Knihovna – bezpečný přístav v krizi – rozhovor s Tomášem Foltýnem, ředitelem NK ČR

První otázka směřuje překvapivě nikoliv k Národní knihovně, ale k Ústřední knihovnické radě, která po mnoha letech doznala výrazné změny. Co Ty čekáš od ÚKR? A co bychom od ní měli čekat my knihovníci?

Ústřední knihovnická rada je primárně poradním orgánem ministra kultury. Jejím klíčovým posláním je pro mě stanovovat vize rozvoje českého knihovnictví a tyto vize implementovat do praxe, ve spolupráci s Ministerstvem kultury ČR, oborovými spolky a přirozeně i s jednotlivými knihovnami, které jsou součástí sítě českých knihoven. Ústřední knihovnická rada musí být schopná jasně a jednoznačně formulovat svá doporučení a zvládat aktivní komunikaci směrem ke všem výše uvedeným spolupracujícím institucím, partnerům, ale i veřejnosti. Od členů Ústřední knihovnické rady čekám, že budou schopni aktivně spolupracovat a řešit řadu klíčových výzev, které před knihovnickou komunitou stojí. K tomu je nezbytně nutné, abychom se všichni (což říkám i z pozice člena Ústřední knihovnické rady) naučili tlumit svá „ředitelská ega“ a osobní či institucionální animozity, jež občas bránily reálné spolupráci a dosažení jednoznačných výsledků. Jsem si vědom, že v knihovnické komunitě vzbudily velký ohlas změny provedené ve struktuře tohoto orgánu. Za sebe je nevnímám špatně, neboť byl jasně redefinován řád fungování Ústřední knihovnické rady a také se jasně stanovil počet členů, což by mělo pomoci její větší akceschopnosti. Spolupráce mezi Ústřední knihovnickou radou a Národní knihovnou je zcela samozřejmá. Sami chceme poskytovat členům rady potřebný servis pro vykonávání jejich práce – například v rámci datových podkladů či srovnávacích analýz ze zahraničí. K tomu bude třeba postupně restrukturalizovat kompetence Knihovnického institutu, ale to je asi samostatná kapitola. 

A teď k Národní knihovně. A bez obecných řečí: jaké klíčové úkoly, výzvy chce NK formulovat, vyvolávat a utvářet jimi podobu současného knihovnictví?

Začnu možná trochu šířeji. Knihovny se musejí naučit pracovat se svým sebevědomím. Pokud chceme být ceněnými institucemi, na které bude společnost hledět s respektem a bude si uvědomovat, že je potřebuje, nesmíme se ve svých vizích limitovat pouze oborovými předpoklady. Musíme hledět daleko za obzor a nesmíme se svazovat tradičním pojetím knihoven jako… (ty tři tečky nejsou překlep, ale možnost pro aktivizaci čtenářů rozhovoru, aby si sami doplnili, jak tradiční jsme). Z tohoto důvodu chci, abychom vyvolávali očekávání a stanovovali vize s celospolečenským dopadem. Takovým směřováním je pro mě nyní oblast posilování obranyschopnosti země a odolnosti obyvatelstva. Řada lidí nyní asi významně pozvedne obočí a řekne si „Cože? Knihovny a obrana?“. Já si naopak myslím, že už je téměř pozdě o této roli přemýšlet. V rámci zabezpečení chodu státu při přípravě a odolávání komplexním hrozbám máme klíčové kompetence. Jsme špičkové informační instituce schopné poskytovat validní data a zprávy, jsme důvěryhodní, máme respekt komunit, ukázali jsme, že jsme i krizovými centry schopnými podpořit potřebné, jsme školení a umíme vzdělávat. A mnoho víc. Pojďme se iniciativně zapojit do procesů státu na všech úrovních, které se zabývají připraveností na krizové situace. Ukažme, že můžeme být organizacemi, kam lze přijít pro první pomoc, že můžeme aktivně spolupracovat s prvky integrovaného záchranného systému a pomáhat na místě, a to rychle, účelně a koordinovaně. Tuto debatu a propojení směrem k resortům obrany, vnitra či zdravotnictví, ale i krajským samosprávám chci postupně iniciovat. 

To je nová definice principu knihovny jako společenské instituce, která jde ještě za stávající hranice, už tak výrazně posouvané. A jak bys toho chtěl dosáhnout a jakou roli v tomto procesu proměny mají sehrát ostatní knihovny? Nebudou přeci jen trpně čekat.

Při rozhovorech s experty na bezpečnost a krizovou komunikaci vždy zaznívá, že klíčové momenty během každé takové nečekané události se dějí v prvních hodinách a dnech. Vždy je rovněž zmíněna důležitost sounáležitosti, součinnosti a řekněme sousedství, tj. spojení elementárních prvků definujících fungující společnost. A tady jsme už u aktivit, kde může být silná každá knihovna v systému. Pokud budou i na menších vsích či městech fungovat základní kontakty mezi lidmi, samosprávou i spolky, krizové momenty půjde překonat. Knihovna je může aktivizovat a upevňovat. Důležitá je i rovina preventivních opatření, organizace různých kurzů (například první pomoci), či pomoci s distribucí základních pomůcek nebo zajištění základních potřeb obyvatel. Zde bych chtěl připomenout, že nejde o nic převratného. Knihovny své schopnosti v době krize dobře ukázaly již během prvních ataků covidové pandemie. Nicméně odpovědné prvky státní správy či samospráv si ne vždy uvědomují, jakými institucemi knihovny jsou a přicházejí na to mnohdy až pozdě. Zpozornit je tak budeme muset, stejně jako v řadě dalších případů, my. 

