Divadlo pro zvídavé čtenáře: K premiéře romantického dramatu Don Juan a Faust

Vydáno: 2018-03-12 (All day)
V rubrice: Informace pro knihovny
Autor: Jiří Kudrnáč

Co nového v Divadle U stolu? Nevíme, jak dlouho budeme moci chodit do tohoto stánku, sloužícího dobrému divadlu a dobré literatuře. Tam, kde jsme vídali dramatické a dramatizované texty v rozpětí od bible a antiky až po naše současníky, není další vývoj jasný, v souvislosti s probíhajícím změnami v Centru experimentálního divadla, jehož je DUS součástí spolu s Husou na provázku a HaDivadlem.

Zatím poslední premiérou v Divadle u stolu byl (v prosinci 2017) Don Juan a Faust. Hra německého autora romantických tragédií Christiana Dietricha Grabbeho je u nás čtenářům známa zejména díky klasickému vydání v legendární edici Světová četba (1958), v překladu výtvarníka a překladatele Zbyňka Sekala. Autor zesnulý v témže roce 1836 jako Karel Hynek Mácha byl o 9 let starší než nejvýznamnější český romantik a je představitelem úsilí, kterému se v české literatuře nedostalo tolik beletristické a odborné pozornosti a uznání: vytvořit drama idejí, vášní a nápadných osobností, které svou význačností připomínají archetypy. Taková dramata velkých gest a silných efektů se dočkávala vyhraněného, často diváckého nadšení, ale i apodiktických odsudků a úvah o  kýčovitosti, jako u nás hry Máchova generačního současníka Josefa Jiřího Kolára, hereckého barda, expresivního překladatele a dramatika poetiky často pateticko-groteskní. Grabbova nejednoduchá dramata u nás konvenovala osobnostem blízkým expresionismu a výrazovosti jako Ludvík Kundera nebo Rudolf Walter (autoři adaptující či překládající Grabbeho, 1963, 1956), v meziválečné době novátorský režisér K. H. Hilar či naturalisticko-dekadentní dramatik Jaroslav Maria; do této dobové přízně a vnímavosti vůči Grabbově autorské osobitosti patří i tehdejší úprava zmíněné hry pro loutkové divadlo od Jaroslava Bartoše (1934).

Texty takového typu nemívaly v období budování komunismu a normalizace na růžích ustláno; tato poetika byla blízká undergroundu a jen postupně pronikala do sfér umění běžně dostupného. Když se pak v demokratických poměrech a také s vkusem  postmoderny rozšířila umělecká škála k úplnosti, prokázala se rychle i obliba textů s  expanzí černého humoru –  z českých autorů např. někdejší solitéři Ladislav Klíma a Josef Váchal – a přišly také inscenace Grabbovy hry Don Juan a Faust;  v Praze, Ostravě a Hradci Králové, přičemž inscenace Divadla Labyrint režisérky Hany Burešové byla poctěna cenou Alfreda Radoka na rok 1992.

Don Juan a Faust patří mezi hry, jež je snadno při prvoplánové inscenaci znehodnotit, až by působily jako autoparodie. Je to metaforický příběh lásky či spíše posedlého destruktivního dobývání mezi dvěma muži a jednou dívkou, vypjatý alegorický příběh, charakteristický dnes spíše pro knižní dramata, která čteme s tím, že jejich adekvátní uvedení na jevišti není snadné ani časté a nejspíš se s ním nesetkáme. Toto drama patří k těm, o nichž si při četbě s povzdechem připouštíme, že je neuvidíme inscenována na jevišti zejména pro vzdálenost jejich poetiky od dnešního úzu, a že se i zřejmě obáváme, aby se případnou zjednodušující inscenací (včetně mělkého dramaturgického výkladu) nevytratil přínos osobité poetiky.

František Derfler překonal toto úskalí, věnoval se hře podobně jako jiným osobitým textům, z nichž vznikly svrchované inscenace literární klasiky, jako Macbeth, Život je sen, Marlowův Faust a další, nedávno např. brilantně uchopený Edgar Ladislava Klímy. V přítomném dramatu František Derfler zdůraznil významové jádro, zhutnil hru, aby vznikl obvyklý komorní formát rozsahu kolem 90 minut. Použil moderní, již hraný překlad Františka Vrby.

