Jubileum Václava Renče

Vydáno: 2011-12-12 (All day)
V rubrice: Medailon
Autor: Ester Nováková

Václav Renč se narodil 18. listopadu 1911 ve Vodochodech u Roudnice nad Labem (často uváděné chybné datum – 28. 11. – vychází z mylného údaje v matrice). Rodina (otec, původním povoláním zedník, bojoval v 1. světové válce jako legionář v Rusku) se však záhy přestěhovala do Prahy. Po maturitě zde Renč absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, studium filologie a filozofie zakončil v roce 1936 doktorskou prací Bergsonovo pojetí intelektu a životního vývoje. V témže roce se oženil s Alenou Sedlákovou. Pracoval jako redaktor (nejprve ve Svazu knihkupců a nakladatelů ČSR a v Rozhledech, poté v nakladatelství Novina), profiluje se však rovněž jako kritik, publicista a překladatel.

Renčovy básnické počátky byly ovlivněny Březinou, velký vliv na jeho dílo měl i R. M. Rilke, pěvec hledání ztraceného řádu světa (jeho Sonety Orfeovi Renč také přeložil). Prvotinou Jitření (1933) vstupuje Václav Renč do literatury jako básník spiritualista, jehož jevová skutečnost zajímá „jen potud, pokud zrcadlí děje nadzemské, pokud je nápovědí a předpovědí. [...] Celý pozemský život je zde jen proto, aby nesl nadstavbu duchovnosti,“ jak charakterizuje F. X. Šalda. Metafyzické směřování, spojené s hluboce prožívaným katolictvím (k němuž až v dospělosti konvertoval) bude v proměnách provázet celé Renčovo dílo. Šalda u mladého básníka oceňuje „drsnou větrnou vůni“ a „slavný tonus“ soustředěnějších veršů, vytýká mu však občasné upadání do plané rétoričnosti.

Úsilí o ryzí básnickou výpověď a boj s pokušením přílišné květnatosti provází i další Renčovy sbírky třicátých let, Studánky (1935), Sedmihradskou zem (1937) a Vinný lis (1938). Básník ovšem neúhybně směřuje k větší spontánnosti a sevřenosti a dospívá k formální dokonalosti verše, plynoucího v hladkém zpěvném rytmu a vybroušeném rýmu. Ve Vinném lisu, v němž zaznívají obavy z přicházející války, se úžeji přimyká k vlasti a jejím tradicím, a také k ženě, jejíž krystalický obraz je další konstantou Renčovy poezie. Básně, oslavující zem či vzývající jejího patrona, svatého Václava, nabývají monumentálního hymnického charakteru. Poslední lyrickou sbírkou čtyřicátých let jsou Trojzpěvy (1940), kruh dvanácti ód. Zastaralý veršový tvar Renč zvládá s formální bravurou a naplňuje jej novým obsahem. Trýznivá úzkost o osud země, obdiv k ženě a niterné tíhnutí k Bohu – to vše spoluutváří podobu sbírky, přes občasnou květnatost básnicky uzrálé.

Mezi lety 1943 a 1945 bydlí rodina Václava Renče ve Fryštáku u Zlína. Renč, od roku 1942 spisovatel z povolání, se ve válečném období soustřeďuje zejména na dramatickou tvorbu (připomenout ovšem musíme veršovanou pohádku Perníková chaloupka z roku 1944, která má v oblasti moderní poezie pro děti zakladatelský význam). Za jeho nejvýznamnější hry můžeme pokládat drama Marnotratný syn (inspirované středověkým dramatem), Císařův mim a Barbora Celská, přepracovaná později jako Černý milenec.

Nastudování Marnotratného syna z roku 1940 v režii Jiřího Frejky bylo cenzurou zakázáno den před premiérou, na pražském jevišti se krátce objevilo pouze v provedení píseckých ochotníků (1941). Císařův mim, asi nejznámější Renčova hra, je inspirována dramatem Lope de Vegy, avšak barokní text, roztříštěný, nedotažený a na moderním jevišti nehratelný, přetavil Renč ve vlastní osobité básnické dílo, sevřené po stránce myšlenkové i dramatické stavby. Císařův mim měl premiéru 12. února 1944 v Národním divadle (režie Jiří Frejka, výtvarníkem představení byl Jiří Trnka, v hlavní roli Eduard Kohout) a byl okamžitě přivítán kritikou i publikem s nadšením a označován za největší divadelní událost sezony. Příběh o prvokřesťanském herci Genesiovi se stal ve válečné době otevřeným protestem proti diktátorské zvůli a poselstvím o právu na svobodu, o převaze vnitřní pravdy nad vnější mocí. Úspěšnému představení učinil předčasný konec zákaz divadel. Den před ním, 31. srpna, měla v Kladně generálku Renčova Barbora Celská, na divadelní prkna se už tedy nedostala, vychází v roce 1944 pouze knižně.

