10 let festivalu Město čte knihu v Šumperku

Vydáno: 2015-09-10 (All day)
V rubrice: Konference/akce
Autor: Zdeňka Daňková

K uspořádání prvního ročníku festivalu Město čte knihu nás v Šumperku vedla inspirace podobnou akcí, která probíhá od roku 2002 v německých knihovnách. Když se s ní v partnerském Bad Hersfeldu v roce 2005 seznámil starosta Zdeněk Brož, okamžitě se rozhodl podobnou akci uspořádat také v našem městě. Brzy po příjezdu svolal pracovní skupinu, složenou ze zástupců domu dětí a mládeže Doris a knihovny. Nápad se nám líbil, takže jsme dlouho neváhali. První schůzka se konala někdy kolem Velikonoc a do konce dubna bylo zřejmé, že festival se bude konat ještě ten samý rok.

V jiných podmínkách to bylo samozřejmě od počátku všechno jinak. Scénář předpokládal každodenní čtení z jedné – předem vybrané knihy - v knihovně za účasti veřejnosti. To si v našich špatných prostorových podmínkách nemůžeme dovolit. Knihovna prostor nemá, tak co s tím? Bude se číst každý den v jiném kulturním nebo společenském zařízení. Co se bude číst? Pořadatelé v Německu vybírají z nabídky knižního velkoobchodu Libri, který sídlí v těsné blízkosti města. To my nemáme. Pro první ročník padla volba pořadatelů jednoznačně na dílo Vladimíra Körnera, který se narodil v nedalekém Zábřehu a k našemu kraji se ve svých dílech často vrací. Vybrali jsme novelu Zánik samoty Berghof, jenže kniha má být ve městě během festivalu „všudypřítomná“ a ta naše na trhu vůbec nebyla k sehnání. Oslovili jsme tedy regionálního nakladatele, se kterým jsme již spolupracovali při vydávání místních pověstí, a ten přislíbil knihu vydat. Přepsat text novely pomohly studentky ekonomické školy, ilustracemi knihu opatřila výtvarnice Anežka Kovalová a koncem října byla kniha na světě.

Z volby autora, kterému se chceme věnovat, samozřejmě vyplynul úkol uspořádat doprovodnou akci – přehlídku filmů dle scénáře Vladimíra Körnera. A tak se tým pořadatelů rozrostl o ředitelku kina. Scházeli jsme se pravidelně, vymýšleli, plánovali, oslovovali další partnery pro spolupráci, sehnali peníze od sponzorů, připravili jsme týdenní program festivalu a s napětím čekali, zda budou chodit posluchači. Chodili. Festival si okamžitě získal pravidelné návštěvníky a příznivce. Za velkého zájmu proběhla i filmová přehlídka, kam jsme zařadili filmové lahůdky z počáteční Körnerovy scénáristické tvorby, zapůjčené z filmového archívu. Poslední večer četl závěrečné kapitoly vzácný host – herec František Řehák za naprostého soustředění naplněného sálu muzea i dívčího komorního sboru Motýli, který uvedl Dvořákovu Stabat Mater. Výsledný dojem návštěvníků i pořadatelů byl natolik silný, že jsme se rozhodli akci každoročně opakovat. V listopadu 2014 jsme měli v Šumperku jubilejní, desátý ročník.

Velkou hodnotou celé akce je mimo jiné fakt, že se na uspořádání svým způsobem podílí všechny kulturní organizace ve městě, většina škol, řada souborů hudebních, ochotnických i nadšených jednotlivců. Říká se, že spolupráce je nejtěžší disciplína. To mohu potvrdit, stejně jako fakt, že se určitě vyplácí. Příprava každého ročníku dá všem hodně práce, když se nakonec akce povede, hodně lidí je spokojeno. Co se bude číst příští rok? S touto otázkou se pořadatelé setkávají poměrně často. Diskuse o tom, jakou osobnost či jaké téma zvolit pro další ročník zpravidla začíná dřív, než ten předchozí skončí. A zdaleka se jí neúčastní jenom pořadatelé. S náměty chodí přátelé, posluchači, čtenáři. A tak festival za dobu své existence tak trochu odráží dění ve městě i přesto, že jsme si jej nevymezili regionálními tématy. Ohlédnout se za desetiletou historií festivalu Město čte knihu není jednoduché, ale je příjemné. Tak jen pár momentek a útržků. Více je na webových stránkách www.mestocteknihu.cz.

