Informace o knihách
a knihovnách
Informace o knihách
Ještě na začátku 20. století léčili psychiatři téměř výlučně fyzikálními metodami: ponořováním do vody, tělesným cvičením a fyzickou prací. Psychoterapie se rozšířila teprve s rozvojem psychoanalýzy. Přispěla k tomu i 1. světová válka s obrovským zástupem veteránů trpících traumatickými neurózami. Mnoho psychiatrů se tehdy začalo zajímat o nové možnosti psychologické terapie (Hunt, 2000).
Psychoterapie, jak ji chápeme dnes, je záměrné a plánovité léčebné působení psychologickými prostředky s cílem dosáhnout změn v chování a prožívání klienta (pacienta).
Psychologickými prostředky působení rozumíme
Cíle psychoterapie mohou být definovány konkrétněji na odstranění psychogenně podmíněných obtíží a chorobných příznaků symptomaticky či kauzálně nebo obecněji a ve větším rozsahu na přetvoření osobnosti ve směru správné adaptace či zrání a pomoc při uskutečňování individuálního životního poslání (Kratochvíl, 2002).
K hlavním současným psychoterapeutickým směrům řadíme
Představíme si nyní jednotlivé terapeutické směry z hlediska jejich vůdčích představitelů, základních teoretických východisek, cílů a metod. (Tato část příspěvku je zpracována převážně dle Kratochvíla, 2002, a dalších interních materiálů psychoterapeutickéhovýcviku MOVISA III).
Když neurolog Sigmund Freud na konci 19. století poprvé publikoval, že při léčbě hysteriků slaví větší úspěchy s „mluvící kúrou“ než s fyzioterapií nebo hypnózou, netušil, že se stává zakladatelem proudu, o kterém se bude mluvit jako o tzv. 2. revoluci v psychiatrii*. Ve 20. letech 20. stol. se psychoanalýza stala oblíbeným tématem avantgardy a psychodynamické pojmy si našly cestu nejen do psychologického světa, ale staly se dokonce součástí euro-amerického kulturního povědomí.
(Freud, Adler, Jung, Stekel, Ferenczi, Reich, Freudová, Mahlerová, Erikson a další)
Vědomé obsahy psychiky jsou aktuálně přítomné a uvědomované, předvědomé obsahy lze snadno do vědomí převést. Nevědomé obsahy nejsou vědomí přímo dostupné, přestože mají významný vliv na naše chování i na vznik případných neuróz.
Id (ono) koresponduje s popisem nevědomí. Obsahuje pudová přání, která se řídí principem slasti a usilují o své bezprostřední uspokojení. Ego (já) má funkci kontrolní, sebezáchovnou. Pokouší se vypořádat s tlaky z id i superega. Superego (nadjá) vzniká zvnitřňováním autorit, jejich příkazů a zákazů. Jeho působením se objevují pocity viny.
Libido (sexuální pud, eros) je základní pudovou silou. Vývoj libida prochází řadou fází, které korespondují s hlavními erotogenními zónami (fáze orální, anální, falická). Dosažení libosti se stává vědomým cílem dětského sexuálního chování. Během falické fáze (mezi 3. – 6. rokem života) prožívají chlapci tzv. oidipovský komplex, dívky Elektřin komplex. Spočívá v eroticky zbarvené náklonnosti k rodiči opačného pohlaví, což je provázeno žárlivostí a nevraživostí vůči rodiči téhož pohlaví. Tento komplex je podle Freuda mezi 5. a 6. rokem kompletně vytěsněn do nevědomí. Následuje období latence, které trvá až do puberty. V ní se začíná formovat období dospělé genitální sexuality.
Klient sděluje vše, co jej napadne, pozitivní i negativní myšlenky, a tak postupně přechází do kontaktu s vlastními polovědomými či nevědomými tendencemi.
Vzhledem k omezené cenzuře vědomí jsou noční sny ideálním materiálem k rozpoznání nevědomých psychických popudů.
