Ivan Blatný

Vydáno: 2013-11-18 (All day)
V rubrice: Medailon
Autor: Jan Šmarda

Když se 21. prosince 1919 tři pohádkové sudičky sklonily nad kolébkou novorozeného Ivana Blatného, přisoudily asi jeho začínajícímu životu tři nejpodstatnější rysy: spanilost ducha a v mládí i těla, literární talent, zejména pro tvorbu básnickou, a v závěru tragický osud. Alespoň tomu nasvědčuje průběh jeho života, který byl rozdělen na dvě zcela různé části: první (asi 40 %) v Brně a druhou (asi 60 %) v exilu v Anglii.   

Ivan Blatný se narodil v Brně jako jediné dítě svých rodičů. Jeho otec JUDr. Lev Blatný byl občanským povoláním vrchním komisařem ředitelství Československých státních drah v Brně, ale žil zejména ve světě literárním. Jako spisovatel se věnoval především tvorbě dramatické a prozaické. Byl zakládajícím členem a předsedou Literární skupiny v Brně, přimknuté k tehdy právě nastoupivšímu expresionismu, redaktorem časopisu Host, který začala vydávat, dramaturgem činohry Zemského divadla v Brně, literárním kritikem etc. – Ivanova matka Zdenka roz. Klíčníková byla potomkem komerčního rady Arnolda Klíčníka, budovatele a majitele optického (a jemně mechanického) závodu (jehož dědicem se roku 1935 stal Ivan, jemuž byl pak zdrojem obživy až do roku 1948). Zdenka Klíčníková sice neměla vzdělání akademické, ale byla vysoce inteligentní a široce kultivovaná mladá žena, která byla zaměstnána mj. právě v otcově závodě jako sekretářka a udržovala celou řadu uměleckých kontaktů.

Ivánek tak vyrůstal v krásném, rozlehlém bytě rodin Klíčníkovy a Blatných, který jeho otec záhy učinil ohniskem brněnského uměleckého a zejména literárního života. Už v roce 1925 vyšlo také najevo, že Ivan – prvňáček – zdědil literární a konkrétně básnický talent svého otce; a ten oba jeho rodiče soustavně kultivovali a vedli ho ke studiu jazyků. Ač ještě neuměl psát, složil své první básničky, které jeho šťastná matka svědomitě zaznamenala ve svém deníku. Už jako desetiletý Ivan přeložil z němčiny do češtiny Uhlandovu báseň „Einkehr“ a jako třináctiletý pak Goethovu „Gefunden“. Od roku 1933 Ivan publikoval své básně v celostátním Studentském časopise, který mu pak jako oktavánovi udělil první cenu za nejlepší básnický příspěvek školního roku 1937/38. Mezitím mu roku 1930 zemřel otec a roku 1933 matka.

Nicméně Ivan vstoupil průbojně a velmi úspěšně do české literatury. Ve válečném roce 1940 uveřejnil svou první sbírku básní „Paní Jitřenka“; byly to básně typicky mélické, jemné, zpěvné, plné barevných odstínů a krásných metafor. Hned v roce 1941 následovala velmi úspěšná kniha „Melancholické procházky“; ta byla odměněna 1. cenou v soutěži, kterou vypsalo nakladatelství Melantrich k vydání 50. svazku své edice Poezie. Tato sbírka, která postupně vyšla ve čtyřech vydáních, je – většinou s tesklivým podtextem – jako celek tématicky věnována městu Brnu; prezentuje jeho atmosféru, jeho konkrétní ulice, náměstí a jejich zákoutí, hladinu řek Svratky i Svitavy, ale také kostely a jejich schodiště, nádraží etc. Ne nadarmo historie shledává její koncepční příbuznost se Seifertovou sbírkou „Světlem oděná“, věnovanou Praze. Není také divu, že Brno dalo vyrýt do kamenné tabule na hradbě jižního svahu Petrova na náměstíčku jeho teras verše I. Blatného z „Melancholických procházek“, které se právě tohoto místa týkají:

Na malém nádvoří, schouleném pod Petrovem,
rozlouskl podvečer potichu slupku ech,
ve vzduchu bez poskvrn a lehce fialovém,
v arkádách nad kašnou a u omytých střech.

A tak začal Ivan Blatný strmě stoupat na český básnický Olymp. Jeho nadání si už v té době všiml kníže české poezie Vítězslav Nezval, jehož poetismus vyznával, a Blatný se stal jeho oblíbencem; říkal o něm, že je to „český Rimbaud“. Rychle vyzrál k mistrovskému užívání všech básnických možností českého jazyka.