V poválečném období Václav Renč zůstává u divadla: v sezoně 1945–46 působí jako dramaturg olomouckého divadla, poté jako režisér a dramaturg brněnské činohry. 14. února 1948 má v brněnském Národním divadle premiéru Černý milenec, drama vzniklé přepracováním Barbory Celské. Nejde o hru historickou (přestože je děj soustředěn kolem historické postavy, manželky císaře Zikmunda), ale o moderní duchovní drama, které si pokládá – podobně jako Renčova dramata předchozí – věčné otázky po podstatě lidského bytí. Hra byla očekávána se značným zájmem a vyzdvižena pochvalnými recenzemi nejširšího spektra kritiků. Je oceňována stavba příběhu a jeho dramatická síla, sugestivita vyhrocených scén i působivost básnického slova, plynulý, zvučný volný verš. Václav Renč je nazýván nadějí české dramatické tvorby, dokonce jedním z vrcholů moderního českého dramatu.

Únorový převrat však učiní jeho úspěchům rázný konec. Renč je z divadla propuštěn a živí se pouze příležitostnými pracemi. V tíživé atmosféře počátku padesátých let píše České žalmy (vznikly v roce 1950, poprvé vyšly až v roce 1989 v Římě). V sedmi rozsáhlých básních-žalmech vyslovuje básník hrůzu ze světa, jenž dospěl na hranici zkázy. Z propasti zla a marnosti vidí jedinou cestu v Bohu, k němuž volá o záchranu a slitování. Verš se odpoutává od snadné zpěvnosti, zahušťuje se a soustřeďuje k myšlence. Monumentální patos i tematika sbírky připomene Zahradníčkovu skladbu Znamení moci, vyrostlou ze stejného času.

21. května 1951 byl Václav Renč zatčen. Z procesu s katolickou inteligencí (v němž byli obžalováni např. Jan Zahradníček, Václav Prokůpek, Josef Knap, Bedřich Fučík, Zdeněk Kalista a mnozí další) byl na poslední chvíli vyňat a společně s básníkem Josefem Kostohryzem přiřazen k vykonstruovanému procesu s tzv. Zelenou internacionálou. Přibližně rok po zatčení je odsouzen k 25 letům žaláře. Manželka s dětmi (syn Ivan se narodil v r. 1937, dcera Zuzana v r. 1943, nejmladší Václav až po otcově zatčení, v r. 1952) je poslána do pohraničí, nakonec však nachází útulek u P. Ladislava Simajchla na faře v Kloboukách u Brna. Renč je vězněn ve Znojmě, v Brně, v Litoměřicích, v Praze na Pankráci, mezi lety 1952 a 1960 v nechvalně proslulém Leopoldově, pak ve Valdicích a opět na Pankráci. V nesmírně tvrdých podmínkách vznikají tři mariánské skladby: Popelka nazaretská, Loretánské světlo a Pražská legenda. Ve vězení bylo přísně zakázáno psát (sešit na poznámky měl Renč jen na krátkou dobu), každé nalezené zapsané slovo se platilo dnem samovazby, v níž byl Renč častým „hostem“ – a básně tedy mohl „zapisovat“ pouze do paměti své a svých spoluvězňů, výjimečně se je podařilo zapsat na cigaretové papírky. Po nejrůznějších cestách tak verše putovaly mezi vězni, až za žalářní zdi. Popelka nazaretská, kterou Renč považoval za skladbu „darovanou“ a úmyslně ji po návratu domů už nekorigoval, je životopisem Panny Marie. Barokizující, záměrně oproštěné a přesně rytmované verše se záhy zapsaly do širokého čtenářského povědomí (dle svědectví byla Popelka známa mimo vězení už dva roky před básníkovým propuštěním) a stala se Renčovým dílem snad nejproslulejším. Loretánské světlo, hymnické básně vytvořené na půdorysu loretánské litanie, jsou oproti tomu formálně i myšlenkově náročnými meditacemi. Pražská legenda pak tematizuje životní cestu Franty Sauera, hlavního iniciátora stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v roce 1918. Vedle rozsáhlých skladeb však vznikla i řada intimních básní, které nejenže podávají svědectví o těžkém údělu vězně, ale překonávají také dosavadní úskalí Renčovy lyrické tvorby. Verše dosahují maximální sdělnosti a vnitřní pravdivosti, oproštěného výrazu. Bolestně dozrálý básníkův pohled se obrací k samému nitru věcí. Úpěnlivá touha po životě, láska k ženě, bilancování dosavadního života, momentky z vězeňské každodennosti a nade vším hluboce prožitá pokora a nezlomná víra v Boha, to jsou hlavní témata básní, o nichž Bedřich Fučík napsal, že „samy o sobě váží za celé dílo“.

