšemže také za pomoci důvodných změn v části struktury), nikoli však odbyt či vysmán. Divadlo sehrané skupiny třicetiletých hereček, herců a dalších divadelníků, kteří se v hraní, režírování i dramaturgii také střídají, v rozhovoru reprezentoval jeho šéfdramaturg Jan Šotkovský. Východiskem byly inscenované texty, mezi nimiž jsou proslulé literární jistoty jako Skleněný zvěřinec, Solaris nebo Obraz spolu s hrami jako Pan Polštář, Sexuální perverze v Chicagu nebo Jak sbalit ženu, nad jejichž objevem se návštěvník zaraduje, přitaká dramaturgii a těší se na její další tipy. Z odpovědí interpretujících literárně podstatný repertoár vyvstával obraz cílevědomého divadla, které jako by si tvrdošíjně znesnadňovalo práci lpěním na adekvátním výkladu dramatické literatury.

Rozhovor vznikal v době, kdy se  BURANTEATR chystal stěhovat z oblíbeného působiště v knihkupectví Dobrovský, „na Čáře proti hodinám“, zatím neznámo kam, a také v době dramaturgické expanze směrem k hrám, které by vyhovovaly groteskní poetice divadla a zároveň dále rozšířily jeho žánrovou škálu od výchozího komorního psychologického dramatu; podněcující otázky, zda bude někdy možno v BURANTEATRu vidět tradičnější klasické hry, byly zodpovězeny kladně; možná již za pár měsíců to bude něco z Molièra nebo Ibsena: o důvod víc, proč nadějně očekávat, jak BURANTEATR, nyní již pevná a osvědčená součást brněnského divadelního spektra, bude na novém působišti pracovat se staronovou vervou.

Mluvili jsme nejprve podrobněji o dvou čerstvých výrazných inscenacích literárně významných textů, filozofujícím podobenství Solaris, ojediněle výtvarně vypraveném Daliborem Chatrným, a klasickém psychoanalytickém dramatu Skleněný zvěřinec Tennesseeho Williamse, a dále, jak místa pro otištěný rozhovor bohužel ubývalo, o kompletním nyní hraném repertoáru BURANTEATRu, o jeho cizích i českých autorech, včetně aktivního spisovatelského a překladatelského zázemí. V logickém výkladu nabídky, která chce být atraktivní i náročná, je také příslib rozvoje pro příští sezónu, ať už ji divadlo absolvuje kdekoli. Rozhovor vyústil v sebedefinování poetiky tohoto osobitého divadla jako budování tragikomického obrazu světa, obrazu respektovaného, ač tragikomického úsilí o autentické bytí. BURANTEATR pro to hledá osvědčené i neotřelé texty a má nakročeno zase dál.

 

Vaší poslední premiérou je Solaris. Proč právě ona?

Na počátku byl režisér, s kterým jsme chtěli spolupracovat – Matěj T. Růžička. Nabízeli jsme mu několik prozaických titulů (protože až na výjimky inscenuje jen dramatizace próz či adaptace filmů), třebas Škvoreckého Zbabělce či Capoteho Chladnokrevně. Vybral si Solaris, především pod vlivem Tarkovského filmové adaptace. Posléze se dokonce přiznal, že Lemovu knížku nikdy nečetl a číst ji ani nechtěl – nechal vše na dramatizátorce Simoně Polanské a chtěl vyjít až z výsledného textu dramatizace a knihou se nenechat svazovat. Jistá část textu vznikla ještě improvizacemi na zkouškách, ale v zásadě se tohoto scénáře inscenace věrně drží. 

Jsou pro vás konkurenční filmová zpracování a status Lemova románu?

Konkurenční jistě ne. A status Lemova románu a filmových verzí nám v rovině propagace určitě spíše prospívá.

Možná jen ultraskalní fanoušek sci-fi může být inscenací poněkud překvapen, snad i mírně zklamán. Ale to Tarkovského filmem taky. 

Není však sci-fi okrajový žánr, není to komerční literatura?