Mezitím se roku 1942 ustavila Skupina 42, skupina mladých českých výtvarníků a literátů, jejímž teoretickým koryfejem se stal Jindřich Chalupecký, a Ivan se stal jejím zakládajícím členem (s dalšími básníky Jiřinou Haukovou, Josefem Kainarem a Jiřím Kolářem). Blatného přítel Jiří Kolář pak roku 1946 charakterizoval jeho tvorbu mj. těmito slovy: „Nasáklý předměty denní potřeby, rozumí kvalitě očí, klestí těžce svou cestu, zanechává své jméno, jako zanecháváme pozdrav, věčný červen je v jeho srdci, červen zahrad, červen žen...“ Skupina 42 si vytkla za svůj cíl modernu ve své tvorbě směrovat na existenciální mytologii všedního života prostého městského člověka; nastolila tak poezii civilistní. Přesvědčeným výrazem takové poetiky se stala už třetí básnická sbírka I. Blatného „Tento večer“ (1945). Po mélické poezii prvních dvou to byl opravdový výrazový zvrat, který mnozí jeho příznivci neradi přijímali.  Rok 1947 pak přinesl sbírku „Hledání přítomného času“, která znamenala básnické echo konce války. Ukázkou může být šestiverší:                                 

A okno naslouchá, jak blízký zvon se střídá
s tisíci vzdálenými toho večera.
A všude je to tatáž mezera,
o níž se nepovídá.
Devatenáct set čtyřicet a pět.
Je ticho, ticho. Ticho celý svět.

Ivan Blatný válku z hloubi duše nenáviděl a měl z ní strach. Proto také po osvobození Brna Rudou armádou z nadšení vstoupil do KSČ. V té době také vznikly dvě knížky dětské poezie: roku 1946 „Na kopané“ a zejména roku 1947 „Jedna, dvě, tři, čtyři, pět“, obě s obrázky Kamila Lhotáka (rovněž člena Skupiny 42). Touto sbírkou se I. Blatný rázem zařadil mezi mistry poezie pro dětského čtenáře. Právě tuto knížku pak sám pokládal za svou nejzdařilejší vůbec. (Vyšla ve dvou vydáních.)  K vydání jeho třetí sbírky dětské poezie „Brzy jazyk nazývati“ v roce 1948 už nedošlo. Přišel „Vítězný únor“ KSČ.

29. březen 1948 pak rozdělil život a dílo I. Blatného na dvě nestejně dlouhé poloviny; uzavřel jeho život doma a zahájil jeho život v exilu, v Anglii. Toho dne I. Blatný jako člen delegace Syndikátu českých spisovatelů odletěl na pozvání spisovatelů anglických do Londýna, kde okamžitě požádal o politický asyl. Byl do této delegace zařazen – právě zásluhou politicky mocného V. Nezvala – v poslední chvíli, takže se k tomuto kroku musel rozhodnout prakticky okamžitě, bez jakékoliv materiální či alespoň sociální a psychické přípravy. Toto svoje rozhodnutí, motivované tvůrčí nesvobodou, diktovanou KSČ, oznámil v českém vysílání britského rozhlasu a poštou vrátil své členské průkazy KSČ a Syndikátu českých spisovatelů. A rázem se octl sám, v cizím prostředí, bez jakéhokoliv existenčního zajištění, bez opory – on, český básník, jehož světem byl svět českého jazyka; angličtinu ovládal ve stupni jen málo převyšujícím stupeň základní, on, osobně zcela nepraktický a nepřipravený, jehož jedinou dovedností bylo psaní české poezie. Po krátkou dobu spolupracoval s českým vysíláním BBC  a žil jako host již zabydlených českých emigrantů, napsal ještě několik málo básní. Ale na jakékoliv kontakty se životem v Československu, včetně jakékoliv zprávy rodině, dokonale rezignoval. In absentia byl odsouzen ke ztrátě československých občanských práv a k propadnutí veškerého majetku.

Doma o něm nikdo nevěděl po téměř plných 21 let; bylo dokonce oficiálně oznámeno, že zemřel. Jeho dílo zmizelo s knihkupeckých pultů, z knihoven i nakladatelství. Jako politický emigrant nechtěl dopisem nikomu doma ublížit.  A tak jsme neměli ani ponětí o tom, že už po půlroce se u něho začala projevovat psychická porucha, která ho uvedla do řady psychiatrických zařízení – pensionů, sanatorií a nemocnic, které už nikdy neopustil. Dokonce je opustit odmítal, protože se v nich cítil bezpečný před komunistickými agenty; zaručovaly mu bezpečí svobodné tvorby poezie. Jeho diagnóza byla (v dnešní terminologii): „psychická porucha s bludy“. Nikdy se nezbavil představy, že je komunisty pronásledován. Nejdelší část tohoto období – léta 1963-1985 –  prožil I. Blatný v Ipswichi (hrabství Suffolk), a to v rezidenčním pečovatelském Domě naděje a pak v nemocnici Sv. Klimenta. (Jeho uvedená diagnóza byla stanovena už předtím v Claybury Hospital ve Woodford Bridge, Essex, nedaleko Londýna.)

