Chvála knihoven

Na stropě seděl mol. A na stěně poblíž knihovny druhý a třetí. „Já to nechápu, kde se berou, ale mám jich tu spoustu,“ řekla maminka. Stáli jsme v chodbě jejího bytu, která je celá obložená knihami. Byli jsme s bratrem na odchodu. 

„To není mol potravinový,“ řekl bratr, který je deratizér, „to je mol šatní“. 
„Na, vem si něco a majzni ho,“ požádala maminka. Máchl šálou jednou, podruhé, potřetí a byli pryč. 

„A nejsou to knihomoli?“ usmála jsem se a vzala do ruky Knuta Hamsuna Hlad. 
„Ale prosím tě,“ maminka sfoukla prach z Ariela Sylvie Platové.

„Jé, to jsem četla tak před dvaceti lety, ukaž...V konzervě kyselina octová? Tu se mi nechce brát tak doslova... Ale že máte hned vedle Tuláka po hvězdách? A pak Fausta a Ivana Blatnýho? V tom musíš mít řád, mami...“ kroutím hlavou. 

Z vloček je náhle vír a z víru kráčí žena, 
legenda, vítr, sen, co bys však bez ní byl... 
... prolétnu očima náhodnou stránku z Blatnýho. „A vedle Don Quichot a Mikulášek?“ pohoršuju se:  

„Co člověk má? Snad ruce dvě, kterými tvrdě objímá, 
rýč, ženu, zbraň i tento svět, než padne jeho hodina 
a on je složí na prsou, jak ptáče křídla znavená?“ čtu a usmívám se. 

„To má svůj vnitřní řád,“ vysvětluje maminka a úsměv mi vrací. „Mě těší dát je takhle dohromady,“ rovná Dona Quichota vedle Fausta a Pavla Zajíčka.

„Mělo by se to zredukovat,“ řekne bratr. 
„Kdepak, kdepak,“ protestuje maminka. Ztichli jsme. Každý se svou knížkou v ruce. Já a bratr obutí a v kabátech a čepicích. 

„...když v tom se stalo toto...,“ protrhne ticho maminka se smíchem: „dědeček nevrle zavrčel a prudce rozhodil rukama, aby se zbavil přikrývky, kterou ho teta Kateřina omotala. Přitom uděřil Milouše hřbetem ruky do obličeje a připlácl mu zbytek hořící cigarety na to, čemu Milouš říkal knírek...“ nemůže pokračovat ve čtení, protože slzí smíchy a my s ní.

„Musím už běžet,“ řeknu a vracím Heinricha Bölla do knihovny.

„Já taky...“ vytrhne se ze čtení bratr a zasunuje zpátky Píseň o Bernadeatě. „Můžu si to půjčit na cestu?“ ptám se a do kapsy zastrkuju Hledání ztraceného času.

„Nikdy na to není čas,“ řeknu, a pak se rozloučíme. 

Marka Míková je autorkou knih pro děti, hudebnicí, režisérkou a loutkoherečkou.