Jistě že je, stejně jako detektivka či horor. Ale každý triviální žánr má virtuózy, kteří jej brilantně naplní, a pak skutečné mistry, kteří jej dokáží přesáhnout směrem ke skutečné literatuře. O vyšetřování loupežné vraždy se dá napsat banální detektivka i Zločin a trest. A mně Solaris jako tradiční sci-fi příliš nepřipadá. Ano, odehrává se někdy v budoucnosti někde ve vzdáleném vesmíru, ale jinak je to spíše filozofující moralita o hledání vztahu člověka k jiným lidem. 

Skleněný zvěřinec je jedna z velkých her moderní dramatické literatury. Proč jste si ji vybrali a proč by měl jít divák právě na vaše představení?

Těžká otázka. Zkusím odpovědět oklikou – v roce 2004 vzniklo myslím poměrně vydařené představení Tramvaje do stanice Touha v režii Romana Groszmanna. A byť se (s výjimkou mé osoby) na inscenaci Skleněného zvěřince podílela zcela jiná část souboru (který se mezitím už taky personálně mírně obměnil), zůstal Williams, a pocit, že se nám s ním daří, kdesi v genetické paměti souboru. Takže bylo logické, že jsme na další jeho hru měli chuť. A režisér Adam Doležal dělal fragment této hry jako klauzuru na JAMU a měl chuť se s ním vyrovnat s celým. A když jsme našli v přední subretě Moravského divadla Olomouc Ivance Plíhalové ideální představitelku role Amandy (neboť herečku této věkové kategorie v souboru nemáme), nestálo nám už nic v cestě.

Jinak jsme si tu hru vybrali především proto, že byť stojí na v zásadě anekdotické zápletce, je to mistrná tragikomedie o spoustě působivých témat, mezi nimiž dominuje téma životní iluze a lži a téma vyrovnání se s vlastní rodinou. Každá rodina totiž, jak říká americký psycholog Thomas Moore, je rájem a peklem zároveň. A téma životní iluze a sebeobelhávání je možná klíčovým tématem BURANTEATRu vůbec. Navíc jsou v té hře čtyři sugestivně napsané, mnohovrstevnaté postavy.

Na naši inscenaci by divák měl jít, protože je dobrá. Alespoň si myslíme. 

Hrajete pozoruhodný překlad.

Williams napsal Skleněný zvěřinec jako hru v podstatě současnou – vypráví o událostech, které se staly zhruba deset let před její premiérou. Rozhodli jsme se tento fakt zachovat a posunuli jsme děj hry do devadesátých let minulého století, což jsme akcentovali i kostýmy a výběrem hudby. Vzhledem k tomuto záměru nám žádný ze stávajících překladů nevyhovoval. Požádali jsme tedy mladou nadanou brněnskou amerikanistku Gabrielu Sochnovou o překlad bez interpretační ambice, co nejvěrnější, nelyrizující, zcivilňující, nepatetický. Při listování originálem nám Williams totiž přišel jako mnohem věcnější a údernější autor, než jak to dosavadní překlady naznačují. Tento překladový "čistý list" jsme ovšem podrobili výrazné inscenační úpravě a i při zkoušení jsme představiteli vypravěčské role Toma, Michalu Isteníkovi, ponechali značnou interpretační volnost – šlo nám v jeho případě o bezprostřední, vesměs komediální kontakt s obecenstvem, což původní text ne vždy umožňoval. 

Jsou ve vašem nastudování i jiné aktualizace?

Co se týče místa – nepřesazovali jsme hru do jiného prostředí, ale snažili jsme se utlumit lokální kolorit a důraz na "americkost"– aby mohl vzniknout dojem, že bez větších rozdílů by se tento příběh mohl odehrát třebas v Rakovníku. (V případě inscenace Tramvaj do stanice Touha jsme usilovali o totéž.) 

Jakou roli hrají takové aktualizace v dalších vašich inscenacích a vůbec v poetice vašeho divadla?