Podstatné ovšem bylo, že když se mně podařilo ho v Anglii vypátrat a roku 1969 dokonce navštívit, dosáhl jsem toho, že po dvacetileté odmlce začal poezii znovu psát. A jeho psaní, zprvu nesmělé, se s postupem let vyvinulo v psaní až manické – s mizící možností zařazení I. Blatného do společenského života. I. Blatný žil léta jen pro svou poetickou tvorbu, která byla nakonec jediným smyslem a cílem jeho žití, byla veškerým jeho životem. Ale začal i psát dopisy, které nám jeho nové básničky přinášely v období 1973-1988. Nepochybně psal i svým přátelům doma i v cizině. A na konci roku 1981 objevil německý literát a publicista Jürgen Serke svou rozsáhlou reportáží o I. Blatném v západoněmeckém Sternu jeho existenci v Ipswichi celému světu.

Ivanovo psaní postupně ztrácelo všechny obvyklé atributy poezie: verše, tituly, členění do odstavců, rytmus, rým i jazyk. V téže básni přecházel od češtiny do angličtiny i k míšení až šesti jazyků (češtiny, angličtiny, francouzštiny, němčiny, i maďarštiny a italštiny). To vše mu vyhovovalo k ničím neomezenému vyjadřování myšlenek, nejen surrealistických, ale až bizarních. Zcela přestával myslet na čtenáře. Psal jakýsi svůj nekončící poetický deník – jako reflexi myšlenek, pocitů a různých souvislostí realit nejčerstvějších i historických, společenských i čistě osobních, radostných i bolestných. Z jeho tvorby zmizely básně v literárním slova smyslu, zůstaly jen řetězy asociací – zvláštní záznamy básníkovy duše. Toto období přineslo I. Blatnému vydání dvou posledních sbírek v kanadském Torontu: „Stará bydliště“ (1979) a „Pomocná škola Bixley“ (1987). Ta první byla pak vydána ještě v dalších třech vydáních v letech 1992, 1997 a 2002 v Brně a ta druhá vyšla už v ineditní edici Kde domov můj v Praze roku 1982, podruhé pak (v odlišné verzi) oficiálně v Praze roku 1994 a ve verzi nejširší, obohacené verši z rukopisného materiálu v Památníku národního písemnictví v Praze,  roku 2011 rovněž v Praze.

Toho rukopisného materiálu, zanechaného po smrti I. Blatného (zemřel v Colchesteru, Essex, 5. srpna 1990) v Londýně a odtud pak po revoluci do Prahy – do zmíněného Památníku – je velmi mnoho a je zatím jen zčásti zpracován. Něco zůstalo i v rodinném archivu, který je v mých rukou; a z toho jsem sestavil Ivanovu posmrtnou sbírku „Fragmenty“ (Brno, 2003) a kapitolu Harmony pro měsíčník Host (čís. 7, 2013), kde jsem uveřejnil 27 dosud neznámých Blatného básní v češtině, angličtině i „makaronských“. Současně publikoval také A. Petruželka v revui Souvislosti (číslo 2, 2013) 31 Blatného rukopisných básní „makaronských“ a anglických z pražského archivu. A zde je vhodné také připomenout, že rozsáhlé oddíly „Básně do knih nezařazené“ a „Básně z rukopisů“ obsahuje i reprezentační svazek nakladatelství Atlantis v Brně z roku 1994 – „Ivan Blatný – verše 1933 – 1953“.

Nelze se také pro úplnost nezmínit, že básně Ivana Blatného vyšly v nespočetných souborech, výborech a přehledech české poezie a periodicích. A že přeloženy vyšly jako knižní díla ve Francii, Velké Britanii, Německu, Polsku, Srbsku, Rakousku a USA. Život I. Blatného byl zpracován i románově – v Anglii a v České republice. Ivan Blatný byl odměněn řadou literárních cen v první, doma prožité téměř polovině svého života. A in memoriam byl vyznamenán i jako mimořádný občan: město Brno ho jmenovalo svým čestným občanem a pohřbilo jeho popel v čestném kruhu významných osobností uprostřed svého Ústředního hřbitova; a prezident Havel mu udělil státní vyznamenání: medaili Za zásluhy I. stupně.

Dalo by se vyprávět mnoho o složitém a v závěru tragickém životě Ivana Blatného. Pokusili se o to novináři, filmaři, rozhlasoví i televizní redaktoři, publicisté i spisovatelé v Anglii, Německu, Norsku i v České republice. Pokusil jsem se alespoň stopy jeho života shrnout svou útlou knížkou „Ivan Blatný v mých vzpomínkách“ (Galén, Praha 2013). Ano, byl to život velmi neobvyklý, z největší části trpký - ale zanechal nám mimořádné dílo.

ŠMARDA, Jan. Ivan Blatný . Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2013, 27(4) [cit. 2024-12-30]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/ivan-blatny

Verze pro tisk