Rozhovor s Věrou Vohlídalovou

Proč jste se rozhodla po dvacetileté přestávce jít znovu do funkce ředitelky tehdejší SVK (nyní Krajské vědecké knihovny) v Liberci?

Popsala jsem nástup do instituce, kde jsem kdysi těsně po absolutoriu vysoké školy (1964) nastoupila a pobyla pouhé tři roky, v mé vzpomínkové knížce[1]. Bylo to pro mne hodně nevšední, nečekané – v dramatické době přeměn ve společnosti, krátce po 17. listopadu 1989 – byla jsem bez ambicí, spokojená tam, kde jsem byla. Několik měsíců mě můj bývalý ředitel tehdejší liberecké knihovny z šedesátých let Libor Mrázek přemlouval. Já se nevracela do funkce ředitelky. Nikdy jsem ji předtím nevykonávala. A do roku 1990 jsem vedla jen tří až čtyřčlenné kolektivy. Liborem Mrázkem jsem byla, jako jedna z pouhých tří „vysokoškoláků“, pověřena zřízením informační služby a vedla jsem půjčovnu a studovnu. Odešla jsem s lítostí mou i ředitele z osobních důvodů na podzim roku 1967 a zakotvila na Vysoké škole strojní a textilní s úkolem dát základ univerzitní knihovně. Tamní působení mi zas „překazily“ mé aktivity jara 1968 a mé veřejné protesty proti okupaci vojsk „spřátelených armád“. Další a nejkrásnější působení v nemocniční knihovně jsem tedy ukončila rozhodnutím, že přijmu výzvu mého obdivovaného ředitele Mrázka (též režimem perzekuovaného). Opustím tak ostrov nemocí a hledání zdraví. Místo, kde jsem byla moc ráda, ale i místo, kde jsem se stále potkávala s bolestmi i strádáním lidí, které jsem často znala, nebo byli mými přáteli. Hlavně tu ale byla nesnesitelná přítomnost bolesti ze ztráty naší dcery. Změna a úkol, který na mne dr. Mrázek naložil, protože sám už pro podlomené zdraví a věk sílu neměl, ač byl rehabilitován, mohly překlenout tuto bolest a dát mi šanci nalézt novou profesní činnost. Mohla to být příležitost pomoci vylepšit podmínky knihovny, kterou jsem si vybojovala jako první působiště po studiích. Tak totiž znělo přání „mého“ bývalého ředitele – hodně mi věřil. Tak jsem to tehdy vnímala a neřešila, jak se ten hodně obecný úkol rozroste. Podrobněji, s patřičnými emocemi jsem se s touto kapitolou svého osobního i soukromého života svěřila mé knížce Na houpačce nejen s knihovnou.

Jaké byly hlavní body stavebního programu nové budovy knihovny a které z nich byste doporučila řediteli připravujícímu novostavbu knihovny i nyní?

Naše zadání architektům a stavařům je třeba vnímat v kontextu doby, kdy vznikalo. Byli jsme naprostými nováčky, právě tak jako ti, kterým jsme zadání podávali. I tyto události kolem procesu projektování, hledání filosofie moderní knihovny, naše hledání u kolegů a kolegyň knihovníků z vyspělých zemí Evropy i zámoří jsou popsány v mé knížce v kapitole Ohlédnutí. Těžko to vměstnat do stručné odpovědi na vaši otázku. Ocituji jen to, co pokládám za důležité i dnes a co bych předala i současnému „staviteli“. Dnes už i architekti vědí. Nejsem si však zcela jistá (po zkušenostech z návštěv knihoven i vlivem lehkých archaických „návratů“ forem služeb i snah se opět prostorově oddělit od uživatele), zda již máme všichni tu otevřenost zalezlou pod kůži. A tak tu dvacetiletou potřebu předestřenou architektům, ale i spolupracovníkům trochu připomenu:

„Knihovna musí být schopna reagovat na všechny trendy, ale i schopna odolat všem trendům, které jak v architektuře, filozofii informačních služeb nastanou…

Budova by měla vyzývat k navštívení již zdálky…. motivující k dalšímu vzdělávání, prožitkům – až magické působení – blízkost s psychologií prodeje….doplnit i bytovým zařízením…..mezi regály…místa pro odpočinek…

Knihovna je členěna tak, že prostor uvnitř není uzavřen, je vidět do všech pater.

Důraz na perfektní prostorovou orientaci od samého počátku vstupu do budovy.

Podřizujeme se definici jednoho ze základních lidských práv: KAŽDÝ OBČAN MÁ PRÁVO NA INFORMACE – na prvním místě je tedy uživatel, vlastní funkce knihovny je až na místě druhém...

Uživatel má možnost volného bezbariérového pohybu, volby formy obsluhy prostřednictvím služeb nebo samoobsluhy – vše je tu pro něj...

