Vzpomínky na Ivana Blatného

ŠMARDA, Jan. Ivan Blatný v mých vzpomínkách. Praha: Galén, 2013, 152 s. ISBN 978-80-7262-969-5.

Básník Ivan Blatný (1919-1990), syn spisovatele Lva Blatného, byl jedním z nejtalentovanějších autorů, kteří vstoupili do české literatury ve čtyřicátých letech 20. století. Patřil – spolu s Jiřím Kolářem, Josefem Kainarem, Jindřichem Chalupeckým, Jiřinou Haukovou či Kamilem Lhotákem – mezi členy Skupiny 42. Již za nacistické okupace vydal básnické sbírky Paní Jitřenka (1940) a Melancholické procházky (1941), k nimž pak přidal sbírky Tento večer (1945) a Hledání přítomného času (1947), jakož i knížky veršů pro děti Na kopané (1946) a Jedna, dvě, tři, čtyři, pět (1947).

V roce 1948 emigroval do Velké Británie, kde u něj záhy propukla duševní choroba, a tak až do své smrti žil v různých zdravotnických zařízeních. Po dlouhé odmlce začal znovu tvořit: jeho nové verše vyšly v torontském nakladatelství Josefa Škvoreckého v souborech nazvaných Stará bydliště (1979) a Pomocná škola Bixley (1987). Od počátku devadesátých let jeho tvorbu zpřístupnila řada dalších edic (včetně zahraničních), ale bylo jí věnováno i několik rozhlasových a televizních pořadů nebo divadelních inscenací.

Velkou zásluhu o návrat tohoto brněnského rodáka k poezii má jeho bratranec – dlouholetý profesor Lékařské fakulty Masarykovy univerzity Jan Šmarda (1930), který s ním od roku 1969 udržoval kontakt a poté pečoval o jeho odkaz. Vypráví o tom v knížce s názvem Ivan Blatný v mých vzpomínkách, zčásti mající charakter spisovatelské monografie. Po krátkém prologu velmi podrobně evokuje Blatného dětství a školní léta, představuje jeho rodiče a prarodiče, cituje jeho první verše či dopisy, avšak vymezuje i jeho postavení v rodovém kontextu. Dále už těží především ze své paměti: charakterizuje Blatného smysl pro humor a vzpomíná, jak ho znal až do jeho odchodu do exilu.

V dalších kapitolách komentuje a cituje různé reakce na tento odchod (jde například o básnické odsudky Vítězslava Nezvala a Josefa Kainara) a popisuje průběh dvou následných desetiletí, během nichž se snažil vypátrat místo Blatného pobytu. To se mu postupně podařilo, takže v roce 1969 ho mohl poprvé navštívit a současně podnítit oživení jeho básnické tvorby. Po popisu této návštěvy čtenáři nabízí vzpomínky na léta 1969-1977, založené na korespondenci a doplněné ukázkami Blatného veršů z řečených let. Na dalších stránkách líčí seznámení svého bratrance s Frances Meachamovou, jež se pak o něj obětavě starala a zasloužila se též o uchování jeho básní.

Následující kapitola představuje detailní evokaci druhé návštěvy Ivana Blatného, kterou Šmarda uskutečnil se svou ženou v roce 1978. Další roky ve svých vzpomínkách evokuje opět s oporou korespondence, s níž pracuje i v kapitole objasňující okolnosti vydání dvou uvedených sbírek ve Škvoreckého nakladatelství Sixty-Eight Publishers (mimo jiné tu provádí opravy některých veršů na základě jejich porovnání s originály). V závěrečné kapitole zachycuje Blatného poslední roky: vývoj jeho zdravotního stavu a proměny vztahu s Frances Meachamovou, jeho skon i řešení jeho pozůstalosti, dnes uložené v pražském Památníku národního písemnictví. V epilogu se zamýšlí nad jeho osudem a záslužně uvádí vše, co z jeho díla vyšlo od roku 1990 do dneška a co s tímto dílem i jeho autorem souvisí (třeba udělení čestného občanství města Brna).

Je nasnadě, že Jan Šmarda svou vzpomínkovou knihou završil své rozmanité aktivity věnované Ivanu Blatnému a svým svědectvím významně prohloubil poznání jeho osobnosti, životních osudů i básnické tvorby. Hodnotu této knihy zvýšil obrazovou přílohou, obsahující četné fotografie a faksimile rozličných textů, a také samostatně neprodejným CD, na němž s ním Blatný rozmlouvá a působivě recituje své verše.