K dějinám digitalizace tištěných fondů knihoven v České republice

Vydáno: 2016-09-10 (All day)
V rubrice: Studie/články
Autor: Zdeněk Matušík

Psát dějiny digitalizace tištěných fondů knihoven v České republice jsou nesporně více povolány jiné osoby, než je pisatel tohoto příspěvku. Ten vznikl na popud redakce Duhy z příspěvku předneseného na mezinárodní konferenci knihovníků zemí V 4+, konané na přelomu května a června 2016 v Brně[1]. Základním tématem příspěvku byl vývoj autorskoprávního rámce vývoje digitálních knihoven v Česku[2]. Předkládaný článek může být tedy jen dílčím příspěvkem na dané téma – a podnětem k jeho širšímu a hlubšímu zpracování.

Digitalizace je jednou z forem tzv. reformátování dokumentů – jejich převedení do jiného formátu (uspořádání). Reformátování může být provedeno různými způsoby – zejména změnou způsobu záznamu na nosič, změnou nosiče záznamu, změnou kódování záznamu obsahu, změnou kódování obsahu. Digitalizace tištěných fondů se dosud nejčastěji provádí změnou způsobu záznamu při současné změně druhu nosiče; reformát textového dokumentu zpravidla obsahuje rovněž změnu kódování záznamu obsahu, což umožňuje textové vyhledávání v takové digitální kopii.

Reformátování knihovních fondů ovšem není záležitostí až posledních 20-25 let. Jeden z jeho způsobů – mikrofilmování – kdy obsah dokumentu zůstává v analogovém formátu a jedná se jen o změnu technologie záznamu na nosič a změnu nosiče, se (nejen) v knihovnickém prostředí používá již desítky let. Počátky národního programu Kramerius – reformátování (a touto cestou uchování obsahu) tištěných dokumentů domácí produkce 19. a 20. století ohrožených tzv. kyselou degradací papírového nosiče – byly spjaty právě s mikrofilmováním.

Pod vlivem vývoje v zahraničí byl ovšem tento způsob reformátování zakrátko nahrazen digitalizací. Z právního hlediska byly předmětné úkony rozmnožování kryty zákonnou licencí pro konzervační účely. Z tohoto hlediska je ovšem nezbytná existence oprávnění pro každý krok užití díla – tedy specificky i pro zpřístupňování reformátovaných knihovních dokumentů. Odpovídající zákonná licence pro zpřístupňování digitálních kopií sice v prvních letech platnosti tehdy nového autorského zákona č. 121/2000 Sb. chyběla, avšak novela autorského zákona z roku 2006 vytvořila ucelený autorskoprávní rámec pro digitální knihovny: zakotvila jak oprávnění ke zpřístupňování digitální kopie dokumentu na vyhrazeném terminálu v budově knihovny, včetně zhotovení příslušné rozmnoženiny, tak i související možnost zhotovit tiskovou rozmnoženinu pro uživatele.

V prvním desetiletí našeho století se v České republice, zejména ve velkých knihovnách, realizovala řada rozsáhlých digitalizačních projektů. Největšími z nich byly projekty Národní knihovny České republiky – Manuscriptorium a Kramerius. První z nich, jehož předchůdce započal již v letech 1992-1993, byl zaměřen na digitalizaci historických rukopisů a starých tisků, druhý pak na digitalizaci novodobých tištěných materiálů národní produkce, jak periodik, tak i knih, jež byly ohroženy degradací papírového nosiče. Tyto projekty dodnes reprezentují dvě hlavní trajektorie národního programu digitalizace. V roce 2003 byla digitální knihovna Kramerius předána službám veřejnosti, převážně cestou vyhrazených terminálů v knihovně. Aplikace Kramerius je od té doby stále k dispozici pod všeobecnou veřejnou licencí GNU[3], a to jak ve své původní verzi, tak ve verzích 4 a 5, a jako taková využívána v řadě knihoven v České republice.

Samostatnou zmínku zasluhuje digitalizační program Národního filmového archivu, který vedle specifických, „neknihovních“ materiálů digitalizuje od prvních let století filmová periodika, noviny, věstníky, informační zpravodaje profesních filmových svazů a spolků, populární divácké časopisy, filmové korespondence, filmové ročenky, ale i další texty a publikace.

Program Kramerius Národní knihovny pokračoval v letech 2008-2010 projektem Záchrana neperiodických bohemikálních dokumentů 19. století ohrožených degradací papíru, významně podpořeným z Norského finančního mechanismu. Ve druhé polovině prvního desetiletí se realizovaly projekty národního projektu Kramerius v dalších knihovnách – zejména v Knihovně Akademie věd České republiky, v Městské knihovně v Praze, v Moravské zemské knihovně v Brně a v Národní lékařské knihovně, které byly podle zaměření té které knihovny specializovány institucionálně, místně, tematicky, případně podle specifických fondů (jako např. mapová sbírka MZK).

Významnou záležitostí byl v letech 2011-2014 projekt Národní digitální knihovna, s dobou udržitelnosti do roku 2019. Jeho výsledkem má být digitální zpřístupnění celkem 52 miliónů stránek dokumentů. Projekt byl z 85 procent spolufinancován z Integrovaného operačního programu EU jako součást aktivit v rámci strategie Smart Administration (Efektivní veřejná správa a přátelské veřejné služby) – konceptu eCulture. Dotace 300 miliónů Kč umožnila vybudování dvou digitalizačních linek – v Národní knihovně ČR a v Moravské zemské knihovně v Brně.