Technika je jen prostředníkem ke zjednodušení, urychlení nutných agend, komunikace s informacemi a jejich přenosu, ale neměla by být dominantní…“

Na tomto místě bych poznamenala jen tolik: málo se myslí na budoucnost – více let dopředu. Já dala zadání architektům, aby knihovna odolala vlivům 200 let! (například kancelář zpracovatelského oddělení, by se mohla po úbytku nepotřebných pracovníků proměnit bez stavebních zásahů na jakýkoli prostor v čase potřebný. Sklady se po digitalizaci celého fondu mohou otevřít uživatelům. Protože výtahy jsou propojeny jak s katalogizací, tak s palubami půjčoven. Protože postupně může být celá knihovna studovnou i půjčovnou zároveň. Jak moc se na to myslí, si netroufám říci. Ale dům je na to připraven předem! Někde se trochu zapomíná, komu knihovny slouží a jak přepestrá je škála našich uživatelů. Třeba na možnost jejich volby formy obsluhy. Často to v nabídce chybí. V Liberci zrušili šatnu s obsluhou. Už několikrát jsem sledovala zápas starších návštěvníků se skříňkou na „fant“. Už tu není šance pro nevidomé, kterým jsme tu na počátku zřídili prostor pro jejich zvukové knihy, měli návodné elektronické zařízení, aby se snadněji dostali do knihovny. Někdejší vedení jim prostor prostě vzalo. Na vybavení jsme přitom dostali dotaci! Proces vnímání nové role knihoven komplexně stále probíhá. Jde to ztuha, podmínky nejsou vždy lehké, ale v konkurenčním prostředí kulturních, vzdělávacích i paměťových institucí si knihovny důstojné místo už nacházejí.

Nakolik se podle Vás v realizované stavbě podařilo podchytit současné trendy knihoven?

Když jsem odcházela, byli jsme nedostižně tak asi na 99 procent první. Stali jsme se přece vzorem v pojetí služeb i jejich otevřenosti i ve fyzickém prostoru. Myslím, že i přes drobné, podle mne nedomyšlené, až nekompetentní úpravy, je stavba vzorem dosud. Nicméně moc suverénně si to tvrdit netroufám v této chvíli, protože jsem teď dva roky nemobilní a věnuji se terapii mé zlomené a nehojící se stehenní kosti. Tvrdá zkušenost, musím dodat – vzdaluje mne od aktivit, které jsem dosud měla a učí jiným činnostem a dovednostem. A hlavně  trpělivosti. Ta mi chyběla vždy, ač si troufám tvrdit, že bez ní ve spojení s odvahou a důsledností, kdoví!

Po dokončení stavby Vás čekaly velké peripetie, které jste popsala v knize Na houpačce nejen s knihovnou. Šla byste do toho znovu? Máte zpětně nějaké vysvětlení pro to, co se stalo?

Moc těžká otázka. Odpovědět na ni, za předpokladu, že bych neseděla teď na vozíku a nechodila s oporou berlí, a to zatím stále jen na jedné noze, by bylo snazší. Ohlédnu-li se opatrně, vzpomenu si, že jsem, ač otřesena nesmyslným bojem s nařčeními, pomluvami, vyrovnáváním se s podivnou zradou mých některých kolegyň, atakem autoimunitní nemoci způsobené víceletým stresem toho stíhání, byla obdivuhodně ještě silná. Bylo to určitě vědomím pravdy na mé straně i pocitem nedokončené práce. A nakonec nešlo o život. Měla jsem opravdu velký zájem, aby ti, kteří po mně nastoupí, byli z týmu, který se mnou stavbu a její filozofii připravoval i ztvárňoval nové pojetí do reality, a který ji dokončil a provozoval. To na několik let ale nedopustili místní politici na Libereckém kraji a jeho úřadě (možná i „zhrzené“ firmy, jimž unikla velká zakázka – viz mé vzpomínky v knížce). Jejich náhled na funkci knihovny se neslučoval s tím naším a tak do vedení dosadili politiky. Dalších komentářů se zde zdržím. Ohradila jsem se tehdy tvrdě a veřejně. Neúspěšně. Je to minulost a jsem opět svobodná. Ale přiznám se, že tehdy byly sem tam chvíle, kdy jsem cítila, že kdybych mohla, měla bych dost sil dokončit načaté procesy. Odvaha mi nechybí doteď, ale mám (a měla jsem) i dost rozumu na to, abych si uvědomila, že svou roli jsem úspěšně završila i vítězstvím u soudu a že snad přijde s novými volbami jiná šance. A přišla. Ve vedení je Blanka Konvalinková, členka týmu, který se mnou spolupracoval na koncepci. Odpověď na to, proč se odehrála ta podivná hra na trestní stíhání, nemám dodnes. Snad je to tím, co se obecně říká: Úspěch se neodpouští. Je to za mnou a mne radost z vykonaného díla neopouští.

Jaké změny či změn v knihovně po svém odchodu z funkce ředitelky nejvíce litujete?

