Informace o knihách
a knihovnách
Informace o knihách
Začnu od konce: Máme v Městské knihovně v Praze aktuálně tři kreativní centra – řemeslnou dílnu DOK16, technologicko-kreativní zónu Suterén a šicí dílnu Atelier. Tyto dílny jsou jednak přístupné veřejnosti pro vlastní tvorbu „jen tak“, jednak jsou místem různých workshopů. Úspěšně fungují, máme z nich radost. Jenže tohle konstatování, popis akcí nebo vybavení, nic z toho ale není to opravdu zásadní.
Proč? Předpokládám totiž, že při čtení tohoto článku se ocitáme ve třech alternativních realitách. V první je čtenářem ten, kdo si tenhle článek zařadí do škatulky „zajímavost“ a zítra nahradí jinou zajímavostí. Vás se pokusím alespoň pobavit. V té druhé jej čte někdo, kdo už v knihovně nějakou dílnu má a chce se přesvědčit, že to udělal lépe než my. Vám naservíruju naše fuckupy. A v té třetí to bude číst někdo, kdo by si dílnu v knihovně teprve chtěl zařídit.
Právě proto se víc bude hodit mapa naší cesty k cíli, než popis cíle samotného. Zásadní otázka, kterou jsme si totiž na začátku položili, totiž nezněla „jak na to“, ale „proč“. Ono „proč“ je otázka, kterou bychom si měli klást pokaždé, když přemýšlíme nad nějakou inovací, nebo vlastně nad čímkoliv. Otázka „proč“ vede ještě k obecnější otázce: „Jaký je smysl knihovny?“ Bez odpovědí na tyhle otázky bych se o dílnách v knihovně bál nejspíš i jen přemýšlet. Protože vytvořit fablab v knihovně jen proto, že to je cool, je cesta, po které kráčet nedoporučuji.
Myslím, že kdybych udělal anketu mezi knihovníky a zeptal se jich, co je smyslem knihovny, dostal bych strašně moc různých odpovědí. Trošku se bojím, že převládající odpovědí by bylo „aby půjčovala knížky“. Pokud si odpovídáte podobně, tak možná ani nad žádnou dílnou nepřemýšlejte. Jednak by dílna nezapadla do konceptu „vaší“ knihovny, jednak hrozí, že potenciál, který dílna nabízí, byste zdaleka nevyužili naplno a pak by vám bylo líto zbytečně vynaložených peněz. Je to totiž jedna ze zkušeností, které máme: pokud si sami nedokážeme obhájit, proč to či ono máme, pokud nejsme vnitřně ztotožněni s tím, že to má smysl, pak se jakákoliv taková věc stává zbytečně drahou hračkou. U nás jsme si na tuhle otázku smyslu knihovny odpověděli celkem snadno. Shrnout by se ta odpověď dala do několika odrážek:
Nebojím se přiznat, že ani v jednom z těchto bodů nezaznělo slovo kniha, a zároveň vím, že tohle všechno jsou funkce knihovny, o kterých nikdo z nás nepochybuje, dokonce ani ten, kdo si myslí, že smysl knihovny je „půjčovat knihy“. Cesty k výsledkům totiž mohou být různé. Kniha jako taková je jen prostředek k něčemu dalšímu. Stejně tak jakákoliv kreativní dílna. Ale zkusím to ještě vzít z druhé strany.
Když budu dětem číst pohádku o krtečkovi, jak si ušil kalhoty, tak mi nejde jen o to, aby děti odešly se znalostí, že si krtek ušil kalhoty. Konkrétně tahle tolik oblíbená pohádka v nich má vzbudit nejenom touhu po dobrých příbězích a tím rozvíjet čtenářskou gramotnost, ale zároveň ukázat, jak vznikají kalhoty a obecněji, jak fungují věci. Třeba v tom prvním plánu odpoví na otázky, co je to len, jak funguje stav, že je potřeba mít střih. K tomu samému může ale dojít i v dílně, kde si kalhoty ušije samo, pozná materiál, ruční práci, šikovné lidi a nakonec odchází s kalhotami a větou „A vidíš, teď jsi jak krteček“ – a pohádku si přečte večer před spaním s rodiči, protože všichni víme, že větší efekt má čtení doma a ne v knihovně.
