Informace o knihách
a knihovnách
Informace o knihách
Největší sbírky knih i periodik v každém státě mají knihovny s právem povinného výtisku. Nejstarší povinnost odvádět knihovnám povinný výtisk je známá pro belgickou Královskou knihovnu, která jej nabyla již v roce 1594, běžně se však pro evropské země prosazovala až zákony od počátku 20. století. Cílem knihoven s právem povinného výtisku je zajistit dokumenty pro konzervační a studijní potřeby a z hlediska ochrany národního kulturní bohatství zajistit je i pro budoucnost. Od května roku 1935 nabyla Moravská zemská knihovna toto právo, v současné době má nárok na jeden povinný výtisk knih i periodik z celého státu a snaží se doplňovat ještě nejméně druhý výtisk publikací vydaných v Jihomoravském kraji.
Odvádění povinných výtisků pro knihovny předcházelo předkládání knih i periodik k cenzuře, která byla od vynálezu knihtisku v rukou katolické církve. V době osvícenství ponechal Josef I. v kompetenci biskupských konsistoří jen dohled nad náboženskou literaturou, roku 1754 byly zřízeny zemské cenzurní komise a od počátku 19. století převzal jejich agendu policejní aparát. Mimo knihovnám proto tiskové zákony zajišťovaly odvádění povinných výtisků také správním úřadům.
V rámci Rakousko-Uherska bylo dekretem dvorské komory z roku 1802 nařízeno vydavateli odvádět jeden povinný výtisk novin a časopisů a od roku 1805 i knih pro dvorskou knihovnu (dnes Österreichische Nationalbibliothek) ve Vídni a to platilo až do roku 1918, kam byly spisy zasílány prostřednictvím zemských knižních revizních úřadů. Dekretem dvorské komory ze dne 2. dubna 1807 získaly jednotlivé země Rakousko-Uherska právo na povinný výtisk pro jednu univerzitní nebo lycejní knihovnu. V českých zemích se vztahovalo toto právo z Čech pro Veřejnou a univerzitní knihovnu v Praze, z Moravy pro Univerzitní knihovnu v Olomouci a z rakouského Slezska pro knihovnu gymnázia v Opavě. V českých zemích byla založena druhá univerzita na úrovni lycea v Olomouci zásluhou biskupa Viléma Prusinovského v roce 1566, v Brně počátky zemské knihovny souvisejí se zřízením zemského Františkova muzea v roce 1817 a po Praze byla druhá česká univerzita v Brně založena v roce 1919. Rovněž zákon o tisku ze dne 17. prosince 1862, č. 6 ř. z. z roku 1863 stanovil tiskaři v § 18 odvádět po jednom výtisku všech tiskovin ministerstvu vnitra a jedné univerzitní nebo zemské knihovně, čímž byla uvedeným knihovnám potvrzena praxe daná nařízením z roku 1807.
Po vzniku Československé republiky přinesla úpravu povinných výtisků až vládní nařízení ze dne 28. května 1935, č. 118 a 119 Sb., která optimálně řešila potřebu knihoven. Poprvé bylo stanoveno pro tiskaře odvádět zdarma jeden výtisk neperiodických tiskovin z celého státu pro konzervační oddělení Veřejné a univerzitní knihovny v Praze, jež se při této příležitosti změnila názvem na Národní a univerzitní knihovnu (dále NKP) s tím, že tyto výtisky mohou být půjčovány výjimečně, a to jen v tomu určené studovně. Každá tiskárna ve státě, jichž bylo na 1300, byla také povinna zaslat ministerstvu vnitra a NKP výkaz všech neperiodických tiskovin vytištěných v minulém měsíci, které sloužily jak ke kontrole, tak k dohledání bibliografických údajů. Po jednom studijním výtisku se odváděly tiskoviny vydané v Čechách rovněž NKP, tisky vydané v zemi Moravskoslezské Zemské a univerzitní knihovně v Brně s tím, že na požádání měly dostat za polovinu krámské ceny výtisk z druhých zemí ve státě.