Tuto i následující otázku neumím uspokojivě zodpovědět. Pokusím se. Já nelituji žádných změn, ač s nimi nemusím souhlasit. A to taky činím. Ten dům je záměrně koncipován jako proměnlivý. Otázkou je, zda změny jsou ku prospěchu uživatele, jak koncept žádá, nebo inklinují k pohodlí pracovníků. Záleží také i na vyspělosti uživatele, jak se ke změnám postaví. Co bych vytkla, a to nejen liberecké knihovně, je zoufale krátká provozní doba. Podivná stagnace a neochota větších českých knihoven (i některých univerzitních) otevřít do pozdních večerních hodin mne zaráží. Přispívá k tomu i dojem, že většina rodin má doma počítač a přístup k internetu? Ani většina škol ten luxus nemá. Vzpomínám stále na Program Billa Clintona na počátku devadesátých let: „Do každé školy a každé veřejné knihovny internet“. Taky tam klamal odbornou veřejnost mýtus o tom, jak jsou počítači pokryty tamní domácnosti. Včas s programem přišel a u nás? Jak dlouho a ztěžka probíhá „internetizace knihoven“.

Knihovna jako dům se logicky vyvíjí. Jak hodnotíte současné změny v interiéru KVK a doporučila byste nějaké změny současnému vedení knihovny?

Ano, dům je koncipován tak, aby se mohl prostor uvnitř proměňovat a vyvíjet, podle potřeb rozvoje služeb, nabídky, informačních nosičů i technologií apod. Tak jsme dům připravili. Nemohu říci, že bych byla se současnou podobou zcela spokojena. Zmínila jsem výše, že svou práci na provozní etapě knihovny jsem neměla šanci dokončit, vyzkoušet. Dva ředitelé (ředitel a ředitelka), kteří byli po mém odchodu dosazeni, působili poměrně dlouhou dobu, byli v oboru nekompetentní, neztotožnili se s koncepcí (snad ji vůbec neporozuměli) a zasahovali (naštěstí ne až katastroficky) do promyšleně ztvárněných otevřených a pro variabilitu připravených prostorů. Některé zásahy uzavírají, oddělují jednotlivé dílčí služby od uživatelských sice skleněnou, ale stěnou, kopírují tak staré pojetí uspořádání knihoven sedmdesátých let a popírají tak filozofii otevřenosti a možné proměnlivosti prostoru. Pochopitelně jsem své názory na některé nevratné zásahy vyjadřovala směrem k vedení i zástupcům zřizovatele, není těžké domyslet s jakým úspěchem. Se současným vedením mám dobré kontakty a vztah. Jde o osoby spjaté s procesem příprav moderní knihovny a nemám obavy, že by vývoj zvrátily zpět. Myslím si jen, že jim chybí razance a větší odvaha. Zlobí se proto (ne doopravdy). Kvituji s povděkem tu šíři kulturních i odborných akcí neziskové sféry i samotné knihovny. Myslím si, že knihovny jsou někde, bohužel, závislé na (i inteligenční) úrovni měnících se politických šéfů zřizovatelských úřadů. A vůči nim je třeba být ve střehu, udržet tu laťku, kterou jsme v roce 2000 nastavili, to je věru těžké! Kdysi jsme s kolegy napříč republikou uvažovali o případné změně právní subjektivity velkých nebo krajských knihoven z příspěvkových organizací na obecně prospěšné. Měly by větší samostatnost a hospodařily by transparentněji. Bez úspěchu.

Kam se podle Vás posouvá role knihoven v současném světě?

Myslím, že naše knihovny stojí dnes už na roveň těm ve vyspělých demokratických státech. Tam jsme na počátku devadesátých let nedosáhli. (Pamatuji si ale, že ne všude jsem tehdy nacházela vzory, když jsem se seznámila s vývojem v Německu nebo USA. Tehdy mi např. v Rakousku, Švýcarsku nebyli schopni dát inspiraci.) O to větším překvapením byl pro mnohé kolegy a kolegyně obraz toho, co jsme v Liberci představili. Nestrachuji se o to, že by knihovny ztratily krok s vyspělým světem. Pokud mohu sledovat, je i postavení knihoven a jejich role ve společnosti lépe a kompetentněji vnímána už velkou částí zřizovatelů, kteří popírají to, co jsem zmínila výše. To považuji za důležité. Takové podmínky jsme my neměli a každý krok vpřed byl tvrdě „vyšlapán“. Na co se ale dobře vzpomíná, bylo pochopení mnohých poslanců Parlamentu ČR, kde jsem trávila mnoho chvil, zejména kvůli rozpočtu. Náš zřizovatel (ze sedmi ministrů MK jen Pavel Tigrid a pak jediný náměstek Michal Prokop) tak vstřícný nebyl. Popisuji to ve své knize dost podrobně. O co se trochu víc obávám, je plynulý rozvoj úrovně kvalifikovaných sil v knihovnách. Příliv absolventů oboru není zvlášť příznivý.