První radu tedy máme. Vědět „proč“. Teprve teď přichází na řadu otázka „jak“. Dobré pro nás knihovníky, kteří umíme pracovat s informacemi, je, že nezačínáme na zelené louce. Existuje už docela dost knihoven, kde v nějaké podobě kreativní centra jsou. Stačí se inspirovat. Přesto si dovolím i do téhle jednoduché rovnice vhodit pár neznámých, nad kterými se hodí zapřemýšlet. Ta otázka „jak“ totiž není o vybavení dílny, ale o přístupu dílny. Nakoupit pár vrtaček a strojů není nic těžkého. Stačí „JEN“ sehnat pár tisíc. Rozhodnout se, jestli chci vrtačku, 3D tiskárnu nebo CNC frézu – prostě to naklikám na e-shopu, strčím do košíku a počkám, až mi to přivezou.
Jenže když nemám odpověď na otázku „jak“, hrozí, že mi ty stroje budou v dílně stát, bude se na ně prášit a budou vlastně k ničemu. Nejde o to, jak dílnu vybavíme, ale jak s vybavením budeme pracovat. Právě tady se nabízí možnost se inspirovat jinde. Můžeme se jít podívat do PrusaLabu a závidět řadu 3D tiskáren. Mimochodem, je to tam fakt super, ale moc nám to nepomůže. Když jsme tam byli na exkurzi, neptali jsme se na vybavení, ale jakým způsobem to vybavení nabízí lidem. Jaký mají přístup, jak u nich funguje sdílení, jak dělají workshopy a proč dělají workshopy.
Když jsem se byl podívat v knihovnách ve Finsku, neodvezl jsem si seznam strojů, které na místě mají, ale seznam myšlenek, které jejich služby provází. „Naše dílna má rozvíjet kreativitu, demokracii a lásku,“ řekli mi a doteď je to jeden z nejpřiléhavějších popisů toho, co dílny mají dělat. Povídali jsme si s kolegy z Finska dlouho – o tom, co dělají, jak to dělají a proč to dělají. Pokud bych to měl shrnout jedním slovem, to slovo by bylo „důvěra“.
Rozhodli se, že lidem budou věřit. A nejenom v tom ohledu, že jim lidé nic neukradnou a neponičí, ale i v tom, že lidé mají schopnosti zvládnout i složité stroje. „Rozhodně neděláme nic za uživatele. Jasně, my bychom to měli během pěti minut, zatímco když je to učíme, zabere to třeba hodinu, ale my tu nejsme od toho, abychom vyráběli věci, ale od toho, abychom naučili uživatele, jak tvořit.“ Pak si finská kolegyně povzdechla a byl to jeden z mála náznaků, že všechno není ideální – ostatně původem byla z Maďarska, takže ta středoevropská skepse z ní nevyprchala úplně. „Někdy to znamená, že se ke strojům nechovají hezky, protože to s nimi neumí a máme je často v opravě, ale je to cena, která za to stojí.“ I se skepsí se dá lidem věřit. Srovnal jsem si to s českými knihovnami, kde je i obyčejná kopírka ideálně za pultem, aby na ni nikdo nesáhl – a pochopil jsem. O něco později jsem své zkušenosti předával českým kolegům. Jejich reakce? „To by u nás nešlo! Lidem se věřit nedá!“
A víte co? Už nějakou dobu to praktikujeme v našich dílnách a zatím jsme nenarazili. A zjistili jsme mnohem zajímavější věc – když my věříme lidem, oni začínají věřit nám. Začínají si věřit navzájem. Kdyby tohle dokázala každá knihovna v republice, a že jich máme, za pár let bychom nemuseli říkat: „Nojo, severské země, tam jsou jiní lidi.“ Jako kdyby teď měli osm rukou a tři hlavy…
