Mezi celuloidovými pásy a regály s knihami – Bibliomediatéka Národního filmového muzea v Turíně

Italské filmové bibliotéky patří mezi specializované knihovny pohybující se na úzkém rozhraní kinematografie, knihovnictví a moderních technologií. Jejich charakteristiky vám představíme na příkladu turínské bibliomediatéky propojující čtenářské a vizuální prvky.   

Itálie patří k zemím s nejrozsáhlejším společenským rozvojem knižní kultury a největším zastoupením knihoven od obecních a městských až po specializované, které nezajišťují pouze běžné uživatelské potřeby čtenářů, ale zaměřují se na různé výzkumné a vzdělávací aktivity. Některé z nich bývají zpravidla součástí konkrétních zastřešujících institucí a jejich provozování doplňuje široký komplex odborné působnosti. V Itálii se obecně ve vztahu ke společenským a kulturním zařízením půjčujícím knihy a umožňujícím čtení periodického tisku ve studovnách dodnes používá termín biblioteca (bibliotéka) označující knihovnu v institucionálním smyslu. Pojem libreria (knihovna), jakkoliv se zde nejedná o pevně zavedené pravidlo, má významově daleko širší výklad. V následujícím článku se zaměříme na specializovanou oblast filmových knihoven na příkladu konkrétní instituce. 

Historie a současnost Bibliomediatéky Mario Gromo 

V Itálii existuje široké spektrum specializovaných knihoven provozovaných v rámci filmových institucí, neboť zde funguje mnoho archivů a muzeí zaměřených na uchovávání paměti dějin italské národní kinematografie. Mezi nejznámější patří Biblioteca Luigi Chiarini (Bibliotéka Luigi Chiarini) v Centro Sperimentale di Cinematografia (Experimentální centrum kinematografie) v Římě nebo Biblioteca Renzo Renzi (Bibliotéka Renzo Renzi) v Cineteca di Bologna (Boloňská filmotéka). Přestože se jedná o knihovny úzce propojené s oblastmi filmu a audiovize, jejich sbírkové fondy a služby jsou mnohem širší a daleko přesahují rámec svého oblastně vymezeného teritoria. Tyto i jiné italské filmové bibliotéky fungují v mezioborových přesazích a konzervují rovněž knižní publikace, periodika a jiné materiály z příbuzných oborů jako hudba, divadlo, rozhlas, televize, fotografie, výtvarná kultura apod.   

Na stejné bázi je založena rovněž jiná italská knihovna, jejíž samotný název již udává mnohostranné rozpětí svého interdisciplinárního zaměření i kategoriální zacílení na rozmanité skupiny uživatelů z odborné i široké veřejnosti. Institucionálně provozovaná Bibliomediateca Mario Gromo (Bibliomediatéka Mario Gromo) tvořící organizační součást Museo Nazionale del Cinema (Národní filmové muzeum) v Turíně sbírkově mapuje historii a současnost filmu a audiovize ve společensko-kulturních souvislostech. Multimediální zaměření knihovny vychází ze stejně pojaté koncepce muzea, které se vedle dějin kinematografie zabývá také oblastmi prehistorie filmu, stínohry, čínského stínového divadla, Laterny magiky, fotografie, stereoskopických a optických přístrojů či fotografické a filmové technologie. Z této skutečnosti vychází i charakteristika bohatých knižních a dokumentačních fondů. 

Muzeum založila piemontská filmová historička Maria Adriana Prolo (1901-1991) a bylo oficiálně otevřené v roce 1953, ale první myšlenky a koncepční nápady spojené se vznikem instituce rozvíjela autorka již od roku 1941. Později v roce 1960 zřídila Prolo v rámci muzea také bibliotéku, jejímž prvním ředitelem se stal filmový historik a její blízký spolupracovník Roberto Radicati. V prvních letech fungování knihovny se ještě nejednalo o funkci ředitele a vedoucího úseku v současném manažerském smyslu, ale spíše o poslání osob zodpovědných za provoz, katalogizaci a knihovnicko-informační služby. Dalšími odborníky pověřenými chodem bibliotéky byli Giancarlo Bertolina, Luciana Spina nebo Silvio Alovisio. Současnou ředitelkou je filmová historička Antonella Angelini, pod jejímž vedením směřuje bibliomediatéka k badatelské veřejnosti moderními technologickými cestami.     

Knihovna se od svého založení dlouhodobě jmenovala Biblioteca Mario Gromo (Bibliotéka Mario Gromo), ale od roku 2008 byla v souvislosti se svým přemístěním i novým zaměřením přejmenována na Bibliomediateca Mario Gromo (Bibliomediatéka Mario Gromo). Mario Gromo (1901-1960), jehož jméno propůjčilo knihovně název, byl turínský filmový historik, publicista a zároveň první prezident výše zmíněného muzea. Odborná, provozní a organizační náplň knihovny se v průběhu několika období napříč 20. a 21. stoletím postupně měnila a procházela rozmanitými oborovými inovacemi a zaváděním nových metodických postupů. Knihovna se dnes skládá ze tří tematicky rozčleněných sekcí (bibliotéka, mediatéka, fonotéka), které se nacházejí na stejném pracovišti, organizačně se vzájemně propojují a jejich fondy spravují, doplňují a zpřístupňují badatelům specializovaní knihovníci.     

Zaměstnanci knihovny souběžně zastávají pozici knihovníka, konzervátora, katalogizátora, kurátora a odborného konzultanta v jednotlivých oblastech dějin a interpretace kinematografie. Kromě ředitelky Antonelly Angelini zde zajišťují knihovní služby a historiografické poradenství Paola Bortolaso, Alessia Cucinotta, Marco Grifo nebo Fabio Pezzetti Tonion, kteří jsou zároveň filmovými historiky, badateli a organizátory společenských událostí muzea. Knihovnice a filmová historička Erika Pauletto zároveň působí ve zdejším Archivio storico (Historický archiv) a propojuje práci se sbírkovými fondy a dokumentačními materiály obou samostatně fungujících sektorů. Bohatý fond knižních publikací a periodik zastupují nejen oborové příspěvky z dějin kinematografie, ale také z oblasti televize, fotografie, výtvarné kultury, mediální a audiovizuální tvorby, videoher nebo komiksu. 

Několik poznámek závěrem 

Turínská bibliomediatéka v rámci filmového muzea představuje v Itálii jednu z nejznámějších a historicky nejzavedenějších speciálních knihoven v rámci audiovize, která rozsáhlými fondy spoluvytváří uchovávání kulturního dědictví pro další generace čtenářů a badatelů. Během postupné modernizace se rozšířila sbírka filmových záznamů na videokazetách nejen o DVD a Blu-ray nosiče, ale také o počítačové hry zastupující nové mediálně kulturní formáty. Knihovna vlastní také rozsáhlou kolekci gramofonových desek (LP vinyly, singly) a CD disků se soundtracky z italských a zahraničních filmů. Návštěvníci a zájemci o tuto oblast zde naleznou také nahrávky od skladatelů jako Ennio Morricone a jiných autorů úzce spojených s hudbou k populárním žánrům. Multimediální komplexnost zde představuje moderní cestu k uchovávání a otevírání historického dědictví a kulturní minulosti současným zájemcům.

Moc děkuji kolegovi a kamarádovi Fabiu Pezzettimu Tonionovi z Národního filmového muzea v Turíně za podrobné informace o knihovně instituce. Rovněž mu děkuji za poskytnutí fotografií interiéru bibliotéky a udělení souhlasu k jejich publikování.