Vzhledem k tomu, že většinou inscenujeme současné hry, tak poměrně malou (pomineme-li Tramvaj a Zvěřinec). Jen Obraz Yasminy Rezy jsme situovali místo do předepsané Francie do Čech, ale tam to pro vyznění celku má mnohem menší význam než u Williamse. 

Jakou roli má v této inscenaci humor?

Klíčovou. Do značné míry nahrazuje Williamsův lyrismus – dnes po mém soudu asi nejvyčpělejší složku jeho dramatického díla. Obecně máme v BURANTEATRu rádi, když se vážné věci traktují komicky a naopak. Myslím, že to i zesiluje emoční účinek na diváka. A máme rádi, když hra klame žánrově tělem – celou dobu vše působí odlehčeným dojmem – a najednou... Když zlom z dosud převažující komiky do vážna na konci Zvěřince vyjde, je to velmi působivé. 

Je Tennessee Williams autorem pro třetí tisíciletí?

Určitě. Má úžasné situace, silné konflikty a zajímavé postavy. To jsou kvality, o které bude divadlo bohdá stát i ve třetím tisíciletí.

 Při sledování hry Davida Mameta Sexuální perverze v Chicagu vládne v hledišti jiskřivá atmosféra; představení je hravé, vtipné a zároveň hlubinné, dokonce někde v příjemném a poučném prostoru mezi Ingmarem Bergmanem a Woodym Allenem. Baví se při těchto představeních diváci stále, od premiéry při každé repríze? Je právě tohle poetika, která BURANTEATRu vyhovuje nejvíc?

Každá repríza je pochopitelně jiná, ale ve zkratce – baví. Samozřejmě – premiéra Perverze byla před třemi a půl lety a od té doby naše poetika prošla jistým vývojem. Ale komedie, která má v podstatě hořký podtext osamělosti, velkoměstské frustrace, sebeobelhávání a neschopnosti navázat autentický vztah – to je „žánr“, ve kterém se cítíme (troufnu si to říct) docela doma. 

Dlouho a úspěšně hrajete mrazivou hru Pan Polštář, kterou napsal irský autor Martin McDonagh. Diváci po celé tři hodiny nedýchají; smějí se, ale váhají, mají-li či mohou-li se smát, když poetika komedie zjevuje krutost a na jevišti se vrší absurdní situace nemilosrdné k slabším postavám hry. Co je to za „divnou“ hru, která varuje a fascinuje, přitahuje a děsí diváky, kteří pak po divadelním zážitku nemohou spát?

To by měli říct spíše diváci, v čem je Polštář přitahuje a děsí zároveň. Za sebe mohu dodat jen, že je-li to tak, jak píšete, jsem tomu velmi rád. A že McDonaghův tanec na hraně mezi krutostí a černým humorem nám velmi konvenoval. 

Obraz francouzské dramatické autorky Yasminy Rezy je současná klasika, úspěšná na mnoha jevištích ve světě včetně České republiky. Je to hra, která má významné poselství, nebo blýskavá konverzačka vhodná k propagaci hereckých hvězd? A v této souvislosti: Jste herecké divadlo, v němž režiséři neuzurpují pozornost k originálnímu nebo extravagantnímu výkladu, ale slouží: hercům?, autorům?, divákům? Neztrácejí diváci povědomí o vkladu režisérů? Jsou vaši herci v této hře a jinde hvězdami?

Nechtěl bych zde text Obrazu příliš přeceňovat, ale přesto, že je to opravdu spíše reprezentant bulvární konverzačky (byť v pětihvězdičkové kvalitě), daří se mu o mužských miniválkách, komplexech, směšnostech a trapnostech říct leccos nám všem zřejmě důvěrně známého a blízkého.

