Informace o knihách
a knihovnách
Informace o knihách
Život slavného spisovatele Bohumila Hrabala se nemohl v tehdy ještě vesničce u Brna začít jinak než pořádně drsnou historkou, dnes už ikonickou.
„Klekni si, já tě zastřelím,“ řval prý na dvorečku malého domku prarodičů Bohumila Hrabala na Balbínově ulici 47 v Židenicích prchlivý otec Kilián na svou dceru Marii, když jim doma oznámila, že čeká dítě a ten její, že ji nechce. Tehdy však zasáhla spisovatelova babička Kateřina, která v domku všem nalila na talíře fazolovou polévku a vzdor flintě namířené na dceru prohlásila v klidu: „Nechte teho a pote jezt, nebo to vystydne.“ A tak se za pár měsíců, přesně 28. března 1914, narodil v tomto domku jeden z nejlepších českých spisovatelů Bohumil, který, ač nemanželský, dostal křestní jméno po svém otci Bohumilu Blechovi. A matčino rodné Kilián mu po několika letech změnil jeho otčím adopcí na světové proslulé Hrabal.
V krásném textu z rukopisné pozůstalosti, kterou po Hrabalově smrti v jeho knihovně objevil nejspíš Václav Kadlec, sám spisovatel, na ranou část svého života vzpomíná s tak příjemnou nostalgií, že i objevitel textu jej nazval větou z rukopisu Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny.
„Text je v kompletu dochovaného díla Bohumila Hrabala zcela unikátní - je to jediná rozsáhlejší práce psaná rukou, tedy nikoli na psacím stroji jako všechny ostatní,“ uvádí k textu Václav Kadlec. „Vzpomínky psal autor patrně na popud profesora Kladivy, velmi pravděpodobně v květnu 1973 na klinice profesora Baláše po operaci žlučníku. Písmo je jen obtížně čitelné, psáno různými kuličkovými pery. Jen výjimečně jsou patrné i pozdější autorské zásahy, většinou jde o prvoplánové psaní proudem, nikoli však s literárním záměrem, ale, zejména zpočátku, pro potřeby profesora Kladivy, který v té době začínal práci na studii o Hrabalovi,“ stojí v předmluvě k tomuto několikastránkovému, ale velmi podrobnému textu, který lze dnes najít i na internetu na webu knihovnazdarma.cz.
„Pro zájemce o dílo Bohumila Hrabala jsou rukopisné vzpomínky neobyčejně zajímavé,“ pokračuje objevitel. „Především dokazují neuvěřitelnou autorovu paměť, která poskytuje i po více než půlstoletí množství přesných detailů.“ Kadlec se mimochodem rovněž domnívá, že i v těchto víceméně pracovních poznámkách poznáme neomylně hrabalovský rukopis a máme dost dobrou příležitost nacházet podklady pro určení míry talentu, kterým byl Bohumil Hrabal obdařen. Tvrdí - a zřejmě velmi přesně, jak i tento text ukazuje, že některé charakteristické rysy Hrabalovy prózy byly prostě „od pánaboha“ a uvažovat o jejich „zdrojích“ nebo „vzorech“ je nejspíš zbytečné.
Máme-li se vydat po brněnských stopách Bohumila Hrabala, určitě je užitečné začíst se do těchto velice detailních vzpomínek chlapce, pro kterého se domek prarodičů na Balbínově ulici, končící u židenického hřbitova, stal nejkrásnější životní oázou, jejíž ztráty po celý život patrně velmi želel. Samozřejmě především díky postavě laskavé a obětavé babičky Kateřiny, jíž se v péči o syna nemohla poměrně mladá a po životních radostech dychtící Hrabalova maminka rovnat, ani když se konečně v roce 1916 provdala za účetního Františka Hrabala a porodila Hrabalova nevlastního bratra Břetislava. Zatímco pokrevní otec dítěte Bohumil Blecha, jehož rodiče si nejspíš sňatek s nemajetnou dívkou nepřáli, se bohužel ke svému synovi ani před a ani po narození nikdy nehlásil.