Jaké novostavby knihoven v ČR se Vám osobně nejvíce líbí a proč?

Neměla jsem v posledních letech moc příležitostí nové nebo rekonstruované knihovny navštívit a nemám tedy možnost srovnávat. Z těch, které jsem mohla vidět nebo dokonce být u zrodu jejich podoby, je mým favoritem Národní technická knihovna. Cítím se tak trochu jako spolukmotra díky účasti v hodnotící komisi architektonické soutěže. Byla to radost. Tato knihovna předstihla mé představy z počátku let devadesátých. Ctí pro mne bylo, že naše knihovna byla pro tehdejší STK při přípravě konceptu (právě tak jako NK) inspirací.

Litujete toho, že se nepostavil blob, a jaký je Váš názor na to, co se kolem něj odehrálo?

K tomuto tématu bych měla dlouhosáhlou výpověď, ale vlastně se mi nechce komentovat věc, která je už drahnou chvíli uzavřená. Patřila jsem mezi ty, kteří usilovali o uskutečnění projektu i po smrti architekta Kaplického. Pokoušeli jsme se o to s několika kolegy i se zástupci na Ministerstvu kultury. Neúspěšně. Personální zemětřesení v Národní knihovně i na MK a zánik úvah o moderním rozvoji Národní knihovny je jen potvrzením chabé úrovně vnímání role takové instituce u vrcholných politiků, a hlavně těch, jimž je svěřen post ministra kultury. Hodně se to podobá mému příběhu s libereckou knihovnou. Víc k tomu nyní nemám chuť říkat. Je to hodně smutné, protože je to zahozená příležitost na mnoho (ztracených) let! Spíš bych docela ráda byla jednou přítomna diskusi u kulatého stolu, která by se pokusila analyzovat tuto odysseu se všemi, kteří měli nebo mají a budou k takovému problému mít co říci a pro budoucnost nejen Národní knihovny hledat řešení. Nejen my, ale celá společnost to Národní knihovně dluží.

Jak byste zpětně hodnotila uplynulých dvacet let vývoje českých knihoven na základě vlastní osobní zkušenosti z Liberce?

Řekla bych, že to, jak rychle naše knihovny dokázaly najít (a to společně často v úspěšných kooperacích) cestu k modernizaci služeb, využít nejen díky pomoci ze zahraničí (Mellonova nadace) nejmodernějších technologií a hlavně se s nimi naučit zacházet, nezakládá důvod se obávat o jejich budoucnost. Když si vzpomenu na to, co jsem se já sama jako téměř padesátiletá musela naučit za pochodu a se mnou vlastně všichni zaměstnanci, chce se mi říci, klobouk dolů. Kooperační sítě, digitalizace fondů stojí na roveň zahraničním. Pokud knihovny budou vždy schopny nabízet to, co uživatelé a hlavně ti potenciální potřebují, nebudou na trhu informací a vzdělávání opominutelné. Marketing už určitě není v oboru cizím slovem. Jedna věc je hodně jiná a to poměr vyspělosti a role knihovníka vůči uživateli. Jakou cestu museli za ty dvě desítky let ujít, je z mého pohledu neuvěřitelné. Jsou si teď vlastně partnery. Jeden nabízí, druhý využívá. V minulosti knihovník nabízel, ale i hledal tápajícímu čtenáři, pokud nevěděl přesně, co potřebuje. Troufám si říci, že tehdy byl knihovník často takový vševěd. Myslím si také, že ten dnešní knihovník má (celoživotně) hodně co dělat, chce-li obstát a požadavkům uživatele dostát. Musela jsem toho hodně (a v cizích řečech) nastudovat, abych byla schopna předložit koncept moderní knihovny jako informační regionální instituce. Stále se ještě učím, abych byla i já poučený uživatel a udržela se v kondici. Bez studia a osobního rozvoje to nešlo vlastně ani za „starých časů“, měl-li člověk odpovědnost k instituci, ve které pracoval. Liberecké zdravotnické informační pracoviště tehdejšího OÚNZ by nebylo tak kvalitní bez našich ambicí sloužit lékařům a zdravotníkům na nejvyšší tehdejší úrovni. Proto přechod tohoto pracoviště do nových podmínek demokratického světa byl lehčí. Šlo o odbornou knihovnu a informační středisko – jeho postavení bylo neodmyslitelnou součástí ústavu a týmu jeho pracovníků. Jenže veřejné knihovny tehdy představovaly instrument moci a neměly šanci do čehokoli zasahovat, natož ovlivňovat. Oč je nám teď lépe!

Asi jste zaregistrovala novou Koncepci rozvoje knihoven na léta 2011 – 2015. Jaký je Váš názor na ni?

