Cesta tam. A zase zpátky.

Vydáno: 2012-03-21 (All day)
V rubrice: Recenze
Autor: Pavel Kotrla

Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo u Boha. Snad všichni známe tento biblický text a snad pro žádného ze současných českých spisovatelů nepředstavuje právě slovo a jeho tajemství takovou výzvu jako právě pro Michala Ajvaze. Znovu se o tom můžeme přesvědčit v jeho nové próze Lucemburská zahrada (Ajvaz, Michal. Lucemburská zahrada. Brno : Druhé město, 2011. 172 s. ISBN 978-80-7227-312-6) s podtitulem Příběh. Po předchozích dvou obsáhlých svazcích – Prázdné ulice (2004) a Cesta na Jih (2008) – se jedná o dílo kratší.

Příběh začíná v okamžiku, kdy učitel filozofie Paul sedí u internetu a díky překlepu zadá do vyhledávače místo Plotínova jména heslo okitubis. Nabídnutý odkaz jej pak zavede až k podivínskému kybernetikovi a informatikovi Rossovi. Ten je nejenom autorem automatické figuríny, která mu nahrazuje manželku, která jej opusila, ale také autorem textu, který jí diktuje a který ona mechanicky zaznamenává. Text se tváří jako jedna z mnoha fantasy próz. Ukrývá však i další text psaný neznámým jazykem – yggurštinou. A právě ten se snaží Paul rozluštit. Jako správný intelektuál své doby, je odkojen nejenom antickou filozofií, ale také zábavním a herním průmyslem. Propojovat ikony obou světů mu nečiní potíže.

Díky postupnému odhalování skrytého poselství textu se mu podaří objevit jiný svět. Okouzleně prochází Paříží, která tvoří kulisu této části knihy a která vystřídala Ajvazem již v předchozích knihách z magie vytěženou Prahu. Objevuje také další osobu, která tento svět také vnímá, studentku Claire. A s ní je také nakonec nevěrný své ženě. Ta se mu však krutě pomstí, a to způsobem možná ne příliš uvěřitelným, přesto však fascinujícím. Po prožité pomstě a vzájemném odcizení se Paul vydává hledat Claire, která mezitím odjela na karibský ostrov patřící ruskému boháči a dalšímu excentrikovi v řadě. Přesto však nakonec opisujeme s autorem jakýsi kruh a dostáváme se znovu do okamžiku, kdy manželé žijí v jednom bytě a opět se začínají pozvolna sbližovat.

A tak možná v důsledku nejsme svědky odhalení žádného tajemství. Svět je opět víceméně takový, jako na počátku příběhu.

Pravidelní čtenáři Ajvazových knih asi příliš jeho novou prózou překvapeni nebudou. Michal Ajvaz je sice autorem mnoha knih, ale přece máme dojem, že vlastně píše stále jednu knihu. Od první sbírky básní, až k té poslední. Opět se setkáváme s atributy pro něj tradičními a především se snahou popsat svět jazykem. A když nestačí k jeho zachycení, popisu nebo odhalení jeho tajemství a podstaty ty stávající, nezbývá než stvořit jazyk nový nebo zrekonstruovat starý. Ať tak či onak, jeho znalost je výsadou (nebo prokletím – záleží na úhlu pohledu) pouze pro skupinku zasvěcených (stejně postižených). Jednou odhalené tajemství není trvalé a lze o něj i přijít. Stále znovu a znovu však s autorem vstupujeme do labyrintu textu a textů v textech, které jsou vrstveny přes sebe. Prostě nevzpomenout si na Borgese při četbě Ajvazových knih snad ani nejde. Pokud se o některém z autorů řekne, že je knižní, pak to zpravidla nebývá míněno jako pocta. Přesto je zde však výjimka, o které lze uvažovat a kterou představuje právě Michal Ajvaz. Pravděpodobně nyní nemáme v české literatuře autora, který by byl více spjatý s knižní kulturou a u kterého by slova a jejich významy hrály takovou roli. (Ostatně proč tomu tak je, osvětluje přednáška Heleny Kupcové).

Když jsem dával hlas Ajvazově poslední knize v tradiční anketě Lidových novin, trochu jsem byl na pochybách. Možná to není autorova nejlepší kniha, ale přečetl jsem si ji s chutí a přece jen patřila k tomu nejlepšímu z české prózy loňského roku. Navíc byl ten zážitek umocněn i Ajvazovým autorským čtením. Přestože přijetí nové knihy neproběhlo zcela bez výhrad, byla podle mne nominována na cenu Magnesia Litera po právu. A možná, že nakonec je název díla volen víc než správně. Zahrady jsou zpravidla krásné, ale koncipovány s rozumem a stále je vnímáme jako cosi umělého, odňatého přírodě. Víme, že existuje i svět za jejich hranicemi a víme, že existují autoři, kteří píší jinak. Ale stejně je máme rádi.

Verze pro tisk