„Můj děd se jmenoval Tomáš, babička Kateřina,“ otevíral své vzpomínky Bohumil Hrabal. „Když začínali na Balbínově ulici koncem minulého (tedy 19. století - pozn. aut.) století bydlet, začínali tím, že babička měla budíka a děd půllitr na pivo. Oba byli zaměstnáni v přádelně u firmy Heinrich Pisko, Bratislavská. Babička byla asi ze šesti dětí, rozená Bartlová. Vyznačovala se vysedlými lícními kostmi, zřejmě dědictví po Tatarech, Avarech nebo Maďarech. Podle těch kocóřích ksichtů jsme se poznávali na dálku. Babička se uměla strojit tak jako královna. Uměla si obléci krásné usné kabátce, plné lisovaných černých květin a spirál, něco v těch kabátcích mi připomínalo husarskou uniformu. A vždy dykytový, atlasový šátek stažený kolem úst pod bradu tak, že její vysedlé lícní kosti zvyšovaly její krásu. A vždycky od jara do podzimku kytici kvítí, v neděli černou, zlatým krumplováním zdobenou modlitební knížku.“
„Domek, ve kterém jsem byl asi tři roky, se nacházel v Židenicích, poslední ulice stoupající prudce vzhůru,“ píše Hrabal dále ve svých rukopisných vzpomínkách. „Pak už jen hřbitov, vinohrady, plecnikary stoupající na Hády... Domky jen s okny pokoje na pole, od rána slunce. Do dvora, vždy v přítmí, kuchyňka, v ní modrá kachlová kamna, talíře byly plechové, rovněž nádobky a nádobí ze světlého plechu, roubené modrými čárami a zdobené kytičkami lesních jahod... Z kuchyně se vcházelo do pokoje zasklenými dveřmi, na kterých byla na tkalounech zástěrka... To byl můj pokoj, ve kterém jsem žil a měl trvale dojem, že bydlím v kapli, v malém kostele. Tady jsem se narodil, tady jsem žil první tři roky, sem jsem se vracel na dva měsíce prázdnin, tady jsem ještě studoval primu gymnasia, tady děd Tomáš umřel.“
Balbínova ulice pro něj znamenala úžasné celodenní divadlo, kdy tudy procházeli vojáci ze židenických kasáren nahoru na cvičiště na Klajdovce, kterou Hrabal nazývá postaru Glajdůvka. Nebo bosí dělníci z Líšně do továren v Brně. A samozřejmě i Hrabalem zvláště proslavené pohřební průvody k židenickému hřbitovu. Jeho vzpomínky jsou proslavené natolik, že dokonce i Hrabalova pamětní deska na vrcholku Balbínovy ulice z nich jednu větu obsahuje. Je to ta poslední z následujícího úryvku.
„Skoro každý pohřeb měl hudbu, skoro pokaždé koně, kteří táhli vůz a rakev a rohy a háky vozu obložené věnci, pokaždé koně v prudkém stoupání už nemohli, zastavili, zřízenec pod kola dal cihlu a pohřeb tady stál, díval jsem se na rakev šikmo nakloněnou ve voze, nemohl jsem se sdostatek vbourat do pláče příbuzných, celí se svíjeli, tiskli si šátky do obličeje docela rozbitého a zabředlého pláčem, viděl jsem nervozní hráče, hudebníky, všem se ulevilo, když kočí s diplomatickým kloboukem se zvedl a bičem pobídnul koně, aby zabrali, skoro ti černí koňové courali břichem po zemi, jak se museli snažit, jak roztáhli nohy a kopyty zabírali, až písek křupěl a odletoval ... a vůz pohřební s rakví stoupal k pumpě o tři domy dál, Turečkův dům a Andrejskův a Kocourkův, a potom do pravého úhlu vzhůru posledních padesát metrů na hřbitov, kde v té zatáčce ještě jednou si koně odpočali a pak vytáhli jednoho jediného nebožtíka do brány hřbitova.“
V Židenicích se dále zmiňuje o dnes zavřeném hostinci U Machů na Kosmákově 49, kam chodil dědeček Kilián po nedělním obědě hrát karty a kam za ním vyparáděná babička s malým Bohouškem večer došla, aby si dala „rolšunku“ a Bohoušek „dva kremšnity“. „Byl jsem šťasten, tak jako babička, která byla nadšena, že mohla sedět vedle stolu, kde její muž hraje mariáš,“ vzpomínal Hrabal.