Ve druhém ročníku (2006) jsme dali na přání některých posluchačů a zvolili laskavý humor Jana Wericha. Večer před zahájením festivalu v Klášterním kostele Zvěstování Panny Marie jsem měla hroznou trému. Fimfárum přece zná skoro každý. Co když nepřijdou? Kostel byl plný, stejně jako všechny sály po celý týden. Lidé chodili poslouchat texty, které dobře znali, usmívat se i se smát, poslouchat, jak čtou studenti i celebrity. Všude plno písniček Jaroslava Ježka a W+V. Ne že bychom se my pořadatelé občas nezapotili. Když jsme namísto filmu Baron Prášil našli ve filmové krabici komedii Když Burian prášil, nebo když se na poslední chvíli omluvil vzácný host z Prahy, který měl číst ve zcela zaplněném divadle, bylo nám všelijak. No ale ráno vyrazil do Prahy kurýr a film byl do večera na svém místě. A pohádka v podání mladých členů divadla, kteří ji přes noc připravili jako scénické čtení, všechny nadchla a my jsme získali dalšího partnera do našeho týmu.

V roce 2007 jsme četli povídky Jiřího Suchého. Nejsou tolik známé jako písňové texty, ale i tak srší vlídným a laskavým humorem. A samozřejmě se odevšad ozývaly písničky. Posluchači, kteří přišli na čtení v režii pěveckého sboru Motýli, našli na židlích nakopírované texty a po ukončení četby všichni v klášterním kostele zpívali Malé kotě a další šlágry, při jiném podvečeru v G-klubu jsme hledali pianistu, který doprovodil čtení textu Jak vznikaly písničky. Našli jsme jej v osobě hudebníka Víti Pláška a jeho zásluhou celý sál ještě půl hodiny po skončení programu zpíval evergreeny Suchého a Šlitra.

Čtvrtý ročník (2008) byl pro pořadatele rokem Bohumila Hrabala. Hrabal měl rád vlaky, neměli bychom číst ve vlaku? Padl nápad na některé ze schůzek pořadatelů, ale neprošel. Nebo v hospodě? Přeci nemůžeme Hrabala číst jen v kulturních sálech, nedal se kolega Petr. A tak vznikl náš první happening: cesta vlakem do nedaleké Loučné a čtení v tamějším hostinci U Tygra. Zájem předčil očekávání pořadatelů, posluchači naplnili dva vagóny místní trati do údolí Desné. Měli jsme kapelu na cestu, ale pouze do jednoho vozu, tak jsme druhý vagon vyzdobili obrázky z jiné festivalové aktivity (Poznejte názvy knih Bohumila Hrabala na kresbách dětí) a v půli cesty si všichni cestující (mladší 70 let) přestoupili z hudebního do výtvarného vagonu a naopak. Mrholilo, způsobili jsme zpoždění, ale nikdo si nestěžoval. O atmosféru U tygra se postaral dixieland, složený z muzikantů, kteří se několik let neviděli a Ivo Krobot, jehož úkolem bylo ten den číst. Muzikanti hráli tak dlouho, než se podařilo pořadatelům usadit několik desítek posluchačů, na které nezbyla židle a obsluze všechny obsloužit. Chvíli to vypadalo, že čtení povídky Takové fádní odpoledne v tom zmatku zanikne, ale režisér ví, jak na to. Během pár minut všichni v sále pozorně poslouchali, smáli se… Jak to udělal, jsme nepochopili. Čtvrt hodiny před odjezdem vlaku se společenská zábava uklidnila a všichni se spořádaně vypravili zpět do Šumperka.