Jan Šotkovský

Za herecké divadlo jsme se vždy považovali. Vycházeli jsme a vycházíme z toho, že prioritou našeho divadla je vícevrstevnatý, kontrastně a mnohostranně viděný obraz člověka, jehož zprostředkování je v první řadě na herci. Je pravda, že dříve byly naše inscenace v tomto soustředění na herce asi asketičtější, dnes už se působení scény, kostýmů, světel, zvuku atd. tolik nezříkáme. A je pravda, že potlačování těchto složek byla v našem dřívějším postavení divadla bez stálé scény taky tak trochu z nouze ctnost. Jestliže diváci povědomí o vkladu režisérů ztrácejí, je to myslím si vesměs dobře – vždycky mi/nám připadlo divné chodit obdivovat do divadla práci režiséra-demiurga, jemuž jsou herci poslušným materiálem. Nejvyšší kvalita režie v BURANTEATRu by měla spočívat v něčem tak staromódním, jako je stylová jednota, ucelený výklad textu, vedení jednotlivých herců a garance jejich souhry. A na poslední otázku by bylo vhodnější otázat se našich diváků – zda jsou pro ně naši herci hvězdami.

 Buranteatr hraje a hrál české autory. Je to klasik Milan Uhde a řádka dalších her. Můžete charakterizovat svůj výběr a jednotlivé hry a nastudování? Proč jsou to tito autoři?

Hráli jsme Žumpu Barbory Vaculové, Jabkenická léta Lubomíra Sůvy a Jak sbalit ženu Tomáše Baránka. Taky jsme skoro tři roky úspěšně hráli neprávem trochu pozapomenutou hru Milana Uhdeho Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl (kterou jsme uvedli v Brně poprvé a přivedli ji tím po patnáctileté pauze na česká jeviště). Nemluvím o tom,že jsme uvedli dvě hry vzniklé přímo v souboru (Lino, příběh obyčejného mafiána a Burani), dvě vlastní pohádky (Jak se hovnivál chtěl stát motýlem a V podpostelí) a jednu vlastní dramatizaci (Jája a Pája). Jabkenická léta pro nás byla pokusem o divadlo režijně i herecky záměrně až punkově jednoduché: hru napsal Luboš Sůva už na JAMU jako vzpomínku na své opavské dospívání pro našeho uměleckého šéfa Zetela, který ji tam režíroval – v „Buranu“ se pak na inscenaci naopak podílel jako herec. Jak sbalit ženu pak vznikalo přímo pro soubor, s vědomím jeho poetiky, inscenačních možností a konkrétních herců – je to hra, v níž Tomáš Baránek přesně naplnil naši představu o chytré komedii z Brna našich dnů, s aktuálním tématem a jistým přesahem. Vůbec péči o současnou hru, jakož i autorskou činnost, považujeme za samozřejmou součást našeho programu a logickou protiváhu uvádění „dobře napsaných her“ cizí provenience. A s Tomášem i panem Uhdem (jenž je čestným členem souboru) se domlouváme na dalších hrách psaných konkrétně pro náš soubor. 

Florian Zeller: Ten třetí. Opět velmi úspěšný zahraniční autor, tentokrát francouzský. Je také tato hra pro malý počet herců, pouhé tři, originální výpovědí o naší době a o nás v ní? Spojuje Floriana Zellera něco s Tennessem Williamsem, Martinem McDonaghem, Yasminou Rezou?

A víte, že ani moc ne? Proto jsme si ji taky vybrali – protože nám přišlo, že určitá přímočará syrovost našeho herectví a inscenačního stylu s Zellerovým abstraktním, francouzsky elegantním, konstruktérským způsobem psaní bude ladit. Ale samozřejmě – byť z naší dramaturgie mírně vybočuje, i ona pojednává o nejistotě v současných milostných a partnerských vztazích, byť (na rozdíl od takové Sexuální perverze v Chicagu) nijak nezdůrazňuje společenský kontext.

 Cizinci ve vlaku, hra od Craiga Warnera podle Patricie Higsmithové, mají černou poetiku. Je to text, který zfilmoval Alfred Hitchcock. Proč chodí diváci do divadla na takové hry a k vám právě na tuhle? Neposlouží jim lépe film, zejména od takového mistra, jako je Alfred Hitchcock?

Myslím si, že naše inscenace rozhodně není jen bezbolestným převodem filmu na jeviště – spíš jde o pastiš, který si pohrává i s žánrem původní předlohy, místy až na hraně jeho laskavé parodie. A pak bych prostě řekl, že jsou Cizinci napínavou detektivkou s přitažlivým psychologickým rozměrem, a to je přece divácky atraktivní žánr, ne? 