Hostinec fungoval i po válce, v 50. letech se po znárodnění jmenoval Pod Akáty. Stala se z něj ovšem zahulená knajpa čtvrté cenové skupiny, ale přežil až do posledních let normalizace, tehdy ovšem jako jakýsi lidový bufet. Po převratu tady v 90. letech sídlila prodejna barev a laků. Po roce 2000, když dům získal nového majitele, byla naděje, že se do těchto prostor vrátí původní hospoda s tradiční kuchyní a s názvem U Kiliána, která měla být poctou Hrabalovu dědečkovi. Dodnes zůstalo bohužel jen u slibů.
Další dvě destinace, které nám v Brně Hrabala připomínají, najdeme v Obřanech na Mlýnském nábřeží 27. Tady měl vilu bratr Hrabalovy maminky Bohuslav Kilián, vydavatel dvou proslulých brněnských kulturně společenských revuí. Salon vycházel v letech 1922 až 1932 a Měsíc - Der Monat v letech 1932 až 1941. Hrabalův strýček se v roce 1921, když mu bylo devětadvacet let, oženil se zámožnou nevěstou Elou Říhovou a díky jejímu otci, lékaři, mohli hned po svatbě bydlet v krásném prostředí takzvané obřanské riviéry, v původně letním domě nevěstiny rodiny.
Ve vile se scházela vybraná společnost nejen brněnské umělecké smetánky, ale od dětství sem babička vodila pěšky ze Židenic i svého vnuka Bohouška. Ten tady plaval ve Svratce, jezdil na lodičkách, hrál si na březích řeky i v zahradě. A do Obřan jezdil pak Bohoušek za svými sestřenicemi i jako dospělý. Pobýval zde často i v letech 1925 až 1926 při svých studiích na Českém státním gymnáziu na dnešní třídě Kapitána Jaroše.
Studovat v Brně začal po smrti dědečka Tomáše Kiliána, aby babičce nebylo v židenickém domku smutno. Jenže škola budoucího spisovatele nebavila a vysvědčení plné nedostatečných tomu také odpovídalo. Na konci roku Hrabal sám prohlásil, že ze školy odchází, a zřejmě díky tomu pak mohl dostudovat a složit maturitu na státní reálce v Nymburce.
A kdy se Bohumil Hrabal vrátil do Brna už jako starší muž? Bylo to prokazatelně v roce 1985, kdy tehdy velmi slavné brněnské Divadlo na provázku uvedlo jeho hru Rozvzpomínání na motivy jeho textů. V době tvrdé normalizace šlo takřka o zázrak. Inscenace se hraje dodnes, tedy 29 let. Stejně jako dnes mnohé další. Hrála se i v programu ke stému výročí spisovatelova narození v březnu 2014. Důstojné připomenutí slavného brněnského rodáka tak opět „zařídilo“ především avantgardní divadlo - dnes nazvané Husa na provázku, díky kterému žily Židenice i střed města po šest dnů nezapomenutelným autorem.
SOUKUPOVÁ, Jana. Brněnské stopy Bohumila Hrabala. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2014, 28(2) [cit. 2024-11-21]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/brnenske-stopy-bohumila-hrabala
Duha vychází 4× ročně v elektronické i tištěné podobě. Tištěná čísla ve formátu PDF naleznete zde.
|
|
|
|
Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.