Jednou jsem takhle kolegům v DOK16 pomáhal a přišla tam maminka s dětmi. A zatímco kluci vyráběli z odřezků autíčko, lopotili se s pilkou a vrtačkou, maminka si povídala se mnou. „My normálně žijeme půl roku tady a půl roku v Americe,“ říkala. „Tam je taky knihovna, má skvěle vybavenou dílnu, samé drahé stroje. Ale není tam knihovník, který by poradil, tak tam nikdo nechodí. Vy jste na tom mnohem líp!“
Potvrdila mi tak jednu věc, kterou jsme si dali na začátku jako nutnou podmínku: mít „člověka“. Už několikrát jsme v knihovně připravili projekt, který mohl být skvělý, ale nedostal se ke správným lidem a neměl svého zapáleného garanta. Dílna by takhle byla dost drahý špás. Takže jsme lidi nepodcenili a to se nám vyplatilo. Schválně jsme navíc vzali člověka mimo knihovnu. Částečně to bylo i proto, abychom do dílny, která je trochu jiný prostor než klasická studovna, vnesli i trochu svěžího neknihovnického pohledu. A to se nám vyplatilo ještě víc.
Jenže člověkem to nekončí. Pokud chceme, aby náš dílenský mistr odváděl dobrou práci, očekávejte i to, že budete muset změnit hodně dalšího. Založením dílny to začíná. Pak zjistíte, že potřebujete ještě tohle a tohle a tohle… Sdílená dílna holt funguje jinak, než půjčování knížek. Na druhou stranu, když otevřete stavidla, třeba ta životodárná voda zalije celou vaši knihovnu, která se nemění ne proto, že byste nechtěli, ale protože to je v seznamu hořících úkolů s deadlinem „včera bylo pozdě“ někde hluboko dole. Takže my teď třeba měníme pár dalších věcí a hle, sice to dře, ale má to smysl. Nejenom pro dílny, ale ve výsledku pro celou knihovnu.
Takže když to celé shrnu – zadarmo to neuděláte, snadno taky ne, ale pokud víte proč a máte pocit, že dílny, fablaby, makerspace a další kreativní prostory mají smysl, jste na dobré cestě vašim uživatelům nabídnout maximum. Rozvíjet je, obohatit je, udělat svět kolem sebe zase o něco málo lepší. To ostatní už přijde samo – koupit soustruh není o tolik náročnější, než koupit knihu.
Možná jste zklamaní, že jste se nedozvěděli, co v dílnách máme, jaké workshopy pořádáme a kolik nás to stojí. Ale proč tím plýtvat písmenky? Když budete mít peníze nebo sponzory, vybavíte si dílnu snadno. Pokud ani jedno neseženete, tak seznam drahých strojů vám nepomůže. Ale sdílenou dílnu můžete vlastně založit i jen tak. Mít tam ze začátku ruční nářadí, které posbíráte jako dary. Na vrtačky takhle pozor, je potřeba vyřešit bezpečnost práce, revize a požární předpisy – ale to není konečná, jen rozcestí. A každá cesta nakonec vede do Říma – nebo do knihovny. Pokud víte „proč“, „jak“ už vždycky vymyslíte. A pokud ne, nechte přemýšlet lidi, uživatele, sousedy, dobrovolníky a oni na to „jak“ přijdou společně s vámi. Víte, i v Česku se dá lidem dost dobře věřit!
LINC, Miloslav. I dovednost je znalost. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2022, 36(2) [cit. 2024-10-05]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/i-dovednost-je-znalost
Duha vychází 4× ročně v elektronické i tištěné podobě. Tištěná čísla ve formátu PDF naleznete zde.
|
|
|
|
Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.
