Knihovníci za totality

Vydáno: 2011-01-04 (All day)
V rubrice: Kavárna
Autor: Jiří Sedlák

Následující text má připomenout, jak se za totality chovali knihovní inspektoři a jak naproti tomu někteří knihovníci, a též, co jsem zažil coby knihovník ve věznici na Borech.     

Koniášovci

Když nás 21. srpna 1968 „spřátelené armády“ napadly a okupovaly a normalizátoři začali obnovovat „měkkou (tj. nekrvavou) diktaturu“, začali tvrdě s vyhazovy lidí a i – knih. Sestavily se seznamy „libri prohibiti“, které knihovníci a knihovnice nedostali vytištěné, ale nadiktované do evidovaných sešitů, jež pak měli zničit. Čistka byla tak důkladná, že měly být odstraněny z knihoven i knihy svým obsahem naprosto nezávadné jen proto, že závadným byl autor předmluvy, doslovu či překladatel, editor apod.

Od 1. 11. 1969 jsem byl zaměstnán v Pedagogické knihovně v Brně na Solniční 12 (kam mne po vyhazovu z katedry filosofie na Vojenské akademii vzali ředitel Státní vědecké knihovny PhDr. Miloš Papírník a ředitel jí podřízené Pedagogické knihovny PhDr. Vilém Bräuner). Dostav od jednoho známého ony nadiktované seznamy do rukou, zapadl jsem mezi regály a začal ony knihy tajně vytahovat – s úmyslem, že zachráním aspoň nejdůležitější tituly z nich. Bohužel se na to přišlo a ze záchrany nebylo nic.

Co nebylo dobře pro ony knihy, bylo – snad – dobře pro knihovnu, protože brzy se dostavila do Pedagogické knihovny krajská inspektorka. Je dost možné, že s ředitelem začala kontrolovat, zda jsou knihy určené k likvidaci vyřazeny. Dokonce v půjčovně požádala o půjčení zakázaného časopisu Reportér. Nebylo jí vyhověno.

Čistka dolehla mimo jiné i na bibliografii prof. Blahoslava Španiela Český jazyk a literatura, která počtem záznamů o jednom jediném vyučovacím předmětu představovala světový rekord a mohla svým vynikajícím uspořádáním znamenitě posloužit češtinářům a studujícím. Ježto však ředitel v ní objevil několik zakázaných autorů článků, rozhodl z opatrnosti složit tlusté bibliografie do kouta ve sklepě. Protože jsme však chtěli zájemcům posloužit, tajně jsme je z této hromady ubírali a spolehlivým uživatelům knihovny darovali.

Zachránci spisů TGM

Zajímavé záchrany knih určených k likvidaci se v Pedagogické knihovně odehrály v letech padesátých a šedesátých. V padesátých letech v rámci boje proti tzv. masarykismu byly všechny knihovny vyzvány, aby odeslaly všechny Masarykovy spisy do Ústavu dějin KSČ v Praze. Ten si prý ponechal jen dva exempláře od každého titulu a všechny ostatní šly do stoupy. V Pedagogické knihovně v Brně se však našli tři odvážlivci, kteří spisy TGM zachránili, i když riskovali vězení. Byli to ředitel knihovny František Plachý, dva bývalí zemští školní inspektoři degradovaní na bídně placené knihovníky – PhDr. Jan Vaněk a prof. Eduard Lendl (děd tenisty Ivana Lendla) a PhDr. Jan Vodnařík, jinak obětavý lidumil z Blahoslavova domu. Jak je zachránili? Jednoduše prohlásili Masarykovy spisy za ztracené a ukryli je mimo knihovnu.

Když v roce 1968 svitlo v „pražském jaru“ opět na lepší časy, bylo oněch několik desítek spisů přemístěno zpět do mateřské knihovny s tím, že se zařadí do skladiště a pořídí se katalogizační lístky, aby se spisy mohly znovu půjčovat. Vedoucí katalogizačního oddělení prof. Jiří Sýkora však radil vyčkat dalšího vývoje. Díky jeho prozíravosti spisy zkatalogizovány tedy nebyly a zavčas se odebraly do svého úkrytu Tak byly zachráněny podruhé. A teprve po listopadu 1989 se navrátily do knihovny natrvalo.

Vězeňská knihovna na Borech

Když jsem se v letech 1967–1969 účastnil hnutí za demokratizaci a humanizaci socialismu a odporu proti sovětským okupantům, postihly mne „tři desítky“: 10. prosince 1971 v desetihodinovém soudním líčení jsem byl odsouzen k desetiměsíčnímu kriminálu za „hanobení“. A nastoupil jsem štreku věznic Brno-Bohunice, Olomouc, Pankrác s cílovou stranicí Bory u Plzně.

Tehdy se tam měl jeden vyučený papírník postarat o řádné katalogy knih. Dosavadní byl pořízen tak, že jeden neknihovník knihy z regálů vytahoval a diktoval autory a názvy druhému u psacího stroje. Zápisy pak zněly: Prajsová, Marije Majerová, Vítěslav Nezval „Mi nový život chcem na zemy“, Dušan Hamšík: Objev (místo Oběd) s Adenaurem, Cicerona O povinnostech zapsali jako Markus Túlius: Cicero o povinnostech a Hamzova Šimona Kouzelníka předělali na František Šimon: Hamza kouzelník, atd.

Měl jsem odborně pomáhat po práci – brigádnicky. Ihned jsem prosadil opisovat autora a název s knihou v písařově rukou a dále „po knihovnicku“ , tj. příjmení, čárka, rodné jméno a název knihy atd. Odbrigádil jsem akorát dva dny po třech hodinách. Další den mne vyučený papírník přivítal smutně: „Máte jít za…“ Když jsem vstoupil, příslušný důstojník mi stroze a chladně řekl: „Okamžitě se odeberete na úsek! Odchod!“ , aniž mi dovolil se zeptat „Proč?“ Na to mi odpověděl onen vyučený papírník: „Máte politický paragraf!“

Ve věznici však seděli nejen knihovníci, ale i knihy určené k likvidaci – na půdě.

SEDLÁK, Jiří. Knihovníci za totality. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2010, 24(4) [cit. 2024-10-11]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/knihovnici-za-totality

Verze pro tisk