Jan Skácel: Básně 2022

Vydáno: 2022-03-24 (All day)
V rubrice: Z činnosti MZK
Autor: Tomáš Kubíček

Skácelovo vnímání světa vyrůstá z okamžiku, který ale básní přetavuje do věčnosti. A zrovna tak jako s časem, se to u něj má i s prostorem. U Skácela musíme vždy být někde konkrétně: venku po dešti, kde v lupení frká vraný déšť, mezi angreštem, kde pod kameny chodí staří židé, či v jedné hospodě, kde je moje srdce křivo vyřezané v židličce, která zbyla. Čas a prostor jsou vždy konkrétní, aby mohly dosvědčovat člověka, nést jeho otisk a jako do kadlubu jej vtlačit do těch ostatních. A právě tento náš čas a tento náš prostor jsou vždy odlitkem z jejich dávné anebo třeba už budoucí přítomnosti. Ve Skácelově poezii, navzdory jejímu častému smutku a melancholii, vlastně nejsme nikdy sami, ale vždy jsme součástí.

A tak se to má i se Skácelovou poezií. Je tu vždy konkrétně přítomna, je prostě po ruce, jaksi samozřejmě a nehalasně, aby nás vždy překvapila svojí nesamozřejmou samozřejmostí. A tento aspekt jsme se rozhodli rozehrát v rámci instalace básnické sbírky Skácel 2022, v níž se proměnila budova Moravské zemské knihovny v únoru 2022. Tedy v měsíci, kdy Skácel oslavil stoleté výročí narození a MZK se spojila s Centrem experimentálního divadla a Moravským zemským muzeem prostřednictvím akce, která nesla prosté a konkrétní označení, tedy přesně takové, jaké Skácelova poezie vyžaduje: Skácel sto. Nešlo přitom jen o to, připomenout básníka, ale i zpřítomnit nezastupitelnost poezie.

Pro instalaci básnické sbírky Skácel 2022 v budově MZK byla náhodně oslovena čtyřicítka osobností: básníci, spisovatelé, knihovníci, kulturní činovníci (ředitel veletrhu Svět knihy, ministr kultury, ředitel Národního divadla v Brně), učitelé i zahraniční bohemisté, významné vědecké kapacity (předsedkyně Akademie věd či ředitel Psychologického ústavu AV ČR), představitelé veřejného života (brněnská primátorka), dramatici i literární teoretici – a přispěl i jeden hvězdář. Jejich úkolem bylo vybrat si jednu ze Skácelových básní, která je jim z nějakého důvodu nejblíže, a pokusit se ji komentářem či interpretací přiblížit dalším čtenářů.

Překvapivým výsledkem bylo nejenom to, že všichni oslovení bez zaváhání výzvu přijali, ale i skutečnost, že pouze jedna báseň se u dvou interpretů zopakovala. Svědčí to o velké různosti čtení Skácelovy poezie, o jejím rozsahu a intenzitě. Těžko si v české poezii představit jiného básníka, u nějž by podobná výzva skončila stejně či alespoň podobně.

Básně pak spolu s komentáři byly vyvěšeny v prostorách knihovny a na vstupní dveře byla umístěna stylizovaná obálka knihy, takže po jejich otevření měl návštěvník možnost zážitku fyzického vstupu do básnické sbírky. Zájem o verše i komentáře pak dosvědčovala trvalá přítomnost návštěvníků knihovny a jejich soustředěné postávání před „listy sbírky“, ale i nebývale velký mediální ohlas, kdy se tématu věnovala jak veřejnoprávní média, tak rubriky deníků. Výsledkem instalace bude i plánované vydání sebraných básní a komentářů v podobě bibliofilského tisku.

O čem to vše svědčí? O mimořádné živosti Skácelovy poezie, ale i o tom, že tradovaný mýtus, jenž praví, že čtenářů poezie ubývá, že se zvláště mladší čtenáři bojí vstoupit do básní a přemýšlivě je potěžkat, je zjednodušujícím klišé a že magická schopnost poezie umožnit nám intenzivněji prožít skutečnost i sebe samotné ještě stále platí za bernou minci.

Ale i o tom nakonec vypráví komentář Petra Borkovce ke Skácelově básni Verše o zelené stříšce:

Verše o zelené stříšce

Náměstí     Za kostelem kout
Se starým portálem   A nad ním
Zelená stříška

Potom holubi
S tím věčným nepokojem v hlavách

Urputní jako lidé

Především ale stříška
Zelená stříška z plechu

Báseň s názvem „Verše o zelené stříšce“ se v mé oblíbené Skácelově sbírce Metličky, vydané v  roce 1968, nachází oproti proslulé básni „Modlitba“, v níž se prosí o „malý důlek vody“ a která mě v osmnácti letech dojímala tak prudce, že si z té doby zelenou stříšku vůbec nepamatuju. Všiml jsem si jí až mnohem později – a ta báseň se mi líbila i nelíbila.

Říkal jsem si, že Jan Skácel v ní křivdí holubům, že kdyby se na „věčný nepokoj“ v holubích hlavách podíval pečlivěji, nenapadlo by ho sentimentální přirovnání k lidské urputnosti. A taky mi vadilo, že zelená stříška hraje v básni malou roli. Básník stříšku příliš rychle opouští a věnuje se větrným korouhvím, které klempíř rovná ze stejného plechu a které prý „ukazují, kde chodí vítr“. Myslel jsem, že by se autor mohl k zelené stříšce ještě vrátit a říct o ní víc.

Ale na druhou stranu: právě tím, že zelená stříška stojí v názvu básně, že v textu se říká „Především ale stříška“ a že zároveň tam o ní nic moc není, je ta báseň přitažlivá. Skácelovo povšimnutí si zelené stříšky (pokryté měděnkou nebo zeleně natřené), která chrání starý portál někde v koutě za kostelem, je vynikající – od té doby si na jeho báseň vzpomenu úplně vždycky, když na takový kus zeleného plechu za venkovským kostelem, za starým portálem, na hřbitovní zdi, vedle fary, nad vstupem s lipami atd. narazím. Díky Skácelovi podobné zelené stříšky nikdy nemíjím. A to, že stříšku uviděl a mlčí o ní, že na ni ukázal a jenom ji rozechvěl, je koneckonců také dobré – asi už navždycky si všímám ztracených zelených stříšek a popisuju a dopisuju si je po svém.

KUBÍČEK, Tomáš. Jan Skácel: Básně 2022. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2022, 36(1) [cit. 2023-11-30]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/jan-skacel-basne-2022

Verze pro tisk