Odpor je chápán jako vše, co brzdí terapeutický proces. Terapeut klienta na tyto tendence upozorňuje a tím pomáhá jejich uvědomění.
Přenos a přenosová neuróza se týká vztahu mezi klientem a terapeutem. Terapeut představuje pro klienta projekční plátno, na které si promítá své zkušenosti z jiných významných interpersonálních vztahů. Pozitivní či negativní vztah klienta vůči terapeutovi pak není chápán jako reakce na samotnou osobnost terapeuta, ale jako projekce jiných vztahů, které je třeba analyzovat.
Dynamická psychoterapie navazuje na psychoanalýzu, překonává však její instinktivismus a pansexualismus (tzn. teorie, že veškeré lidské chování je založeno na sexu). Důraz tedy neklade na vrozené instinkty, ale na sociální faktory a naučené chování (zejména v dětství). Terapeut se zaměřuje na konflikty a neadaptivní projevy klienta v jeho současných interpersonálních vztazích a považuje je za odraz negativních zkušeností z dětství. Pomáhá klientovi porozumět dynamickým vztahům mezi jeho minulými zážitky a současnými postoji. Vede ho k uvědomění si vlastního podílu na opakujících se negativních zkušenostech v mezilidských vztazích.
Horneyová, Sullivan, Fromm, Alexander a další
Náhled (sebeexplorace, hledání souvislostí mezi neadaptivním chováním klienta a jeho zkušenostmi z dětství)
Emoční korektivní zkušenost, proces emoční převýchovy
Přenos a protipřenos v terapeutickém vztahu (analýza projekcí a naučených způsobů chování klienta ve vztahu k terapeutovi a naopak tzv. protipřenosu z terapeuta na klienta)
Nácvik chybějících sociálních dovedností
Směr kognitivně –behaviorální terapie se začal utvářet v 70. letech 20. století. Sám jeho název naznačuje, že je integrací historicky předcházejících přístupů, behaviorálního (zaměřeného na chování) a kognitivního (zaměřeného na poznávací procesy).
Terapeut pomáhá klientovi, aby si uvědomil svůj způsob zkresleného myšlení a dysfunkčního jednání. Systematický rozhovor a úkoly zaměřené na chování pomáhají obojí měnit. Terapie je vnímána jako příležitost pro nové učení a terapeut v roli experta navozuje s klientem vztah aktivní spolupráce. Důležitou součást terapeutického procesu tvoří stanovení konkrétních, měřitelných funkčních cílů a co nejrychlejší směřování k soběstačnosti klienta.
Mahoney, Meichenbaum (navazují na behaviorální terapii s vůdčími osobnostmi Eysencka a Wolpeho a kognitivní terapii s jejími zakladateli Ellisem a Beckem)
1. Behaviorální strategie (strategie týkající se chování) sledování a plánování činností (cílem je zapojení klienta do více aktivit, které mu zlepšují náladu)
2. Kognitivní strategie (strategie zaměřené na naše poznávací procesy – vnímání, pozornost, paměť, myšlení)
3. Komlexní programy
Zakladatel terapie zaměřené na klienta – člověka, Carl Rogers, vyzdvihoval terapeutův lidský přístup před jeho technickými dovednostmi. Vycházel z přesvědčení, že každý člověk je motivován k sebeuskutečnění. Terapeut vytváří bezpečný vztah a v intimním rozhovoru empaticky naslouchá klientově výpovědi o jeho vnitřním světě, respektuje jeho osobnost a podporuje ho v sebeotevření. Tím klientovi uvolňuje cestu k jeho vlastnímu osobnostnímu růstu a realizaci jeho možností.
Z historického pohledu můžeme tento směr zařadit do proudu tzv. humanistické psychologie, který se začal formovat v 60. letech 20. století jako reakce na redukcionistické psychoanalytické směry na jedné straně a behaviorální směry na straně druhé. Orientuje se na vědomé prožívání člověka a zároveň respektuje jeho individualitu a autonomii.
