Inspirativní pohled do magické loutkářské říše

Vydáno: 2011-01-04 (All day)
V rubrice: Recenze
Autor: Vít Závodský

Do nepříliš rozsáhlého okruhu domácích knih, věnujících se zasvěceně loutkářské problematice, přibyl nyní – nedlouho po rozsáhlém reprezentativním svazku Česká loutka (2008) z téhož autorského zázemí (jeho druhá část se již touto tematikou solidně obírala) – další cenný příspěvek jednoho z našich současných nejvýznamnějších znalců „dřevěné Thálie“ Jaroslava Blechy Rodinná loutková divadélka (Moravské zemské muzeum, Brno 2009, 144 s., ISBN 978-80-7028-353-0).

Zrod kompozičně promyšlené knihy (náklad 1 000 kusů), nesoucí podtitul Skromné stánky múz, dedikované mj. „všem věčným dětem“ a při dvousloupcové stránkové sazbě opět sličně graficky upravené Václavem Houfem, podpořil grant Ministerstva kultury ČR. Stala se jedním ze tří hlavních výstupů širšího čtyřletého Programového projektu. Brňan J. Blecha pracuje jako dlouholetý kurátor a vedoucí oddělení dějin divadla MZM a vedle vysokoškolského pedagogického působení se zabývá audiovizuální divadelní dokumentací, systematickým budováním muzejních fondů a jejich tuzemskou i zahraniční popularizací nejen v odborné sféře, nýbrž též formou četných expozic, veřejných přednášek, rozhlasových a televizních pořadů.

Zatímco mnohé dosavadní pohledy na tradiční české loutkářství soustředily se spíše na literárně dramatickou repertoárovou stránku, zaměřuje se autor s oblibou především na jeho fenomény výtvarné. Tentokrát se při zřetelném osobním zaujetí nikoli poprvé věnuje dosud málo prozkoumanému jevu naší amatérské činnosti, totiž tzv. rodinnému loutkovému divadlu první poloviny 20. století. S patřičným přehledem přitom čerpá hlavně z cílevědomě a koncepčně doplňovaných fondů svého brněnského pracoviště, které v terénu obětavě vyhledával (mnoho originálních artefaktů je už možná nenávratně ztraceno), systemizoval a pečlivě zdokumentoval, ale také z depozitářů dalších specializovaných institucí (Praha, Chrudim, Opava) i ze zpravidla uzavřených sbírek soukromých. Zvolenou problematiku přitom sleduje – samozřejmě s důrazem na její zdejší specifičnost – rovněž v širším evropském kontextu (Německo, Rakousko, Anglie, Francie, Itálie aj.).

Úvodní Osobní vzpomínka je badatelovým nostalgickým vyznáním dětského prázdninového okouzlení prostým domácím divadélkem, které mu – tak jako před ním tisícům jiných – otevřelo dvířka do světa pohádkové imaginace a inspirativně jej přivedlo k vlastní kreativitě. Po stručném vymezení dané problematiky, cílů a hledisek jejího zpracování (např. záměrné „upozadění“ samotných loutek) v pasáži O knize následuje šest klíčových, názvy opatřených kapitol, kompaktně a uspořádaně rozebírajících zvolené téma.

První dvě partie centrální části knihy je probírá v obecnějším záběru. Prehistorie stolních divadel má hlubší kořeny: v cizině sahá až do 18. století a prožívá rozkvět v období biedermeieru, mj. coby papírová vystřihovánková upomínka konkrétních „velkých“ inscenací. Ve volné souvztažnosti se starší, stagnující a odcházející činností kočovných loutkářů se u nás specifická stolní divadla objevila v 90. letech 19. století. Výrazně se rozvíjela koncem rakousko-uherské monarchie i za první republiky (kulminačním úsekem byla léta 1910–1930), fungovala ještě přes druhou světovou válku a poté víceméně násilně zanikla s nástupem socialismu po únoru 1948. Většinou se jednalo o oblíbené, společensky hojně rozšířené, v domácnostech amatérsky provozované kukátkové divadlo s loutkami zprvu plošného a záhy pak marionetového typu (s figurami nejčastěji o výšce 18–50 cm) s malovaným portálem, oponou a iluzivními, většinou realisticky pojednanými barevnými kulisami a dekoracemi. Na rozdíl od produkcí obrozeneckých kejklířů nebo některých tendencí současných bylo primárně adresováno dětem, takže v něm převažovala funkce výchovná a vlastenecká. Takovéto zaměření si postupně vynutilo jemu odpovídající, levnými tisky vydávaný dramatický repertoár, a to jak překladový, tak hodnotný původní. Průkopnickou osobností tu byl především všestranný organizátor (mj. roku 1912 založil a redigoval ve světě první odborné periodikum Český loutkář) Jindřich Veselý.