V roce 2009 psaly všechny sportovní oddíly ve městě své dějiny pro společnou knihu o historii sportu, tak jsme se rozhodli vrátit se ke sportovní klasice Oty Pavla. Jedním z obrázků do knihy Proč mám rád sport, které nakreslil Jiří Slíva, je cyklista s krosnou plnou knih. Toho jsme museli mít na tričku. A když už jsme měli trička, napadla nás společná jízda na kole. Kam pojedeme? No přeci do škol, kde se bude také číst. A tak vznikla Čtenářská štafeta. Každoročně navštíví zástupci pořadatelů základní a dnes již i střední školy.

Následující rok (2010) byl 15. výročím hudebního festivalu Blues Alive. Akce, na kterou se sjíždí do Šumperka milovníci blues z ČR i ze zahraničí, se každoročně koná bezprostředně po skončení Město čte knihu a pořadatelé se na nás v rámci jubilea obrátili s návrhem na spolupráci. Knihu …a to je blues sestavil dramaturg Blues Alive Ondřej Bezr, ve výboru se objevila poezie a próza o blues. A blues bylo součástí každého čtení. Na čtenářskou štafetu jsme pozvali soubor kantorů ze ZUŠ a ten ve všech školách zahrál tři klasická blues ještě než se začalo číst. Některé školy ale také nezůstaly pozadu, všude nás nějakým hudebním nebo dramaturgickým nápadem při čtení žáků překvapili. Vydařila se i literární a výtvarná soutěž. Sborník ze soutěžních prací Potkal jsem blues patří k nejvydařenějším stejně jako výstava v divadle.

V roce 2011 jsme oslovili Ludvíka Vaculíka, který byl v Šumperku již dříve hostem pořadu Via Lucis a ten spolupráci k naší radosti přijal. Sestavil výbor z publikovaných i nepublikovaných textů a nazval jej Koza na trati. Úvodní text O kozách se četl v divadelním sále za přítomnosti autora a byl spojen se slavnostním křtem knihy. Pan Vaculík nás se šarmem sobě vlastním poučil, že „křtí se děcka, kniha se vítá do dobré společnosti“ a vzápětí celý sál vyzval vyměnit si písničku. Zazpíval jednu z Valašska a na jednu od nás jsme si s ředitelkou kina vzpomněly a zanotovaly jsme ji. Přidala se snad půlka sálu. Byl to nezapomenutelný moment a já si je takto budu stále pamatovat.

V roce 2012 konečně došlo na Karla Čapka, kterého řada našich posluchačů a přátel navrhovala už několik let. Po uvolnění autorských práv bylo celé Čapkovo dílo v knihkupectví k dostání, ale my jsme přeci jen chtěli další knihu do ediční řady, která si za ta léta našla spoustu příznivců. Výbor vznikl z povídkové tvorby. Vybrali jsme známé i méně známe texty, hlediskem při jejich výběru byla jejich aktuálnost. Mohly vzniknout klidně minulý rok a ne před osmdesáti lety. Ilustrace jsme svěřili  mladému výtvarníkovi Petru Válkovi z nedaleké Loučné, který dostal několik desítek citátů od Karla Čapka s tím, že k nim může namalovat, co chce. Tak vznikl soubor kreseb, který úspěšně koluje po výstavách a všechny baví. Happening se tentokrát konal pod názvem Cesta na sever. V sále v nedaleké obci Rapotín četli Čapkovy cestovatelské povídky populární cestovatelé z našeho regionu. Kdo chtěl, mohl se tam vydat od knihovny pěšky, pořadatelé na cestu připravili kvízovou hru a zajistili příjemné počasí, takže naší nabídky využilo cca 40 posluchačů. Zhruba stejný počet se dostavil autem nebo vlakem. Tento rok jsme poprvé vyzvali školy, mateřské školy a knihovny k akci Babička dědečkové čtou dětem a ta se okamžitě moc pěkně ujala.

