Lovkyně knih / Kopretiny se neomrzely

Obecní knihovna Božetice sídlí v druhém patře budovy na návsi (v tom prvním sídlili funkcionáři JZD a místní kampelička). Nevím, jak je to teď, ale když jsem byla dítě, otevřeno bylo jenom ve středu a čtvrtek odpoledne. Před čtvrtou hodinou jsem už netrpělivě stepovala na chodbě a vyhlížela paní knihovnici, tetu Hrůzovou. Dodnes si přesně vybavím tu vůni: starý papír se stopou zatuchlosti, vůně igelitu, kterým byly knihy obalené, slabý odér kafe vonící z hrnečku paní knihovnice. Šmejdila jsem mezi regály jako malá lovkyně, která dobře ví, že dneska něco ukořistí, jen ještě netuší co. Byl to ten druh napětí, jaký pravděpodobně zažívají lidi, co chodí do lesa na houby: Ještě přesně nevědí, za jakým pařezem se pravý hřib skrývá, ale cítí, že tam někde je… Šmejdila jsem mezi tlustými svazky o pěstování gladiol, prolistovala časopisem Květy z roku mého narození, občas nahlédla do milostných románů, červenala se. Nakonec jsem si stejně odnesla pár výtisků ohmataného Čtyřlístku nebo některý z románů Stanislava Rudolfa, co jsem už stejně měla přečtený šestkrát. 

„To se ti ty Kopretiny pro zámeckou paní ještě neomrzely?“ ptala se mě knihovnice s úsměvem. Kdepak, neomrzely. 

Na střední škole ve Veselí nad Lužnicí jsem musela přes týden bydlet na intru. Moc se mi tam nelíbilo, se spolužačkami jsem si nerozuměla a stýskalo se mi po domově. Knihovna se stala mou záchranou. Většinou jsem tam zamířila hned po škole a strávila tam minimálně hodinu. Byla mnohem větší než ta božetická, ale vonělo to tam podobně. Půjčovala jsem si Dostojevského, Viktora Huga, Dickense, tlusté romány, které jsem četla po večerce, když většina intru usnula. Knížky mi pomáhaly přežít. Ne ani tím, že by mě uklidňovaly, ale tím, že mi ukazovaly, že svět je mnohem větší a barevnější než chodby internátu a poťouchlé spolužačky. A že existuje jazyk i pro tíhu, kterou člověk nosí v sobě.

Když se ohlédnu, dochází mi, že knihovny nebyly jen místem, kam jsem si chodila pro čtení, ale pro způsob přemýšlení. Naučily mě hledat souvislosti, dívat se na svět jinak než ze své perspektivy, snášet ticho, zůstat u věty déle, než je pohodlné. Naučily mě, že příběh může bolet, a přesto má smysl ho vyprávět. Bez těch zaprášených regálů, otevíracích hodin a knihovnic, které mě nechaly bloudit v uličkách mezi svazky, bych se nejspíš nikdy nenaučila dívat na svět skrze slova. A možná bych se nikdy nestala spisovatelkou.

Iva Hadj Moussa je psycholožkou a spisovatelkou.