Velká amnestie v roce 1960 Renče minula. Podle spoluvězně Josefa Hoška s ním tehdy sehráli v Leopoldově několikadenní propouštěcí scénu – a na poslední chvíli mu řekli, že propuštěn nebude. Byla to odplata za to, že Renč na otázku, jestli věří v Boha, odpověděl ano – nebyl tedy řádně převychován. Z vězení se tak dostal až po amnestii na jaře 1962, kdy byl 10. května propuštěn na podmínku. Vrátil se s podlomeným zdravím, usilovně se však pustil do práce. Zásluhou ředitele divadla Vítka zakotvil nejprve v Olomouci, kde se stal dramaturgem operety Divadla Oldřicha Stibora, v roce 1967 se pak vrátil do Brna. Píše nové verše a hry, drobné prózy, loutkové hry, píše a překládá operní libreta, překládá a adaptuje dramata. Setkání s Minotaurem (1969) je první sbírkou po nedobrovolném odmlčení a obsahuje autorovu lyriku z let 1963–1967. Václav Renč si v ní „ohmatával“ nové možnosti, nové cesty poezie, která se přirozeně během jeho věznění umělecky rozvíjela – považoval ji však sám za určité vybočení ze své tvorby. Skřivaní věž (1970) je autorským výborem z let 1941–1962, obsahuje také oddíl vězeňských básní Bez ozvěny. Z vlastní dramatické tvorby je nejznámější Královské vraždění (1966), vzniklé úplným přepracováním rozhlasové hry Miloše Rejnuše.

Závěrečné období života a tvorby Václava Renče je naplněno také rozsáhlou prací překladatelskou, které se ovšem autor věnoval po celý život. Renč překládal verše i dramata především z němčiny, francouzštiny, italštiny, angličtiny a polštiny. Na seznamu jeho překladů figuruje např. Rilke, Goethe, Norwid, Mickiewicz, Maeterlinck, Maritain, Coleridge, Wilde nebo Petrarca, z dramatiků Shakespeare (13 her), Schiller (4 hry), dále opět Wilde, Goethe, Hauptmann, Hebbel, Moliére, Benelli, Hardt, Goldoni, Ibsen, Dürrenmatt, Gribojedov a mnozí další. Za mimořádně zdařilé jsou rovněž považovány jeho překlady a adaptace antických her (Sofokla, Euripida, Seneky, Aristofana a Aischyla). Od roku 1962 až do Renčovy předčasné smrti však vycházejí knižně pouze dramata dvě, ostatních nejméně devět připravovaných vydání je zakázáno.

Politický šroub se s příchodem sedmdesátých let opět utahuje. Renčovi jsou zamítnuty nejen cesty do zahraničí, ale i pobyt v domově spisovatelů v Horním Smokovci. Smlouvy na jeho knihy jsou rušeny, rovněž divadla ztrácejí o spolupráci zájem, neboť Renč je „katolický autor“. Z veřejných knihoven jsou vyřazena jeho díla. Také poslední sbírka, Přesýpací hodiny, připravená k vydání v Československém spisovateli na konec roku 1970 či začátek roku příštího, už nesmí vyjít. Jde přitom o jedno z jeho nejsilnějších děl, knihu krystalického výrazu i myšlenky.

Václav Renč zemřel v Brně 30. dubna 1973. Jeho – oficiálními organizacemi záměrně ignorovaný – pohřeb s obrovskou účastí se stal malou manifestací proti nesvobodě. Je pohřben v Brně-Řečkovicích.

Rehabilitován byl Renč teprve 26. 11. 1990. Po listopadové revoluci se jeho dílo po krůčcích vrací ke čtenářům. Edice Popelky nazaretské, Perníkové chaloupky, Loretánského světla, některých překladů, výborů a dalších děl završilo vydání Vybraných spisů (2 díly s názvy Vrstvení achátu a S anděly si nelze připíjet vydalo v roce 2000 nakladatelství Trinitas ve spolupráci s Křesťanskou akademií, text k vydání připravila Luisa Nováková, redigoval, vybral a uspořádal Jaroslav Novák).

Ke stému výročí básníkova narození, které si letos připomínáme, vyšly zatím tři publikace: Tušivá rozpomnění, Renčův překlad jezerních básníků (Jitro, 2010), první samostatné vydání sbírky Přesýpací hodiny (Karmelitánské nakladatelství, 2011) a výbor z Renčových milostných veršů Ve spleti větví čtu tvá ramena (Trinitas ve spolupráci s Křesťanskou akademií, 2011). Alespoň v malém splácejí dluh, který k básníku, dramatiku a překladateli Václavu Renčovi česká kultura stále ještě má.

NOVÁKOVÁ, Ester. Jubileum Václava Renče. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2011, 25(4) [cit. 2024-12-31]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/jubileum-vaclava-rence

Verze pro tisk