Grušův Benedikt Beneš

Vydáno: 2011-10-10 (All day)
V rubrice: Kavárna
Autor: Milena Fucimanová

Při osobním setkání se lidé autora často ptají, jestli při psaní myslí na čtenáře, případně jak má takový čtenář vypadat. Otázky pochopitelné, ale na hony vzdálené tvůrčímu procesu.

Ale když jsem přečetla román Jiřího Gruši Beneš jako Rakušan, (vydalo brněnské nakladatelství Barrister & Principal), který on sám označuje jako psychogram, sama pro sebe jsem se ptala, jakému typu čtenáře je kniha určena. Historikům bude jistě připadat příliš familiární, laické čtenáře, očekávající „vyprávění ze života našeho druhého prezidenta“ zaskočí velké množství historické faktografie, jmen, dějů, citací a odkazů, ale žádných intimních pikantností a soukromých skandálků se nedočkají.

Hned v úvodu se Jiří Gruša odvážně, a zřejmě i cíleně, pohybuje na tenkém ledě. Srovnává totiž rodinné zázemí dvou mužů, kteří stáli v našich národních dějinách osudově proti sobě. Ten první, Adolf Hitler, je bez milosti prokletý, druhý, Eduard Beneš, je u nás… řekněme dosud zcela nestrávený. Ale snad si Beneš přece jen nezaslouží, aby byl potěžkáván naprosto stejným způsobem jako Hitler. Hitler je zrůda, Beneš je … kdo vlastně? Zbabělý? Věčně druhý? Někdo, kdo se potřebuje vždycky o někoho opřít? Naivní? Unavený?

Dlužno povědět, že Gruša v něm národního hrdinu ani tragickou oběť doby rozhodně nevidí.

Beneš jako Rakušan? To zní jistě hodně provokativně. Ale čím hlouběji se do knihy začtete, tím častěji vás napadá jiný název, tak trochu filmový: Benešova volba s podnázvem: Mnichov. Odtamtud se odvíjejí další kroky, včetně dekretů, výběru politických partnerů či protihráčů. A poznamenán je tím nejen Beneš, ale celý národ.

Když Jiří Gruša četl v rámci Měsíce autorského čtení úryvky ze svého psychogramu v Divadle Husa na provázku, bylo jasné, že kniha lidi rozdělila na dva tábory: na ty, kteří Beneše uznávají a jeho stanoviska chápou, případně vysvětlují, a na ty druhé.

Zajímavá beseda. Věčně nedokončená…

Ale mne po přečtení tohoto historického románu-eseje napadaly jiné úvahy. Grušova práce s jazykem, vysvětlování původu vlastním jmen i příjmení, hra se slovem rod, konečně i fakt, že sám Beneš spojoval pojem národ s národním jazykem, mne bezděčně přenesla do současnosti.

Je národ definován jen jazykem? Vedli jsme v historii věčné spory s německy mluvícím obyvatelstvem jen proto, že naše jazyky si byly cizí?

Obrozenci se téměř fanaticky poprali za skomírající češtinu a budiž jim za to chvála. Ale jak to, že se poslední dobou naše krásná, ale i těžká řeč stala zase terčem útoku, bohužel z vlastních řad?

O čem to vlastně mluvím?

Je to přibližně rok, dva, kdy se v televizi objevila zpráva, že tři pánové z Moravy, z nichž ani jeden není lingvista, napsali učebnici spisovné moravštiny a za základ přijali nářečí hanácké. Tuto tzv. učebnici jsem četla a potila se hrůzou. Její absurdita by mne spíše pobavila, kdyby z ní zároveň netrčelo pořádné smrduté čertovo kopyto. Dodnes nevím, zda šlo o žert, čili špás, ale vím, že se našli i takoví, kteří se těšili, že konečně budou moci psát a mluvit mateřským jazykem, nikoli nenáviděnou a cizí!!! češtinou.

Tak je to s námi. Marně se ptám, proč láska k národu, k zemi, tak často vyrůstá z podhoubí nenávisti k jinému národu. A navíc k národu, se kterým nás pojí stejná historie, stejný jazyk, základní kameny Národního divadla byly přiváženy ze všech koutů země. Máme konečně i rozmanitě propletené, ba přímo zauzlované osobní vztahy. Narozen v Brně, žije v Praze, ten má babičku v Humpolci a sestru v Ostravě, jiný se oženil v Plzni a tchýni nechal v Bruntálu …

Jeden poví: koukej se tuhle, druhý odpoví: vidíš henkaj to? a rozumíme si. Nebo ne? Kdo potřebuje rozsévat dračí zuby?

Nářečí, lidové zvyky, krajové tradiční pokrmy – to je přece nádherné, to je ono specifikum, které je neprodejné, nezaměnitelné. Ale proč by měl být valašský frgál postaven proti českejm posvícenskejm koláčům?

A tak mě nečekaně Grušova provokativní kniha přivedla k jiným úvahám. Že všechno tu už bylo a vzešlo ze stejné dračí setby. Morava, ta moje krásná zem, je přece rodná sestra Čech, žádná pastorkyně. Jakého draka si chceme vykrmit? Koho mu chceme předhodit k snídani? Jenže ouha, v sluji žádný drak není… jenom smrad…

FUCIMANOVÁ, Milena. Grušův Benedikt Beneš. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2011, 25(3) [cit. 2024-11-21]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/grusuv-benedikt-benes

Verze pro tisk