V roce 2013 jsme na návrh několika čtenářů zvolili dílo Karla Poláčka. Zdánlivě známý autor; většina čtenářů zná Bylo nás pět (a to ještě častěji ze seriálu) a Muže v ofsajdu. Texty pro knihu Kolotoč, které jsme vybrali ze Spisů Karla Poláčka vydaného Společností Franze Kafky. Také aktuální, hodí se na dnešní dobu. Tradiční výstavu v rámci festivalu v muzeu jsme připravili ve spolupráci s Rychnovem nad Kněžnou. Zdejší muzeum nám zapůjčilo výstavu Ilustrátoři knihy Bylo nás pět a my jsme „trochu“ doplnili. Stalo se tak díky panu Josefovi Vašátovi, který objevil v časopise Sedmička pionýrů ze sedmdesátých let komiks Vladimíra Renčína Bylo nás pět právě v době, když jsme vystavili program festivalu na internetových stránkách. Na svůj objev nás upozornil, sehnali jsme všech dvacet dílů, vytiskli v co nejlepší kvalitě a vystavili. Snad jsme tímto malým překvapením milovníky Karla Poláčka potěšili. Scénickým čtením povídek Kolotoč a List starého Grahama Greena o stavu bankovních podvodníků, které vystihuje minulou dobu stejně dobře jako naši přítomnost, zaujali herci šumperského divadla všechny natolik, že si vysloužili pozvání Rychnova nad Kněžnou k zahájení dalšího ročníku Poláčkova léta.  

2014 – blíží se desátý ročník Město čte knihu. Nad autorem nebo tématem k desátému ročníku Město čte knihu jsme vedli snad nejdelší a nejrozsáhlejší diskusi. Padala jména klasiků, současných autorů obecně známých i začínajících. Někdy koncem ledna jsme se konečně dohodli. V jubilejním roce se nebudeme věnovat jednomu autorovi, ale zase po čase žánru, konkrétně vždy aktuální pohádce. A tak začal vznikat soubor, který měl od počátku podtitul Pohádky nejen pro dospělé. V říjnu vyšla kniha O kamnech na jižní točně. Je to sbírka pohádek od autorů, kteří mají k našemu městu nějaký vztah. Jsou zde zastoupeni tvůrci, kteří v Šumperku žijí nebo odtud pocházejí, ale také tvůrci, se kterými jsme nebo jsme byli v minulosti ať již v knihovně nebo v jiných zařízeních takříkajíc v kulturním kontaktu. Do čtení jsme zapojili spoustu Šumperků i přespolních, známých i neznámých čtenářů, pozvali jsme hudebníky a výtvarníky. Název knihy O kamnech na jižní točně jsme převzali z málo známých Pohádek pro dobrodruhy od Zdeňka Šmída, který byl v Šumperku na besedě těsně před odjezdem na Seychely, odkud se již nevrátil. Název je hřejivý stejně jako byla celá ta spousta setkání a společných chvil, které jsme společně s knihami a účastníky festivalu Město čte knihu my pořadatelé prožili.

2015 budeme číst knihu talentované spisovatelky Markéty Pilátové Kulaté rámy slov. Autorka již řadu let působí jako krajanská učitelka v Brazílii a sesbírala neobyčejné příběhy obyčejných lidí. Vítání knihy do dobré společnosti, které by se mělo konat 5. 11. v naší knihovně, bude přítomna díky internetu z Brazílie, z Kanady se k nám snad připojí také výtvarnice Veronika Holcová, jejíž kresby novou knihu doprovodí. Jak dopadne týden, který již nyní intenzívně připravujeme? Přijeďte se podívat. 3. 11. začínáme.

DAŇKOVÁ, Zdeňka. 10 let festivalu Město čte knihu v Šumperku. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2015, 29(3) [cit. 2024-11-21]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/10-let-festivalu-mesto-cte-knihu-v-sumperku

Verze pro tisk