Nemohu říct, že bych ji studovala podrobně, ale prolétla jsem ji až do konce. Už jen úvodní preambule ladí s tím, co jsme před těmi zhruba dvaceti lety zakotvili my do naší koncepce. My také trochu opisovali „zvenku“. Ministerská strategie určitě vychází z mezinárodních doporučení a je to dobře. Cituji:

„Vize „Koncepce rozvoje knihoven na léta 2011 – 2015“:

V krásné, přívětivé a pohodlné knihovně rychle obsloužen příjemným, kvalifikovaným, očividně spokojeným a motivovaným personálem nebo z pohodlí domova bez ohledu na národnost či handicap, v kteroukoliv denní či noční dobu získám bezplatně požadovanou kvalitní službu.

Vize rozvoje knihoven pro nejbližší období stručně vyjadřuje, že:

zásadní prioritou budoucnosti knihoven je jednoznačná orientace na kvalitní a pohotové služby, které jsou díky využívání informačních technologií v podstatné míře dostupné 24 hodin, sedm dnů v týdnu…

V České republice mělo v roce 2010 přístup k internetu pouze 56 % domácností. Dostupnost internetu i jeho kvalita zůstává omezena pro větší skupiny obyvatel. Toto omezení je výrazné u seniorů a sociálně a ekonomicky slabších skupin obyvatel. Pro tyto skupiny obyvatel se rozšiřuje digitální propast (digital divide)“.

Víte, co cítím jako důležité? Kdo vždy za tou realizací stojí i to, jak hodně sil a často odvahy je na straně představitelů knihoven, těch, kteří je řídí, a jak dovedou motivovat své spolupracovníky, jak dovedou zaujmout své zřizovatele, jakou mají zpětnou vazbu. (Říkávám v diskusích, že průzkumy se nedělají jen u registrovaných uživatelů, ale i u těch potenciálních, a že kde není nabídka, není poptávka.) A tak i tady připomínám již zmíněný Clintonův program z počátku devadesátých let „Do každé školy a veřejné knihovny internet“. Právě tak je tomu u nás. Rozhodně s tím klamavým dojmem musí počítat školy a knihovny, proto kvituji to, jakou váhu „Strategie“ této roli knihoven věnuje. Vyjádřím se jen k málu. Překvapuje mě malá dávka vůle, otevřít knihovnu do pozdních večerních hodin nebo nonstop i pro ty, kteří on-line díky svému sociálnímu znevýhodnění nemohou knihovnu bez bariéry využívat. Většina krajských knihoven má otevřeno jen do 19 hodin nebo některé větší městské (Brno, Plzeň) dokonce jen do 18 hodin! Stále to nechápu. Výjimku představuje NTK a tamní pobočka MKP. Ani univerzitní knihovny se nemohou chlubit. Připadne mi to nelogické. Poměrně hustá zaměstnanost (často se samoobslužnými automaty) a poměrně řídká provozní doba. Již „stará“ doporučení MK říkají, že např. knihovny v místech nad 50 tisíc obyvatel mají mít 60 hodin. Nová strategie hovoří o nonstop provozní době. Ten rozpor v nárocích, které na knihovny klademe, a v jejich možnostech (probíhající krize, negativní nebo nekompetentní postoje některých zřizovatelů, ale i malá schopnost se prosadit – manažerská nedostatečnost, pohodlnost – stereotypy – nejde to, nemáme peníze) je třeba mít na paměti a neochvějně jej stírat. Je to proces, kterým procházíme a musíme projít.

Zdá se Vám, že se knihovníci v zahraničí chovají či cítí jinak?

Já už hodně dlouho v knihovnách v zahraničí nebyla, ale rozdíly tu někde a někdy v chování určitě byly a dosud jsou. Nejsou však propastné. Vnímala jsem to hned z počátku devadesátých let, při prvních výjezdech a to nejen v knihovnách, ale ve službách obecně. Ještě mezery máme. Čtyřicetiletý mocenský marasmus zanechává stopy dodnes. A probíhající hospodářská krize, podivné čachry politiků a korupční neřešené aféry nebo jejich nedohledaní viníci ke klidné atmosféře ve společnosti nepřispívají. Je to jen dva dny, kdy jsem si „skypovala“ se spolužačkou žijící v Anglii. Stěžovala si na neochotu pracovnic místní knihovny. Nejspíš se tam na náladě odráží podobné důvody. Mnohé knihovny se tam zavírají, už nějaký čas lidé neúspěšně reptají, demonstrují. U nás ještě aktivní občané, kteří by se bouřili proti újmám na knihovnách, nějak chybí. Dodnes třeba nestojí mnohokrát přislíbená (dokonce vyprojektovaná) nová ostravská vědecká knihovna. Proč se veřejnost nebouří? Je to ostuda! Ne nadarmo se říká, že je to prostě „o lidech“. Kdo převzal na sebe to nádherné poslání sloužit, slouží rád a dobře! A takových je celá armáda. Nakonec největším oříškem pro nás, kteří jsme budovali otevřené služby, bylo získat pracovníky pro výstup ze zapultové ochrany k uživateli napřímo. Dát volnost návštěvníkům a uživatelům bez bariér do fondů a prostor. I teď to ještě mnozí pod kůží nemají. Ale nebojím se. I uživatel už je poučenější a ledacos si prosadí. A tak vzájemně nacházíme empatii jeden k druhému.