Další čtyři kapitoly pozorně chronologicky sledují, jak se jednotlivé složky tohoto typu divadla (od samotných loutek po kompletní scénové soubory) za přímé účasti desítek předních českých výtvarníků rodily a byly živnostensky řemeslnickým způsobem a samozřejmě také průmyslovou cestou většinou v dobré kvalitě vyráběny a s podporou vhodné reklamy čile komerčně distribuovány. Dělo se tak v souvislosti s košatícími loutkovými aktivitami profesionálními a vůbec veřejnými (např. spolkovými nebo školními). Do výtvarné evoluce loutkářské Thálie směrem od popisnosti k náznakové stylizaci přitom postupně zasahoval vliv nastupujících modernistických uměleckých směrů a tendencí (půvabně dekorativní secese, razantnější kubismus, art deco aj.). Partie Aktéři stolních scén připomíná pestrou typologii zejména pohádkových figur, vyzdvihujíc nejoblíbenější, od roku 1912 sériově vyráběné marionety vytvářené podle kreseb Mikoláše Alše (tzv. „alšovky“). V těchto šlépějích brzy kráčeli další renomovaní malíři, sochaři, architekti a řezbáři.

Rodinné scénky obvykle vycházely z velmi účelně pojatých tištěných dekorací a ostatních manufakturně zhotovovaných komponent (portál, proscénium, zadní prospekt, sufity, opona, bedna apod.), odpovídajících obvyklým bytovým podmínkám. Ty pak dospělí za použití podrobných instruktivních návodů a metodických příruček vystřihovali, nalepovali, sestavovali a poté na nich dětem obvykle z oněch tištěných, knihkupci prodávaných textů výstupy ponejvíce reprodukčně předváděli; přímo jako hračka samotné drobotiny sloužily scénky jen výjimečně. Největší zkompletované divadlo tohoto druhu v domácí historii mělo imponující rozměry 158×116 cm; pořizovaly si je nejen spolkové či školní kolektivy, ale i zámožnější rodiny. První známé české tištěné dekorace editovalo roku 1894 pod názvem „Národ sobě“ podle předloh Karla Štapfera nakladatelství Josefa Richarda Vilímka v Knihovně Malého čtenáře. Počínaje rokem 1913 odstartoval vydavatel Antonín Münzberg s mimořádným ohlasem celkem deset významných kolekcí „Dekorací českých umělců“. Na 146 originálních arších se podílely přes dvě desítky výtvarníků (mj. František Kysela, Adolf Kašpar, Josef Wenig, Josef Váchal, Ladislav Sutnar nebo Josef Skupa), kteří tak – spolu s „alšovkami“ – výrazně přispěli k zformování novodobé české loutkářské scénografie.

 Ještě detailněji a s řadou konkrétních podrobných popisů, určených spíše zasvěceným zájemcům, sleduje tuto bazální oblast rozsahem největší kapitola Souborná tištěná divadla. Protože vzhledem k odlišnému pojetí rozličných malířských individualit nebývaly předchozí soubory dekorací esteticky souladné, vznikaly poté stylově již ujednocené komplety jednotlivých tvůrců. Avantgardního brněnského architekta Miroslava Koláře následovali tu ve dvacátých letech např. již zmíněný šéf výpravy pražského Národního divadla Karel Štapfer, Svatopluk Bartoš, Eduard Christián, Vít Skála, Artuš Scheiner, Jaroslav Šváb a jiní. Zákazníci, kteří svým kutilským schopnostem při dotváření polotovarů nedůvěřovali, mohli si nepoměrně nákladněji pořídit divadélka výrobcem již zcela sestavená, dokud příslušné firmy a vydavatelství s nástupem budovatelského období definitivně nezanikly.

Poslední textové partie Rodinné loutkové divadlo jako evoluční trend a Závěrem hlásí se k dosavadnímu členění první poloviny minulého století na tzv. loutkářskou renesanci a amatérskou etapu. Upozorňují na klady i sporné momenty (např. rozpor mezi profesionály garantovanou výtvarnou složkou a privátně amatérským, jen spoře dokladovaným způsobem inscenování) probíraného a zde sumarizovaného fenoménu, jenž přispěl ke vnímání loutkářství coby suverénního umění. S poukazem na jistou předpojatost některých dřívějších odborníků a torzovitost veřejných tematických sbírek autor děkuje vstřícným pomocníkům, kteří mu kompletní zevrubný soupis české průmyslové produkce tištěných loutkových divadélek a dekorací zmíněného půlstoletí umožnili sestavit.