Rogers
Člověk je ve své podstatě dobrý. Veškeré nepřátelské, egoistické a negativní chování je výsledkem nedobrých životních zkušeností. Tendence k sebeuskutečňování je významným motivačním faktorem. Akceptace druhými vede k pocitu bezpečí, vědomí vlastní hodnoty a důvěře ve svět. Pro zdravý rozvoj vnitřních sil je třeba navodit chápající nemanipulující atmosféru důvěrného vztahu vyznačujícího se
Bezpečný terapeutický vztah
Rozhovor, nedirektivní přístup
Sebeakceptace a sebeaktualizace
Existenciální a humanistická psychoterapie vychází z pojetí jedinečnosti každého člověka. Změřuje se na pomoc lidem v jejich duchovním růstu a v realizaci vlastního duševního potenciálu. Psychoterapeutický proces je individualizovaný, směřuje do budoucnosti, je orientovaný pozitivně a zaměřuje se na dosažení existenciálního smyslu. Klient je veden k tomu, aby překročil orientaci pouze na sebe; cílem je dosažení sebetranscendence (být otevřený sebepřesahujícím hodnotám a cílům). Otázku „Jaký má život smysl?“ má nahradit otázkou „Jaký smysl chci dát svému životu?“ a pak na ni hledat uspokojující odpověď. Existenciální psychoterapie se rozvíjí v Evropě od 50. let 20. stol. , humanistická psychoterapie je vlivným proudem v USA od 60. let 20. století.
Binswanger, Boss, Frankl, Maslow, Bühlerová, May, Perls
Vztah s terapeutem jako jedinečné „setkání“
Hledání životního smyslu, smysl pro heterotelické hodnoty („Kdo má proč žít, dokáže snést téměř každé jak žít“)
Kultivace smyslových zážitků, rozvoj schopnosti plně prožívat a projevovat svoje city, rozvoj fantazie a tvořivosti
Paradoxní intence (klient si má paradoxně přát právě to, čeho se nejvíc bojí; nemůžeme se bát toho, co si přejeme, můžeme volit svou reakci na strach)
Dereflexe (klient, který je zvyklý sám sebe příliš pozorovat, je veden k tomu, aby na sebe zapomněl a věnoval se plně bezprostřednímu prožívání)
Eklektická psychoterapie využívá různé metody bez ohledu na jejich původní teoretické východisko. Určujícím kritériem pro využití určité metody je osobnost klienta a povaha jeho potíží.
Integrativní přístup se pokouší sjednotit různé teoretické přístupy do vyššího celku a vytvořit nadřazenou teorii, která bude udávat nový směr praxi a výzkumu.
Integrativní terapie se snaží odpovědět na otázky, jaký léčebný postup, kým prováděný a za jakých okolností povede u konkrétního pacienta co nejrychleji a nejšetrněji k cíli.
manželé Knoblochovi, Yalom, Lazarus, Beutler, Prochaska, Wachtel
Teoretická základna ího pojetí čerpá z výsledků současného výzkumu zaměřeného na mapování efektu terapie. Ukazuje se, že na pozitivním výsledku terapie v různých směrech se podílejí následující účinné terapeutické faktory:
– kombinace různých metod
3.–5. listopadu 2009 proběhl v Moravské zemské knihovně odborný seminář s názvem Biblioterapie v práci veřejných knihoven. Z hlediska výše uvedené charakteristiky jednotlivých terapeutických směrů by bylo jistě zajímavé pokusit se o vymezení diskutované biblioterapie. Portál KISK (Kabinet informačních studií a knihovnictví) ji definuje jako psychoterapeutickou metodu využívající léčebné a podpůrné účinky četby. Knihy považujeme za umělecká díla, takže by se biblioterapie mohla stát součástí skupiny tzv. arteterapií, terapií s cílem dosáhnout pozitivní změny v myšlení, prožívání a chování člověka pomocí uměleckých prostředků. Stejně jako arteterapie v užším slova smyslu (terapie výtvarným uměním), muzikoterapie (terapie hudbou), dramaterapie (terapie divadlem) a taneční terapie může být vedena jako pasivní nebo aktivní. Pasivní biblioterapie je primárně zaměřena na četbu, tedy na identifikaci s hrdinou, uvědomění si významu prožívané situace a reflexi způsobů řešení zátěžových situací. Aktivní biblioterapie využívá vlastní písemnou tvorbu klientů (deníky, blogy, povídky, básně a jiné).