V Liberci se věnujete i dalším veřejným aktivitám – můžete je stručně přiblížit?

Přece jen jsem občanka, která kouká kolem sebe! Nejenom knihovna potřebovala nahlédnout a vstoupit do civilizovaného světa. I občan se musí „narovnat“, nebát se. Je tu hodně zapomenutých objektů, institucí, které strádají nebo potřebují pomoci rozvíjet bohulibou činnost a také je třeba „hlídat“ nevyzrálé zastupitele v městské správě, kteří někdy – nebo někteří z nich – zapomínají, komu že má jejich mandát sloužit. A tak někde mi ještě stačí síla být u toho, někde dám jen k dispozici svou zkušenost, někde aktivitu. Rodí se i občanská společnost, přes mračna posílaná některými politiky. A stojí tu parta mladých lidí, kterým fandím, a oni i mně. Dělá mi to radost. Říkáme si nezávislá občanská iniciativa „Je čas nemlčet“. To sedí! Co se děje? Ve chvíli, kdy usedám dokončit odpovědi na otázky, přichází můj muž a lakonicky sděluje, že upadl. Už přišel od lékaře, navléká si ortézu a žádá mě o francouzské hole, které mne provázely ještě před rokem. Má natrženou šlachu, výron v kotníku a natažený vaz. Tak a jsme teď minimálně do konce roku invalidé oba. Zcela závislí na okolí. Ještě, že už ledacos umím, mohu poradit a už mi dovolili lehce začít našlapovat. Mnoho úvah mi letí hlavou, ale základní zůstává. Teď nic neplánovat, „jedeme“ ze dne na den, na horizontu je v mlze cosi jako jaro a moje nohy šlapou s pomocí trackingových holí do kopečka, na který koukám ze severního okna. To stačí, ne? Stáří mne ještě nedostihlo, to si nemyslím, protože ještě stále mi to myslí. Za tento vstup se omlouvám, ale patří do právě se odehrávajících dějů.

Máte i nějaké další koníčky?

No jéje! Jen kdyby mne ta noha tak nezbrzdila. Leckteré věci ale mohu činit i vsedě, či vleže. Těch knih, co je ke čtení, které na mne v mé knihovně čekaly dost dlouho, a těch, co vyšly a mám je v seznamu „deziderát“! Dělám si radost malováním mandal, což jsem se naučila na Srí Lance, kde jsem se nechala léčit ayurvédskými lékaři. Mandaly dělají radost i kamarádům, na které mám více času (skype nebo telefon nepotřebuje chůzi). Dárky, které nemusím kupovat, ale sama udělat (také pletu, háčkuji jako správná babička). No, a to, co mne odválo od knihovnických aktivit, kterých si užívám jen sporadicky, a co mne také naplňuje, jsou občanské aktivity směrované na rozvoj a zvelebení města, kde pobývám už mnoho desítek let a jehož podoba a vývoj i historie mi leží na srdci. A nejsem sama. Obklopuje mne skupina mladých lidí stejného smýšlení (zmínila jsem se o nich výše), nelhostejných k sobě samým ani ke svému okolí. Jsou fajn. Naše stopy občanské leží ve vícero objektech i záležitostech ve městě. Viditelný úspěch měl tlak na záchranu bývalých městských lázní. Jsou zrekonstruované, nebude tam sice zpět bazén, ale oblastní galerie. Vyrostlo tu několik velmi smysluplných občanských aktivit a hnutí i sdružení. Např. Živá paměť Liberce. Přimělo mě to dokončit například započaté pátrání po historii rodinného domu z třicátých let minulého století, do kterého jsme se nastěhovali k synovi, pátrání po předcích obou linií mé původní rodiny. U toho všeho se dá sedět, i když to dlouho nevydržím, ledacos jsem již odkryla. Málem bych zapomněla, že takovým koníčkem by se dalo říct, že je rozvíjet mou rodnou řeč prostřednictvím mých vnoučat. Němčina patřila do mého světa prvních několik let dětství, a přesto, že mi ji skoro násilím vzali, vrátila jsem ji zpět. Vracím ji mamince, která se toho nedožila, v těch vnoučatech. Z toho mám také radost. Společným zájmem mým a mého manžela je dění v naší společnosti a snaha nějak alespoň na regionální úrovni přispět ke kultivaci vztahů na všech úrovních člověčího konání. Jde to ztuha a komentář k tomu se sem ani nehodí. Nicméně mě to ovlivňuje.