Aplikace Manuscriptorium byla vyvinuta ve spolupráci se soukromou firmou AiP Beroun jako virtuální badatelské prostředí. Svým významem přesáhla hranice České republiky a Evropy, slouží také jako subagregátor Europeany pro oblast historických fondů. Za její úsilí a výsledky v této oblasti byla Národní knihovně ČR v roce 2005 udělena vůbec první Cena UNESCO Jikji Paměť světa.[4]

Dalším směrem v digitalizaci historického fondu je partnerství s firmou Google. Výsledkem kooperativního projektu má být zpřístupnění digitalizátů 200 000 knih z 16. až 18. století na otevřeném Internetu, a to prostřednictvím elektronického katalogu Národní knihovny.

Digitalizační projekty v sektorech kulturního dědictví a akademické sféře se od té doby neustále intenzivně rozvíjely. Avšak omezení vlastní platnému právnímu rámci – tj. zpřístupňování předmětů ochrany, k nimž majetková autorská práva ještě neuplynula, pouze v prostorách knihoven – byla pociťována uživatelskou obcí i knihovníky s rostoucí vahou negativně. Snahu po řešení tohoto problému i v měřítku zemí Evropské unie po celé desetiletí – až donedávna – podporovala také Evropská komise.

Jako jedna z cest řešení – a to postupně jako cesta nejproduktivnější – se rýsovala tzv. rozšířená kolektivní licence na zpřístupňování děl nedostupných na trhu. Na jeho podporu byl již před pěti lety, v září 2011, podepsán představiteli evropských organizací autorů, kolektivních správců a knihoven společný dokument, tzv. memorandum o shodě. V následujících letech byly v několika evropských zemích, Francii, Německu a nejnověji na Slovensku, přijaty příslušné právní předpisy. Předmětné řešení je rovněž obsaženo v návrhu novely autorského zákona č. 121/2000 Sb. projednávaného v současnosti v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Legislativní řešení ve Francii bylo ovšem soudně napadeno několika autory a spor se posléze dostal až k Soudnímu dvoru Evropské unie.

Projednávání případu přineslo v posledních měsících a týdnech vývoj, který perspektivu rozšíření možnosti zpřístupňování digitalizovaných děl nad rámec tzv. terminálového zpřístupňování, omezeného na přítomnost čtenáře v knihovně vlastnící tištěnou předlohu dokumentu, ohrožuje: s názorem o tom, že úprava ve Francii je v rozporu s evropským autorským právem, vystoupil v řízení zejména představitel Evropské komise; navíc, významný činitel řízení – generální advokát – předložil v červenci t. r. stanovisko, že nejen francouzský zákon, ale i udělování rozšířených kolektivních licencí[5] na užití děl vůbec je v rozporu s mezinárodním a evropským autorským právem.

Výsledek řízení u SDEU (rozsudek se očekává koncem roku 2016) významně ovlivní další vývoj digitálního užití knihovních fondů v Evropské unii – a také v Česku: bude to ve smyslu rozvoje, nebo ustrnutí?

[1] VI. ročník setkání knihovníku zemí V4+ na téma „Knihovny v zemích V4+ v nástrahách digitálního věku“, Brno,  31. května – 1. června 2016. Konferenci organizovala Moravská zemská knihovna v Brně z pověření Ministerstva kultury České republiky a ve spolupráci s Národní knihovnou ČR a Kabinetem informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

[2] Matušík, Zdeněk: Digitální knihovny v České republice: vývoj autorskoprávního rámce. In: Libraries V4 in the Decoy of Digital Age : proceedings of the 6th Colloquium of library and information experts of the V4+ countries held from 31st May - 1st June 2016 in Brno = Knihovny zemí V4 v nástrahách digitálního věku : sborník příspěvků ze 6. kolokvia knihovnicko-informačních expertů zemí V4+ konaného 31. května - 1. června 2016 v Brně. Brno : The Moravian Library in Brno, 2016, s. 269-284.

[3] Svobodný operační systém (pozn. red.)

[4] Srov. informace o Ceně [cit. 2016-08-28].  Dostupné z <http://www.unesco.org/new/en/communication-and-information/memory-of-the-world/unescojikji-prize/previous-laureates/ /> a <http://www.unesco.org/new/fileadmin/MULTIMEDIA/HQ/CI/CI/pdf/mow/nomination_forms/jikji_2005_czech_nat_lib.pdf>.

[5] Rozšířená kolektivní licence umožňuje užití i díla autorů, kteří nejsou pověřeným kolektivním správcem zastupováni na základě individuální smlouvy; mají ovšem možnost platnost takové licence vůči svým dílům vyloučit.

MATUŠÍK, Zdeněk. K dějinám digitalizace tištěných fondů knihoven v České republice. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2016, 30(3) [cit. 2025-05-01]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/k-dejinam-digitalizace-tistenych-fondu-knihoven-v-ceske-republice

Verze pro tisk