Bůh z reklamy aneb iniciace

Některé události, kterých si v okamžiku jejich dění nevšimneme, si v sobě uložíme pro naše příští Já a později, semleti a ováleni léty, někdy v pozdním věku, ty drobnosti vytáhneme na světlo. Ne, že bychom chtěli a možná, že jsme je nevytáhli, ale že vyskočily z některé zásuvky paměti, aby nám připomněly, že to, co děláme nyní, se chystalo už dávno.

I já mám pár takových iniciačních momentů. 

Vyrostla jsem uprostřed socialistického bezčasí a brýle, rovnátka a bledě zelený obličej mě předurčily k dětství a dospívání mezi regály strašnické knihovny. Četla jsem všechno a všude a nejběžnější poznámka v mé žákovské knížce zněla: Opět si četla pod lavicí, prosím o domluvu. 

Ano, četla jsem všude a všechno a nutno dodat, že kromě kina tehdy neměla kniha žádnou konkurenci. Televize vysílala omezeně a samé pitomosti, zatímco knih bylo pořád dost a těm pitomým se šlo vyhnout. 

Kolem desátého roku života jsem se začala přesouvat z dětských a dobrodružných knih do dospěláckého žánru, objevila jsem detektivky a propadla americké drsné škole, aniž bych věděla, že se tomu tak říká a že krásné obálky odeonské edice 3X s… dělal Libor Fára. To všechno jsem dohnala později.

Díky dědovi knihomolovi, který nashromáždil obrovskou hromadu knih, jsem doma sáhla po edici Československého spisovatele Život kolem nás s obálkami Zdenka Seydla. Objevila jsem tak Trefulku, Kunderu, Klimenta a Alenu Vostrou, čím se dostáváme k jádru pudla. 

Její Bůh z reklamy mi způsobil takový iniciační otřes, že s ním otravuji dodnes všechny kamarády a jen málokdo z nich knihu nedostal jako dárek. 

Po přečtení jsem byla úplně paf a řekla si: takhle bych chtěla psát. Ne jako ona, ale mít tak její syrovost, sdělnost a schopnost udělat z atmosféry hlavní postavu. Na to jsem tehdy myslela ve svých patnácti a vím, že to ve mně otevřelo vědomou chuť psát. Díky za to. 

Simona Bohatá je spisovatelka.