Podobně se řešila situace na Slovensku. Byl také stanoven maximální počet odváděných povinných výtisků, který kromě konzervačního výtisku pro NKP byl daný počtem čtyř (u časopisů pěti) výtisků pro úřady a knihovny. Na vyžádání se odváděl povinný výtisk rovněž knihovně Národního shromáždění v Praze a za polovinu krámské ceny přiznalo prováděcí nařízení právo na povinný výtisk na vyžádání knihovně Národního muzea v Praze a Studijní knihovně v Olomouci. Polovina krámské ceny byla shodná s částkou, kterou nakladatel dostal od knihkupce po odečtení jeho provize, takže tiskař neměl být škodný. Povinnost odvádět tiskoviny se vztahovala na tiskaře, proto v katalogizačních záznamech knihoven v poli určeném pro nakladatele najdeme často místo něj tiskařskou firmu. Povinný výtisk se vztahoval na tiskoviny vytištěné nebo vydané v našem státě a také vydané v cizině, pokud měl nakladatel v našem státě bydliště, přičemž vládní nařízení stanovilo lhůty k odevzdání povinného výtisku, postihy v případě neplnění a vyjmenovalo typy tiskovin, které nepodléhaly této povinnosti.
Po osvobození připravilo ministerstvo informací Zákon ze dne 29. ledna 1947, č. 20 Sb., o povinných výtiscích. Ten ve vztahu ke knihovnám nejen potvrdil povinnost danou vládními nařízeními z roku 1935, ale navíc stanovil odvádět jeden povinný výtisk Univerzitní knihovně v Olomouci a po dvou výtiscích všech knih pro mládež Sukově knihovně při Výzkumném ústavu J. A. Komenského v Praze. Doplňující vládní nařízení ze dne 25. března 1947, č. 43 Sb. určilo další knihovny nebo vysoké školy, jimž vzniklo právo na povinné výtisky. Z českých zemí se to týkalo Studijní knihovny v Liberci a v Praze Národního muzea, Vysoké školy politické a sociální a Ústřední vojenské knihovny. Vyjmenovány byly také knihovny s právem povinného výtisku na vyžádání nebo za polovinu krámské ceny.
Politické změny dané únorem 1948 přinesly zestátnění tiskáren i nakladatelství a odvádění povinných výtisků bylo řešeno vyhláškou ministerstva informací a osvěty č. 62 ze dne 7. ledna 1950 Úředního listu, dále vyhláškou č. 45/1963 Sb. a 140/1964 Sb. Tyto legislativní normy určovaly, že jednotlivá státní nakladatelství by měla odvádět až 80 výtisků k účelům úředním nebo studijním a 28 výtisků jednotlivým knihovnám včetně slovenských.
Změnou politického systému po listopadu 1989 přijala Česká národní rada zákon č. 106/1991 Sb. o neperiodických publikacích, jenž zrušil výtisky odváděné k úředním činnostem a vyjmenoval 23 knihoven, z toho osm slovenských, jako příjemců povinného výtisku, přitom tři výtisky nabyla Národní knihovna v Praze (třetí výtisk pro agendu ISBN). Po rozpadu Československa nastalo složité období projednávání nové právní normy, než byl v parlamentu přijat zákon ze dne 8. února 1995 č. 37 Sb., o neperiodických publikacích. Podle něho je vydavatel povinen odevzdat dva výtisky Národní knihovně ČR, po jednom výtisku Moravské zemské knihovně v Brně a Státní vědecké knihovně v Olomouci a jeden tzv. regionální povinný výtisk místně příslušné státní vědecké knihovně, jak je určila vyhláška Ministerstva kultury č. 252/1995 Sb.
Pro periodika, tedy noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané nejméně dvakrát ročně, platila vyhláška ministerstva školství a kultury č. 140/1964 o povinných výtiscích, podle níž byly navíc zasílány okresním knihovnám okresní noviny a závodní časopisy, vydávané v příslušném okrese. Pro periodika přinesl změnu až zákon č. 46 ze dne 22. února 2000 o povinnostech při vydávání periodického tisku, který v § 9 stanovil nakladatelům odvádět dva povinné výtisky NKP a po jednom výtisku Moravské zemské knihovně, Knihovně Národního muzea a parlamentní knihovně a regionálně příslušné státní vědecké knihovně periodika z daného kraje. Tento zákon ještě doplnil pozměňovací zákon č. 302/2000, jenž přiznal úplný povinný výtisk periodik každé státní vědecké knihovně a také Státní technické knihovně v Praze, která vede mezinárodní agendu ISSN.
KUBÍČEK, Jaromír. 90 let zákonného nařízení o povinném výtisku pro Moravskou zemskou knihovnu. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2025, 39(2) [cit. 2025-06-15]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/90-let-zakonneho-narizeni-o-povinnem-vytisku-pro-moravskou-zemskou-knihovnu
Duha vychází 4× ročně v elektronické i tištěné podobě. Tištěná čísla ve formátu PDF naleznete zde.
|
|
|
|
Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.