Specializovaným teatrologům jsou určeny bezprostředně následující, obsáhlejší, bezpochyby heuristicky pracné, pečlivě sestavené a detailními fakty nabité dokumentační bloky. V oddíle Význačné loutkářské firmy a nakladatelství najdeme s hutnými charakteristikami jejich zaměření, vývoje a produkce devět průmyslových i vydavatelských podniků, a to včetně dvou brněnských (Antonín Gerlich, Loutkářský obchod „PAPIRLO“). Celkem 37 personálních hesel, abecedně řazených ve dvou kategoriích, shromáždily Drobné medailony výtvarníků dekorací a divadel; opět v lakonických slovníkových formulacích se tu střídají jména slavných a všestranných umělců s těmi méně šťastnými, u nichž se bližší údaje dosud zjistit nepodařilo. Jednačtyřicet hlavních, znovu podrobně systemizovaných malířských souborů s mnoha desítkami číslovaných podřazených položek obsahuje Katalog české produkce, chronologicky sledující období 1894–1947.

K základnímu textu záslužně nechybějí ani další, bibliograficky poučené náležitosti, u knížky nabízené rovněž širším laickým čtenářským vrstvám zase ne tak samozřejmé. Citace (včetně dobových lyrizujících vyznání) jsou spolehlivě identifikovány. Petitový poznámkový aparát najde bystrozraký čtenář vždy za jednotlivými kapitolkami, uvozenými vhodnými moty. Vedle anglického Résumé nechybí Jmenný rejstřík, výjimečně jen s rodovým příjmením, častěji pak se zkratkou (nedohledatelného?) jména křestního. Nezapomnělo se na alfabetický soupis domácí i zahraniční Použité a doporučené literatury, na Prameny a sloupek O autorovi. Lapsy, které pedantický uživatel objeví, jsou ojedinělé a skutečně jen marginální (mírně odlišné názvy dvou kapitol v úvodním Obsahu a poté u samotného textu – s. 6 a 115, s. 7 a 136; překlepy „zkladatel divadla“ nebo „u Sttudgartu“ – s. 26).

Podstatnou, na první pohled patrnou a vítanou součástí úhledné publikace křídového papíru jsou desítky převážně barevných, přímo samotným historikem zkušeně pořízených nečíslovaných fotografií rozličné velikosti – od velkoformátových po ty nejdrobnější (někdy až osm na jedné stránce), u nichž ovšem v opticky málo zřetelném nahuštění nebývají výtvarné detaily příliš patrné. Snímky, přímo dokumentující a vizuálně konfrontující probíraná fakta (byť někdy vřazené s menším odstupem), mívají příslušné identifikující popisky, červeným písmem na černém podkladě spíše hůře čitelné. Další obrázky jsou rozličným způsobem zakomponovány přímo do textu; některé dostaly podobu rozličných, vtipně aranžovaných „skupení“ a „zátiší“ (kompozice pimprlových hlaviček, malebné řezbářovo pracoviště apod.). Samotné loutky se vyskytují sólově, s jevištními partnery nebo ve vhodných kulisách. Mezi zachycenými předměty pochopitelně převažují v jednotlivých komponentách, zejména dekoracích, artefakty malířské; nechybějí však ani soubory vystřihovánek, celá divadélka i s náčrty či návody jejich konstrukcí, reklamní prospekty, firemní ceníky atp. Zaslouží ocenění, že alespoň malou ukázku oněch výtvarných návrhů nabízí MZM veřejnosti (nejen filokartistické) také v podobě barevných pohlednic.

Z knihy Rodinná loutková divadélka zřetelně vnímáme nejen její nesporný dokumentačně materiálový a informační (včetně přiznaných zatímních mezer) i estetický přínos, ale též s tím související badatelovu zevrubnou poučenost, snahu jít ad fontes, odbornou erudici a potřebný nadhled, beroucí v úvahu dobový kontext, vývojovou dynamiku společenského a kulturního procesu, jeho dialektiku i občasné paradoxy, a to s vědomím existující názorové plurality na ně. Jaroslav Blecha probírá v textové i obrazové rovině všechny podstatné aspekty sledovaného fenoménu, takže vážnějšímu zájemci poslouží jako zdroj elementárního odborného poučení. Píše věcně, koncentrovaně a bez nežádoucí rozbíhavosti či pseudofejetonistické upovídanosti, aniž by ovšem zastíral sympatickou osobní zaujatost svébytnou loutkařinou a vlastní lidskou zkušenost s tím, jak právě ona dokáže – řečeno s Františkem Jiráskem – „rozechvěti struny srdce dětského“. Autorovo upřímné potěšující pozvání do čarovného světa fantazie a imaginace lze tedy jen doporučit.

ZÁVODSKÝ, Vít. Inspirativní pohled do magické loutkářské říše. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2010, 24(4) [cit. 2024-10-11]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/inspirativni-pohled-do-magicke-loutkarske-rise

Verze pro tisk