Knihy a knihovny, možná obráceně...

Vydáno: 2016-09-10 (All day)
V rubrice: Fejeton
Autor: Arnošt Goldflam

Už jsem to vícekráte vyprávěl, ba i psal, že jsem byl už od dětství vášnivým čtenářem. Maminka mě v tom podporovala, otec – tata, jak jsme říkali – to moje čtení zas viděl dost nerad a jak mohl, dával mi jiné úkoly v domě i na zahradě. Já jsem si ale našel tisíc výmluv, proč něco nebylo možno udělat, lámal jsem nářadí, počasí nám nepřálo, prostě – radši jsem četl.

Když tata nebyl doma, tak mi ovšem nikdo nebránil, hltal jsem knížky jako Otesánek nebo kouzelník Žito. Když ale doma byl, hledal jsem skryté kouty, kde bych mohl v klidu číst. Někdy jsem čítával dokonce tajně, například na záchodě. To byla celá věda! Za mísou, na zemi vzadu, jsem míval příruční knihovničku, kde bývaly tak tři knížky, víc se tam nevešlo. Pokud to šlo, vyměňoval jsem je, když byla nějaká kniha dočtena. Jenže to vždycky nešlo! Otec hlídával občas před záchodem a prováděl tzv filcuňk, jestli není v mém šatstvu někde nějaká kniha ukryta. Bývala často. Ale někdy se mi to pašování dlouho nedařilo a kniha, čekající za mísou, poněkud zetlela, jako se to stalo například bílé knize v pevné soukenné vazbě, Petra Jilemnického Kusu cukru, která mi tam poněkud změnila barvu, snad by se dalo říci – tak trochu rozkvetla, přinejmenším zezelenala...

Za teplákovou gumou v trenkách zasunuta kniha na zádech, v ponožce obtočena kolem nohy, v nohavici tzv. tureckých tepláků, dole širokých, ukončených gumou, takže nemohla vypadnout. Tomuto systému bylo ovšem nutno četbu přizpůsobit. V nohavicích bývaly paperbacky čili brožované knížky, spíše tenší, nejčastěji rodokapsy, sešity Rychlých šípů a podobně, též třeba brožurky o Leninovi nebo Stalinovi, které byly určeny pilným žákům a zapáleným pionýrům, kterým jsem ostatně také tehdy byl. Za trenýrkami v teplácích jsem na zádech ukrýval náročnější literaturu, často ve vazbě pevné. Dumas, Stendhal, Karel Poláček, Karel May, Jules Verne, červená knihovna, Howard Fast, prostě všechno, k čemu jsem se dostal.

A to je ovšem další kapitola, to „k čemu jsem se dostal“... My jsme doma měli jen pár knížek a to i tak náhodně. Takže jsem si musel půjčovat. Napřed od spolužáků, taky od sousedů v domě, kde jsme bydleli – a když jsme se přestěhovali do vlastního domku v Brně, v Černých polích na Zemědělské ulici, tak tam, taky od sousedů a jejich dětí z vedlejších domků. No a pak jsem objevil knihovnu a starší paní knihovnici, mně mateřsky nakloněnou, bylo to – tuším – v Rotalově ulici, dole na rohu. Nastaly opravdové čtenářské žně! Půjčoval jsem si a také četl jako posedlý, v knihovně jsem byl tak často, že se paní knihovnice divila, jak to stíhám. Půjčoval jsem si knihy popořadě, podle abecedy, v nejvyšším povoleném počtu. Ani to mi nestačilo a tak, jednou, když jsem to zase počítal, došel jsem k číslu 32 knih od 28 různých půjčovatelů, včetně tedy té knihovny, samozřejmě.

A tak jsem zase četl, zcela bez výběru, od pětidílného románu Bruski (ano, bylo tam na konci měkké i, přeložil to Sergej Machonin, vím to dodneška) až ke krásné literatuře, opravdu i docela náročné, Mann, Dreiser, Čapek, Tolstoj, Dostojevskij, Hauff, Dickens, životopisy malířů a jiných umělců, na co jen bylo možno tehdy dosáhnout. Spěchal jsem, to je pravda, ale všechno jsem u té milé paní knihovnice přečíst nestačil. Tam, někde u písmene V, jsem totiž jednu knížku ztratil a to byl můj konec. Nedalo se nic dělat, z knihovny mě museli vyloučit, s paní knihovnicí jsme se s dojetím rozloučili a táhl jsem dál, pak do městské knihovny, Universitní, prostě kam to šlo a kde měli nějakou potravu pro mou nenasytnou, už trochu dospělejší, čtenářskou duši a mé nitro.

Pak, když už to bylo možné a mohl jsem si to dovolit, začal jsem si knížky kupovat a shromažďovat jako nějaký lichvář zlaťáky. Tato vášeň už poněkud polevila. Ale ani dnes občas neodolám, naučil jsem se také cíleně knihovny navštěvovat, a když jsem sám začal psát, četl jsem už míň, aby mě to tolik neovlivňovalo a tak je to dodnes. Ale byly to krásné časy, objevovat nové světy v těch knihách ukryté. Pro mě to bylo často reálnější než svět skutečný a někdy je tomu tak dodnes!

GOLDFLAM, Arnošt. Knihy a knihovny, možná obráceně.... Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2016, 30(3) [cit. 2024-11-21]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/knihy-knihovny-mozna-obracene

Verze pro tisk