Knihy a knihovny v Norsku

Vydáno: 2016-09-10 (All day)
V rubrice: Zkušenosti ze zahraničních knihoven
Autor: Miluše Juříčková

Norsko je v českých knihovnách veřejných i domácích bohatě zastoupeno. Dokonce se zdá, že trvalý zájem české veřejnosti o norské autory, který se v podstatě datuje od dob Ibsenových, se v poslední době zvyšuje, a to nejen díky všeobecné oblibě detektivek, zvláště autora jménem Jo Nesbø a jeho atraktivních krimi. Norští autoři doprovázeli českého čtenáře peripetiemi kulturního a politického vývoje napříč celým dvacátým stoletím. Snad nejsilnější vliv panoval v době meziválečné, okouzlenými čtenáři byla generace Těsnohlídkova a Mahenova. V Moravské zemské knihovně byly kartotéční lístky všech románů Sigrid Undsetové za války označeny poznámkou: „geschlossen“ – uzavřeno, není možno půjčovat. Důvodem pro umístění na černou listinu byl antifašistický postoj této nositelky Nobelovy ceny.

Na své studijní cestě na sever Norska jsem chtě nechtě křižovala stopy Karla Čapka, který tuto část Evropy navštívil přesně před osmdesáti lety. S manželkou Olgou se vydali podél norského pobřeží až k Severnímu mysu, dnes českým turistům známý jako Nordkapp. Důležitou zastávkou na této červnové cestě, tedy nikdy nekončícím polárním dnem, byla návštěva nejsevernějšího města na světě. Ve svém posledním vydaném cestopise obdivoval Čapek přívětivou atmosféru města Hammerfestu v tak nehostinných, ano smutných končinách. Jako suchozemci obdivujeme malá i velká plavidla kotvící v přístavu, mnohé z lodí pokračují až k mysu na konci Evropy. Čapek protestoval: to není konec, to je začátek Evropy. Netušil tehdy, že válka, jejíž nebezpečí cítil, udělá ze severního Norska spálenou zemi do té míry, že v délce stovek kilometrů nezůstane stát jediná budova, jediný kostel, jediné přístaviště, jediný most. Obyvatelé byli v roce 1945 nuceni prchnout do hor, kde přežívali v jeskyních a zemljankách. A právě v městském muzeu mapují válečné utrpení a poválečnou výstavbu celého severního Norska, konkrétně kraj Finnmark. Takže z Hammerfestu, jak ho viděl Čapek, se nezachovalo naprosto nic – město bylo do dnešní podoby vystavěno až v šedesátých letech dvacátého století.

Zašla jsem si do místní knihovny, která se nacházela hned u přístavu možná proto, aby ti, kteří přijíždějí lodí do města na nákup z okolních samot, neměli zbytečnou zacházku. Chtěla jsem se zeptat, jestli Čapkovu Cestu na Sever znají nebo dokonce mají. Měli. Ochotná knihovnice mi ukázala, že knížka je uložena v hlavní části, totiž v oddělení „turismus – průvodci naším městem a krajem“. Norský překlad vyšel s autorovými ilustracemi v roce 1995 a navázal tak na předchozí Čapkova díla, např. Válku s mloky, První partu, Povídky a apokryfy, Rozhovory s TGM a další. Bylo mi také předvedeno, že prostřednictvím internetu mohou čtenáři po celém Norsku těmito knihami listovat, kdykoliv se připojí k internetu – a to je podle všech indicií setrvalý stav pro lidi všech generací. Karel Čapek je opravdu nejznámější český autor v Norsku, třebaže jinak jsou literární zájmy navýsost asymetrické – Norové nás neznají tak dobře, jako my je. Inu z Hammerfestu je to do norského hlavního města stejně daleko jako z Oslo do Brna.

Knihovna je v Norsku, tedy nejen v aglomeracích při norském pobřeží, naprosto centrální institucí. Používám slovo aglomerace, protože se nejedná o města nebo vesnice našeho typu. Městská zástavba se omezuje na nejnutnější vybavení, lidé bydlí v domcích rozházených na kamenitých plochách u fjordu. Ve vnitrozemí, kde se chovají sobi, se jedná o samoty, které červeně září na černé skále, a to na místech podle našich měřítek naprosto nepřístupných. – Abych se vrátila ke knihovně, která nabízí kulturní vyžití všem zájemcům o přednášky, besedy, koncerty. Nejvíce se norské knihovny zaměřují na děti. I knihovna v Hammerfestu měla krásně vybavený dětský koutek se spoustou hraček, ze všech stran se ozýval smích dětí. Už dříve jsem zažila, že v Norsku je dětem dovoleno listovat ve všech dětských publikacích, na stolku nechybí pastelky, vodovky nebo omalovánky.

Pro děti se v Norsku vydává neskutečné množství titulů, prakticky všichni významní spisovatelé mají na kontě nějakou knížku pro děti. Dětská literatura je v mnoha ohledech prestižní záležitost. Obdivovala jsem i tituly naučné – o přírodě, o cizích zemích a významných osobnostech evropských dějin. Důraz je kladen na umělecky hodnotnou výtvarnou stránku, která nejen doplňuje, ale často nahrazuje text pro předškolní děti. To ovšem neznamená, že témata jsou jen a jen pohodová – všeobecné pozornosti neunikly knížky o násilí v rodině, nemoci nebo smrti blízkého člověka. Vskutku: norská literatura si do určité míry zachovala svou charakteristickou vážnost, které si všímá i Čapek.

Na začátku jsem zmínila jméno Jo Nesbø, i u nás průběžně vycházejí jeho dětské knížky – především o Doktoru Proktorovi. A to je čtení naopak prázdninově odlehčené, podobně jako tituly Erlenda Loea (Ryba, česky 2009) nebo Marie Parr (Vaflové srdíčko, česky 2012).

JUŘÍČKOVÁ, Miluše. Knihy a knihovny v Norsku. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2016, 30(3) [cit. 2024-11-09]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/knihy-knihovny-v-norsku

Verze pro tisk