Pro děti hrajete pohádku Jája a Pája. Má vztah k vašim hrám pro dospělé? Je to specifické představení mezi mnoha pohádkami hranými v Brně? Je pro děti i pro dospělé?

Líbila se mi vždycky myšlenka kolegy a kamaráda Luboše Sůvy: neexistuje dobré divadlo pro děti, existuje jen dobré divadlo, které je kromě svých jiných kvalit srozumitelné (i) dětem. Vždycky jsem měl taky pocit, že hrát soustavně a cíleně pouze pro dětské publikum herce ubíjí, protože děti poskytují pouze velmi specifickou zpětnou vazbu (zapomeneme-li na fráze o divadle pro děti jako poslání, rozzářených dětských očičkách, a o tom, že děti jsou nejlepší, protože nejupřímnější publikum). Proto jsme brali Jáju a Páju jako zcela rovnoprávnou součást našeho dospělého repertoáru – a pořád věřím, že nepředpojatý dospělý vybavený dětskou hravostí se na této inscenaci může bavit úplně stejně (a někdy i víc) než dítě. Je v ní pro něj poschováváno hodně vtipů, nápadů a jemností, které děti logicky nevnímají. Takže abych to shrnul – chtěli jsme se hlavně při zkoušení bavit a hrát si sami a věřili jsme tomu, že se budou diváci (ať dospělí či dětští) bavit taky. „Nevyráběli“ jsme speciálně divadlo pro děti. 

Mají vaše hry společného jmenovatele? Je Vaše dramaturgická orientace táž od začátku vašeho divadla, nebo se proměnila? Zahráli byste Gogola nebo Naše furianty?

Řekl bych, že vesměs mají – ale nevím, jestli není troufalé jej na pár řádcích shrnout. Typickým hrdinou BURANTEATRu je – zdá se mi – člověk slabý (ale není občas slabý každý z nás?), člověk jen s obtížemi bojující o vlastní, autentickou, nezprostředkovanou existenci ve světě, člověk, který se uchyluje před přímou konfrontací se světem do ústraní nebo se před ní chrání nějakou společenskou či politickou ideologií. Hrdinové Sexuální perverze v Chicagu i Jak sbalit ženu se domnívají, že množství sexuálních partnerek vykompenzuje jejich neschopnost hlubšího vztahu, Karel Max v Uhdeho Zvěstování se od neschopnosti rozhodnout se mezi manželkou a milenkou utíká k revolučním iluzím, Katurian z Pana Polštáře si veškerou morální odpovědnost za své jednání omlouvá větou "Já jenom vyprávím příběhy" a Tom Wingfield ze Skleněného zvěřince od komplikované situace své rodiny nakonec uteče. Přitom ani jedna z těch postav u nás – domnívám se – nevyznívá jako záporná, snažíme se jejich tápání nahlížet se soucitem a porozuměním – taky se od nich v lecčems moc nelišíme. Jistým protikladem této dramaturgické linie je inscenace Burani - čtyři příběhy lidí, kteří si naopak bez ohledu na okolnosti dokázali tvrdohlavě stát na svém. Myslím, že naše dramaturgie se razantně nemění, ale samozřejmě střídáme „návraty na domácí půdu“ typu Skleněného zvěřince či Jak sbalit ženu s inscenacemi, jakými jsou Ten třetí či Solaris, kterými se pokoušíme rozšiřovat spektrum našich inscenačních možností. A příští sezóna by měla náš profil rozšířit zásadně i k dramatům klasičtějším – uvažujeme třebas o Molièrovi či Ibsenovi. Co se týče Gogola, tak o jeho Hráčích jsme na příští sezónu vážně uvažovali a Našim furiantům bychom se taky a priori jistě nebránili (pokud bychom ovšem tuto počtem postav rozměrnou hru vůbec dokázali usadit na naše nevelké jeviště). 

S Janem Šotkovským rozmlouval Jiří Kudrnáč