Jiří Mahen v množném čísle

Vydáno: 2022-09-09 (All day)
V rubrice: Recenze
Autor: Tomáš Kubíček

POLÁČEK, Jiří. Jiří Mahen v množném čísle. Boskovice: Albert, 2021. ISBN 978-80-7326-324-9.

Osmdesáté výročí úmrtí Jiřího Mahena podnítilo Jiřího Poláčka, jeho kolegy a členy Společnosti Jiřího Mahena, k uspořádání konference, která se nyní představuje i v podobě sborníku, či v soudobém jazyce – kolektivní monografie. Konference se uskutečnila v květnu 2019, sborník tak vychází s takřka tříletým odstupem. Autorům referátů tím byl poskytnut čas pro jejich přepracování z příležitostného tvaru do podoby trvalejší studie. Podnětné a možná i provokativní pohledy na Mahenovu tvorbu, neboť to bývá jedním z charakteristických a očekávaných rysů žánru konference, chceme-li konferenční aktuality, tak mohly být i po interakci s publikem přetvořeny do souvislejších podnětů současné literární vědě. Nutno říci, že jen nepatrná část autorů tuto možnost využila.

Vstup do sborníku zajistil Jiří Poláček. Věcně a bez okolků, rychlým tahem štětce představuje Jiřího Mahena jako kulturní osobnost, pro niž je tvorba součástí veřejné služby, a to buď přímo či nepřímo, v podobě literární reflexe, která míří k uměleckým i společenským tématům. Mezi řádky pak prosvítá skutečný důvod Poláčkova úvodu, obava, zda Mahenova tvůrčí osobnost je ještě natolik známa případným čtenářům publikace, aby se neztratili v úzce zaměřených příspěvcích, které budou následovat. A jeho úvodní příspěvek Básník životní celistvosti by jim proto měl být alespoň minimalistickou pomůckou. Přesto si myslím, že by se hodilo více důvěry od badatele, který podstatnou část svého života zasvětil odkazu Jiřího Mahena a díky němuž se Mahen stále pohybuje v duchovním prostoru Brna.

Tradiční přístup k literárnímu a archivnímu materiálu je charakteristický pro příspěvek Marka Krejčího Kamarádi Svobody: přátelský okruh z Mahenových pražských studentských let. Krejčí rekonstruuje nejenom okruh přátel, v němž se Mahen pohyboval, ale pokouší se jeho aktéry určit i jako předobrazy postav Mahenových románů. Už to ukazuje na tradiční literárněvědný přístup autora, v němž se mísí líčení osobních peripetií z životů Mahenových studentských druhů s ideovými a syžetovými peripetiemi literárních fikcí. Krejčího pozornost se následně stočí k anarchistickému okruhu, ale jak se zdá, délka konferenčního příspěvku mu nedovolí detailnější vhled ani do této tak impulsivní a bezesporu zajímavé tvůrčí dílny, a tak zůstává v popisném výčtu, kterým neformuluje v důsledku žádnou problémovou otázku, i když mnohé se i nezkušenému oku nabízejí (například zdroje Mahenovy vypjaté kritičnosti, s níž posuzoval své přátele a jejich jednání).

Román Kamarádi svobody se stal jedním ze základních kamenů i příspěvku Martina Tichého, který jej nabídl sociologickému čtení. V úvodu svého textu rekonstruuje polemiku, kterou vyvolal Mahenův román spolu s románem Zdenky Háskové (Mládí) a Fráni Šrámka (Stříbrný vítr). Přesvědčivá drobnokresba zamýšlející se i nad důvody kritického odporu, které přitom nejsou shledávány jen na rovině tématu, ale i románového tvaru. Výsledkem je ironické vystavení účtu dobové literární kritice, která se s nedůvěrou dívá na nástup modernistických narativních postupů a tenduje k petrifikaci formy, ale i tematické završenosti literárního textu v duchu tradičních morálních postojů ke světu.

Pavel Večeřa postavil svoji minuciózní analýzu Mahenovy básně Pozdrav svobodné vlasti na principech diskurzivní analýzy Jamese Paula Geeho. Recenzent se však nemůže ubránit pocitu, že se tu s kanonem míří na vrabce. Mahenova patetická báseň je vystavená na emocionalitě, ta neváhá pracovat s klišé a prvoplánovou a zjednodušující motivikou, která vychází z vulgarizovaných principů vlastenecké lyriky (jež se nevzpěčuje vypůjčovat si ze symbolů, s nimiž pracuje křesťanská metaforika). Večeřa si ovšem (a koneckonců oprávněně) neklade otázku po umělecké zralosti tvaru, ale po jeho sémantickém potenciálu. Výsledkem je detailní analýza motivické sítě, která zůstává analýzou jedinečné básně, aniž by aktualizovala kontext autora (autorské tvorby) či společenské situace (aktuální slovník). Skoro by se dalo říci, že metoda tu vítězí nad materiálem a v důsledku poráží sebe samu.

Tyto tři příspěvky vlastně ukazují způsoby, jimiž se autoři sborníkových studií rozhodli k Mahenovu dílu přistoupit. Některé jen opakují či minuciózním (ale nikoliv neplatným či nepotřebným) způsobem doplňují to, co již bylo o Mahenovi či jeho tvorbě řečeno (Veronika Valentová, jejíž příspěvek se věnuje Mahenovým kratším hrám; Vladislav Raška, důkladně rekonstruující Mahenův přátelský i pracovní vztah s fenomenálním tiskařem Františkem Obzinou; Jaromír Kubíček, jehož příspěvek doplňuje poznání o knihovníkovi Jiřím Mahenovi; Hana Kraflová, která nabízí jakousi přehlednou inventuru fondu Jiřího Mahena v Moravském zemském muzeu; či Marek Lollok, jenž se zamýšlí nad aktualizací Mahenova Janošíka v Národním divadle Brno v roce 2018 a nevyužitými aporiemi, které postavu Mahenova Janošíka inspirativně problematizují). Jiní badatelé pak použili Mahena jako terč pro zbraně již nabité (Ondřej Sládek, který použije Mahena pro čtení Jana Mukařovského, Jan Lacina zkoumající Mahenovy krajiny z pohledu krajinného ekologa). Z tohoto způsobu čtení Jiřího Mahena (ale nikoliv z konferenčního žánru) pak vystupuje příspěvek Petra Oslzlého, jenž je vlastně osobním vyznáním mahenovským inspiracím, které jsou vtisknuty nejenom do názvu brněnského divadla Husa na provázku, ale jejichž vize se promítaly i do praxe tzv. nepravidelné dramaturgie.

Jako celek je sborník z konference charakteristický jistou roztříštěnou pozorností. To ale není nutně na škodu. Odhaluje se jí totiž něco podstatnějšího z principů životnosti Mahenovy díla.

KUBÍČEK, Tomáš. Jiří Mahen v množném čísle. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2022, 36(3) [cit. 2024-11-21]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/jiri-mahen-v-mnoznem-cisle-0

Verze pro tisk