Co Vám v životě nejvíce pomohlo, když jste se cítila nejhůře?

Naučila jsem se po té největší tragédii v naší rodině, že je důležité nebýt sama ve chvílích, kdy se řítíte nebo jen sunete do jakýchkoli nesnází. Přátelé jsou nablízku, pomohou společně hledat nadhled, moje mysl už také umí snížit hladinu vnímání a pomalu nabrat sil. A taky příroda a její léčivé kapky vzpomenuté Viktorem Fischlem a citované v mé knížce Na houpačce nejen s knihovnou. Beru dnes všechny trable jako zprávu nebo i výzvu pro mne. Prožívám teď jedny takové. Zlomená noha z února 2012 se ani za rok nezhojila kvůli nekvalitnímu implantátu. Podstoupila jsem komplikovanou reoperaci a žiji od srpna letošního roku na jedné noze v naději, že kost konečně sroste. Hodně mě to omezilo. Jsem závislá na mých blízkých v domě. Kvůli nim mne to hodně mrzí. Pro mne je to hodně těžká, ale užitečná zkouška trpělivosti, které jsem nikdy neměla dost. Netrpělivost mne hnala v produktivním věku dopředu, umanutost vítězila v prosazení ověřených dobrých cílů. Ale teď? Je prostě třeba zvolnit, víc si užívat, rodiny, přátel, darů mého blízkého okolí (dům, zahrada, literatura, nevyužité dovednosti) darů přírody. Vše to, oč jsem se více méně připravovala celou jednu etapu, tu najednou čeká. Je to tak jiné a vlastně lákavé. Něco z toho přeci znám z let, kdy bylo mnohé z toho, co tu vzpomínám, docela pronikavě krásným únikem před systémem nesvobody let sedmdesátých i osmdesátých. A tak nežehrám. Přijde chvíle, kdy budu těmi našimi kopci ještě s přáteli putovat, kdy na mne dýchne zase vůně zaroseného rána, pokosená tráva, rozhrnutá zem na záhonu karotky tam v tom našem rajském koutě.

Jakých osobností (či osobnosti) jste si v českém knihovnictví vážila a z jakého důvodu?

Těžko je vyjmenovat všechny. Mnoho jich nechalo a nechává ve mně stopu, jeden dva charakterové rysy, vědomost nebo charisma, energii. Z těch už nežijících je to nesporně již zmíněný Libor Mrázek. Dal mi především mnoho z manažerského umu i schopnost vydržet. Václav Carva, kolega, který až do vysokého věku byl schopen se učit i nové technologie a byl příkladem spolehlivosti a umu původního knihovnického „řemesla“. Jinak byl „chodící encyklopedie“ a nepřekonatelný znalec fondu liberecké knihovny. Ze žijících jsou to kolegové, kteří se mnou a s námi prosazovali vše, co knihovnám 21. století svědčí. Jejich morálního kreditu si nesmírně cením a v mnoha ohledech byli mými „silovými“ soukmenovci. Martin Svoboda, Zlata Houšková, Bohdana Stoklasová, Vít Richter, Jarka Štěrbová a mnoho dalších. Každý byl nějakým dílem součástí našeho úsilí o důstojné postavení knihoven a informačních služeb v naší společnosti.

Jaké jste v poslední době četla knihy?

Často si říkám, jestli doženu všechny ty mezery v tom počtu knih, které jsem chtěla přečíst. Přiznám se, že mám dlouhý seznam a doma pak na policích kupy, které jsem jen prolistovala. Musím zapomenout na to, že jsem za týden kdysi zhltla 4 – 5 knih. Oči mi už tolik neslouží. Takže, protože se snažím „dohánět“, nemám systém – míchám žánry a čtu víc knih najednou. To jsem nikdy předtím nedělala. Takže tady jen některé z poslední doby:

George Crane: Kosti mistra. O cestě buddhistického čínského mnicha s přítelem Američanem, beatnikem, který jejich pouť přes Čínu a Mongolsko popisuje. Je to kniha o „bytí“ velmi poutavá a nutící k přemýšlení.

Sansal Boualem: Němcova vesnice aneb Deník bratří Schillerových. Emotivní, drsný příběh alžírských bratří žijících na pařížském předměstí. Synové německého nacisty a Alžířanky hledají pravdu o skrytém životě jejich otce za 2. světové války.

Ivan Klíma: Moje šílené století. Potvrdila jsem si, jak hluboce podobné jsou prožitky mé i mých rodičů z té podivné doby.

Madeleine Albrightová: Pražská zima. Našla jsem hodně podobného v mých vzpomínkách života mých rodičů a mne samotné.

Niklas Frank Moje německá matka. Zrůdnost života matky autora i jeho otce, jímž byl nacistický protektor Polska, mne zaskočila. Sáhla jsem po této biografické knize proto, že před koncem války bydleli dvě z dětí Frankových v sousedství domu, kde bydlím teď já s mojí rodinou. Zmínku jsem tam nenašla, zato hořkost a stud syna.