Ve službě dramatikovi docílil toho, aby si oba archetypy, Don Juan a Faust, ve vyznění a na jevišti významově nepřekážely, a staly se také víceméně srovnatelnými partnery dalších postav, aby se na jevišti mohly odehrát věrohodné příběhy. Těmto úlohám v inscenaci plně dostojí oba titulní vášnivci, které vytvářejí dva výrazní herci Derflerova divadla Viktor Skála a Jan Kolařík, s nimi osu inscenace tvoří půvabná i důstojná Simona Zmrzlá, která dává vzpomenout na symbolistické tragédky po přelomu 19. a 20. století. V mrazivě ironické figuře exceluje Tomáš Milostný: jeho sluha Leporello místy evokuje bezstarostný bytostný humor z rodu  Truffaldina - sluhy dvou pánů ze stejnojmenné Goldoniho komedie, zároveň se stejnou samozřejmostí působí jako bezskrupulózní aktér zla ve službách svého pána. Podobně s mrazivým klouzáním mezi úlisnou demagogičností a čirým zlem hraje Jan Lepšík svou roli démona. Spolehlivé portréty dvou naivních mužů, dívčina otce a dívčina bratra, vytvořili Ladislav Kolář a Filip Ježowicz.

Prostředí strohého sklepení vyhovuje komornímu a symbolickému pojetí: Grabbova opulentní romantická obraznost umístila děj nejen do evropských měst, ale např. i na Mont Blanc, kde je Faustův kouzelný zámek. Jako v případě jiných Derflerových inscenací, na vytvoření iluze se v skrovném prostředí podílí každý svým dílem ukázněné výkony herců s nápaditým využitím scény a kostýmů, které navrhli Milivoj Husák a Sylva Hanáková, a s choreografií Hany Halberstadt, v níž tančící studenti JAMU spoluvytvářejí poetiku ozřejmené romantiky. Zvláštní připomenutí zaslouží věrohodný jevištní přednes, jaký stylizovaná Grabbova hra vyžaduje. Když tedy závěrem této tragické jevištní metafory zazní, typicky pro Františka Derflera, Agnus Dei a zasvítí paprsek naděje, nelze než s respektem konstatovat, že František Derfler se svými spolupracovníky opět vytvořili dobré dílo.

Ještě doušku k dalšímu večeru. V inscenaci …A zase blues, která byla na programu po zmíněné premiéře, byla k slyšení a vidění vtipná hudba Bluesového stolního orchestru v obsazení Zdeněk Kluka, Karel Heřman, Aleš Svoboda a Jan Fic. Výtvarné řešení scény i zpívané a čtené texty byly dílem mezinárodně úspěšného výtvarníka Rostislava Pospíšila. Vládla atmosféra souznění a radosti z vtipu, konečně pořad se hraje již několik let. Z literárního hlediska mu vévodí humorné črty a povídky Rostislava Pospíšila, které s viditelným potěšením čte František Derfler. Absurdní pohádkové příběhy o bluesmanech evokují humor, jaký reprezentují americký humoristický autor Roark Bradford a jeho populární sbírky Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti (1928) či Starej zákon a proroci (1930), zní v nich rozkošnické dada i půvab vyprávění Bohumila Hrabala a ovšem Twainova Života na Mississippi. Zakladatel a protagonista Divadla U stolu František Derfler se tu vrátil k humoru pro humor, který zdařile vytvářel při svém angažmá v Divadle na provázku v 70. letech a který byl součástí mnoha inscenací Divadla U stolu. Ať už bude organizační řešení v Centru experimentálního divadla jakékoli, těšme se na další práci Františka Derflera v polohách vážných i humorných, které mu jsou obě vlastní.

KUDRNÁČ, Jiří. Divadlo pro zvídavé čtenáře: K premiéře romantického dramatu Don Juan a Faust. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2018, 32(1) [cit. 2024-11-12]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/divadlo-pro-zvidave-ctenare-k-premiere-romantickeho-dramatu-don-juan-faust

Verze pro tisk