Domnívám se, že využití četby literárních děl v psychoterapii je velmi cenné. Jako psycholožka sama vítám uveřejněné seznamy knih, které jsou doporučeny pro děti či dospělé při zvládání nejrůznějších zátěžových situací. Mnoho dospívajících spontánně využilo a využívá pro oporu svého sebepojetí a prohloubení sebepoznání psaní deníků.
Na druhé straně je třeba si uvědomit, že to, že si přečtu nebo doporučím vhodnou knihu, ještě neznamená, že jsem provedla psychoterapii. Např. i taneční terapie, se kterou mám zkušenosti, rozlišuje vlastní taneční terapii a terapeutický tanec. Pokud si se skupinou zatančíme kruhové, africké nebo břišní tance a v dobré náladě odcházíme domů, měla naše aktivita sice podpůrný efekt, ale nešlo o psychoterapii. Psychoterapie je mnohem komplexnější proces, který kombinuje sebepoznání, sebeuvědomění, odkrývání problémů a náhled na ně, hledání nových způsobů jednání, nácvik, snížení napětí, dosažení žádoucí změny atd. (viz výše). Takovou sílu pouhé přečtení knihy většinou nemá, stejně jako takovou sílu nemá pouhý poslech hudby, pohled na výtvarné dílo nebo shlédnutí činohry či baletu. To vše jsou podpůrné prostředky, které psychoterapeutický proces rád využívá ke svému obohacení.
Umím si představit, že určité formy psychoterapeutického procesu by se mohly o četbu opírat a z ní vycházet (např. humanistické a existenciální směry, logoterapie). I v tomto případě bych však všem uchazečům o roli psychoterapeuta doporučila absolvovat jeden z akreditovaných psychoterapeutických výcviků. Tyto výcviky v rozsahu kolem 700 hodin jsou rozděleny do 3 – 5 let a zahrnují teoretické bloky, sebezkušenost, nácvik dovedností a supervizi.
Hunt, Morton. (2000). Dějiny psychologie. Portál, Praha. Kratochvíl, Stanislav (2002). Základy psychoterapie. Portál, Praha. Interní materiály psychoterapeutického výcviku MOVISA III, 2009. http://kisk. phil. muni. cz/wiki/Biblioterapie
* O první revoluci v psychiatrii se hovoří v souvislosti s francouzským lékařem P. Pinelem. R. 1793 byl pověřen Národním konventem, aby provedl reformu v péči o duševně choré. Pinel dal duševně chorým sejmout pouta, začal se starat o jejich lepší životní podmínky a dokonce začal zavádět léčbu prací i léčbu psychologickými prostředky (např. užíval prvotní formy psychodramatu). P. Pinel je pro svou práci považován za zakladatele oboru psychiatrie. Za druhou revoluci v psychiatrii je považováno dílo S. Freuda, které na začátku 20. století podnítilo vznik vlivného proudu psychoanalýzy. Za revoluční je považován Freudův důraz na psychologické prostředky léčby, dále orientace na nevědomé procesy a sexualitu. Třetí revoluční vlnu přináší do psychiatrie léčba psychofarmaky od poloviny 20. století.
DOSEDLOVÁ, Jaroslava. Co je a co není psychoterapie?. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2010, 24(1) [cit. 2024-10-11]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/co-je-co-neni-psychoterapie
Duha vychází 4× ročně v elektronické i tištěné podobě. Tištěná čísla ve formátu PDF naleznete zde.
|
|
|
|
Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.