Toulky českou minulostí si pouštím do ouška skoro denně z přehrávače před spaním a v neděli z rádia ráno po snídani. U postele probíhá středověk, u stolu se snídaní už konec devatenáctého století a začátek dvacátého.

Která z Vašich přání se za posledních dvacet let naplnila a co Vám na vývoji za posledních dvacet let naopak nejvíce vadí?

Řekla bych, že mnoho osobních přání, kromě toho být zdravá, jsem v tom slova smyslu, pochopitelně v době, kdy jsem v liberecké knihovně začínala, neměla. Spíš jsem se snažila dokázat naplnit důvěru, kterou mi dal Libor Mrázek a lidé, kteří mi doporučili do „toho jít“ a taky zkusit být ještě v té nově se rodící svobodě v dosud sešněrované zemi něco platná, překonat bolest, respektive umět zase žít po odchodu naší dcery. Pro rodinu, syna, vyslyšet výzvu revolučních dnů 1989 a 1990 a prosbu „mého šéfa“ a obstát. To se podařilo. Nespokojená jsem ze současného vývoje na politické scéně. Jak odlišná je rétorika a zaujetí politiků od toho z devadesátých let! To tady rozebírat ale nechci. Bylo by to na dlouho. Proces zrodu, zakotvení a růstu demokracie není zdaleka ukončen. Aktuálně mně osobně, díky té zlámané noze, chybí mobilita. Hojení trvá déle, než by mohlo. Vadný materiál implantátu, který lékaři použili, bolesti, nová operace, ztráta spousty krve, transfuze, JIP. Je to znovu výzva. Hodně jiná. Možná zpráva: „Hele, nauč se být trpělivá!“ A tak se učím zase jinému a určitě užitečnému.

Děkuji za rozhovor.

Tomáš Gec

---

Mgr. Věra Vohlídalová se narodila 8. února 1942 v Londýně. V letech 1959 – 1964 vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze – obor knihovnictví. Po ukončení studia jí umístěnková komise vybrala jako první zaměstnání Univerzitní knihovnu v Praze, ale díky pomoci Libora Mrázka, tehdejšího ředitele liberecké knihovny, nakonec velmi brzy přestoupila do tehdejší Vědecké a lidové knihovny V. Kopeckého v Liberci. Po třech letech začala pracovat jako vedoucí Ústřední knihovny Vysoké školy strojní a textilní (1967-1968). Třináct let pak působila v knihovně Okresního ústavu národního zdraví, kde se zasloužila o vybudování moderního informačního střediska a jeho napojení na dialogové mezinárodní medicínské databáze.

V roce 1990 vyhrála konkurz na ředitele tehdejší Státní vědecké knihovny v Liberci (dnes Krajská vědecká knihovna v Liberci), kde působila až do roku 2001 (odchod do důchodu). Podstatná část jejího působení na ředitelském postu je spojena s výstavbou jedné z nejmodernějších knihovních budov v České republice, jež byla nazvána „Stavbou smíření“ (stavba knihovny a synagogy – propojující knihovnu nezávisle na sobě s modlitebnou sloužící též jako centrum setkání a kulturního vyžití pro Židovskou obec a veřejnost). Knihovna byla slavnostně otevřena 9. 11. 2000. Tento počin ji přinesl vedle mnoha nepříjemností také celou řadu ocenění – cenu Polského svazu knihovníků (1996); cenu saského Svazu knihovníků (2001); Cenu časopisu Architekt (2001); zvolení jednou z osobností Liberecka čtenáři deníku Liberecký den (2001); Kříž za zásluhy 1. třídy Spolkové republiky Německo (2002); Zlatou medaili Technické univerzity Liberec (2003); nominaci na Nobelovu cenu míru v r. 2005, jíž se mělo hromadně dostat skupině 1000 žen za aktivity ve prospěch mírového života a demokracie. V roce 2002 se stala nositelkou medaile Z. V. Tobolky v kategorii osobností za rozvoj českého knihovnictví.

Publikovala a publikuje řadu časopiseckých článků, prezentovala a přednášela na témata knihovnictví a výstavby knihoven, česko-německých vztahů, lidských práv, postavení menšin aj. Je aktivní členkou SKIP. V září 2007 vydala úspěšnou knihu „Na houpačce nejen s knihovnou“ rekapitulující vzpomínky na léta strávená se stavbou knihovny. Od roku 2005 je členkou správní rady Institutu rodinné terapie a psychosomatické medicíny v Liberci (od r. 2007 je předsedkyní správní rady).

Zdroj: http://sck.sdruk.cz/record?id=673

---

[1] Pozn. red.: VOHLÍDALOVÁ, Věra. Na houpačce nejen s knihovnou. Liberec : Bor, 2007. 270 s. ISBN 978-80-86807-48-5.