Takže ještě konkrétněji: Kdy bys chtěl, aby knihovny měli tuto funkci? Máš už připravený harmonogram? Bude Národní knihovna hlavním mediátorem celého procesu, tedy vezme na sebe tento úkol? A jaké klíčové kroky bude třeba udělat v rámci harmonogramu a úkolu? Máme ti držet palce, nebo počítáš s tím, že si každý odpracuje svoji část. A v případě, že půjde o participativní cíl, kdy celý projekt představíš knihovnické veřejnosti?

Myslím, že tuto odpovědnost si mnohé knihovny i řada skvělých kolegů a kolegyň velmi dobře uvědomuje. Konkrétním příkladem zdárného zapojení knihovny do překonávání krizového momentu bylo například otevření asistenčního krizového centra pro ukrajinské uprchlíky, které vzniklo rychle po vypuknutí konfliktu na Ukrajině v součinnosti Středočeského kraje, Hlavního města Prahy a Městské knihovny v Praze. Ale to je jen jeden doklad z mnoha. Možné hrozby, jak živelného, tak geopolitického či kybernetického rozměru, se však vyvíjejí a je nutné vnímat jejich dynamiku. Asi málokoho by ještě před deseti lety napadlo, že jižní Morava bude čelit tak masivnímu tornádu, jako v červnu 2021. Je tak nezbytně nutné otevírat diskusi uvnitř naší komunity a připravovat se. Ostatně proto je součástí letošní konference Knihovny současnosti blok nazvaný „Knihovny v těžkých časech: odolné instituce v nejisté době“, jež se danému tématu bude z různých úhlů věnovat a jehož přípravou se zabýváme společně s Ondřejem Hudečkem. Zároveň oba chceme, aby tato část konference nebyla izolovanou událostí, ale aby na ní navázaly další aktivity a akce. Ale abych Ti stále neutíkal od otázek… Vhodný čas je právě teď. Národní knihovna ČR se chce této oblasti věnovat a její role bude jednoznačně v tom, aby otevírala dveře – k orgánům státní správy či jednotlivým institucím, aby věděli, že tu jsme a můžeme v krizích společnosti významně pomoci. A vůbec, že jde o téma, které má mít vysokou prioritu. Stejně tak ale musejí jednat i regionální knihovny ve vazbách na své zastupitele na jakékoli úrovni samosprávy. Jednoznačně asi nepůjde o jeden projekt, ale o dlouhodobou aktivitu spojenou s budováním vztahů, snahou otevírat specifické podpůrné finanční programy i bourat zavedené stereotypy. A třeba nám to pomůže podpořit i vnitřní debatu a hledání jasné odpovědi na otázku „Co jsou knihovny?“. V tom aktivním pojetí, a ne znovu ve smyslu „Knihovny nejsou jen…“. Ale Tomáši, byť rozumím pravidlům rozhovoru a rolím tazatele i tázaného, nemíním Ti prodat svou kůži lacino a také Ti položím otázku na závěr. 

Co pro Tebe osobně, jako občana Tomáše Kubíčka, nyní představuje největší hrozbu a jaká je největší hrozba pro Tomáše Kubíčka, generálního ředitele Moravské zemské knihovny, který nese odpovědnost nejen za sebe, ale za významnou kulturní a vzdělávací instituci?

Odpověď je jednoduchá: populismus. Jeho primárním nástrojem je zjednodušení skutečnosti a destabilizace paměti. Žijeme ve světě, který se neustále proměňuje. Ta proměna je nutná a je komplexní. Není divu, že se člověk cítí nejistě. Populisté mu poskytují namísto řešení dětská šidítka. Populisté nepotřebují instituce, které vychovávají ke kritickému myšlení a uchovávají společenskou paměť, které zajišťují pluralitní vnímání skutečnosti, a budou se jejich význam vždy snažit umenšit. Jim stačí „selský rozum“ a obětiny v podobě rozdmýchávání kulturních válek. Populismus jde v současnosti napříč politickým spektrem a neomezuje se jen na politiku, stává se podobou komunikace v médiích, na sociálních sítích, v kultuře, v akademickém světě... No, a myslím, že upozorňovat na tato rizika, snažit se delegitimizovat populismus a ukazovat,  že je vlastně amorální, protože postrádá hodnotové jádro, je úkolem jak knihovny, jako demokratické instituce, tak mým, jako občana.

Tomáši, díky za rozhovor, jsem rád, že s Tebou taková povídání mohu vést a jsem rád, že jsme je teď převedli na stránky Duhy.

Mgr. Tomáš Foltýn absolvoval obor kulturní dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Od roku 2007 pracuje v Národní knihovně ČR. Zpočátku působil jako projektový manažer v Oddělení digitalizace a následně jako vedoucí Oddělení tvorby a správy metadat. V roce 2013 se stal ředitelem Odboru správy fondů. Na této pozici působil do 1. května 2021, kdy byl jmenován generálním ředitelem Národní knihovny ČR. Podílí se na řešení řady národních a mezinárodních výzkumných projektů. Je odborným garantem dotačního programu VISK 7, členem Ústřední knihovnické rady ČR nebo IFLA Digital Humanities / Digital Scholarship Special Interest Group. Dlouhodobě se věnuje problematice správy, ochrany a trvalého uchování novodobých knihovních dokumentů včetně digitálních dat.