Láska ke knihovnám aneb Pocta paní Košinové

Procházeli jsme školou, ve které jsme pětadvacet let nebyli. Naše bývalé učitelky nám připomínaly, kde byla ta která třída a učebna a vysvětlovaly, jak se všechna ta místa změnila a k čemu po tak dlouhé době slouží. Byl to náš teprve druhý slučák za čtvrt století a při tom minulém jsme se sešli jen tak večer v hospodě. Tentokrát bylo vše velkolepější. Šli jsme pavilonem okolo ředitelny, kolem hudebky až k tělocvičně. A pak jsme se zastavili před nenápadnými dveřmi, které se za celou tu dobu nezměnily. Už na nich nevisela cedulka „Knihovna“, ale já, a spolu se mnou pár dalších dřívějších spolužaček, jsme to místo identifikovali okamžitě. 

Když jsem chodil na základní školu, byla tahle školní pobočka prachatické knihovny, která měla otevřeno jen jednou dvakrát do týdne odpoledne po vyučování, místem, kde jsem ve škole trávíval snad nejvíc času. A to od chvíle, kdy jsem se ve druhé třídě naučil číst. Doteď si vybavím mé tehdy oblíbené tituly, především časopisy Kometa se skvělým komiksem Káji Saudka na motivy Foglarovy knihy Modrá rokle, knihy o hmyzu a plazech Jiřího Niedla, hlavně Okouzlen brouky a hady, entomologickou příručku Sbíráme hmyz a zakládáme entomologickou sbírku od J. R. Winklera, příběhy Děti jeskyň Aloise Tluchoře a pak všechny knihy z dobrodružné edice Pasát nakladatelství Ivo Železný, jejichž estetika mě tehdy naprosto uchvátila. Dokonce tak silně, že jsem si je později všechny sehnal do své domácí knihovny. Tyhle knížky mě učily doopravdy číst, v každé volné chvíli a dokonce i pod lavicí při hodinách, které mě nebavily. Však to také obě naše třídní učitelky neopomněly připomenout, jen co mě po letech zase uviděly, protože myslím, že za čtení pod lavicí už pak v celé kariéře nerozdaly víc poznámek, než mně za těch devět let. 

Školní knihovnu jsem pak navštěvoval i na prachatickém gymnáziu, kde jsem strávil hodiny s tehdejším knihovníkem Karlem Kadlecem, kterému jsme říkali „Káďa“ a který mi půjčoval všechno možné, od Kafky až po Shakespeara, jehož dramata jsem si pak nakonec vytáhl i jako maturitní otázku z češtiny. 

Jenže to všechno asi mělo úplně jiný začátek. Už když jsem chodil do školky, chodíval jsem do městské knihovny s taťkou. Asi nejvíc mě tenkrát bavil časopis ABC, ale ne pro papírové modely, na jejichž sestavování jsem byl vždycky levý. Jeho součástí bývaly i komisy, které mi taťka četl, Příběhy psané střelným prachem a Divoký Dick, adaptace slavné Bílé velryby, o čemž jsem tenkrát ještě nevěděl. Ale to pořád asi nebylo to první, co mě ke knihám přivedlo. Ty knihy a časopisy pro mě tenkrát vyhledávala paní knihovnice Věra Košinová, která mi ještě o pár let dřív jako batoleti předváděla i má oblíbené zvířata, když mě hlídala, aby si mí rodiče mohli vybrat v regálech knihy, které je zajímaly. Pořád si díky ní vybavím, jak dělá opice a jak se dá zahrát slon. Teď ty skopičiny předvádím sám svým dětem. Možná, že jsem do knihovny začal chodit rád hlavně kvůli paní Košinové, ucítil jsem, že to je přátelské prostředí, kde se cítím jako doma. Nějak se jí podařilo zasadit mě mezi knihy, mezi slova a příběhy. A tam rostu doteď.