Mgr. Michaela Mrázová – ředitelka Knihovnického institutu Národní knihovny ČR

Život je cesta, na které potkáváme mnoho lidí. Často ani nevíme, zda jde o setkání jednorázové, nebo zda se naše kroky budou znovu ubírat v podobných stopách. Podobně vnímám i svá setkávání s Mgr. Michaelou Mrázovou, která se koncem roku 2025 stala ředitelkou Knihovnického institutu Národní knihovny ČR.

Profesně se potkáváme už mnoho let, proto si dovolím vést náš dialog v lehce odlehčeném tónu. S nadsázkou mohu říci, že naše cesty knihovnictvím se v některých bodech setkávají, na čas rozcházejí a chvílemi jdeme shodnou cestou a místy. Poprvé jsme se setkaly v Ostravě – formoval nějak tento region tvou pracovní povahu?

Určitě, myslím, že mě Ostrava formovala v rovině pracovní i osobní. Pocházím z Jižní Moravy, do Ostravy jsem se vdala. Každopádně s Ostravou jsou spojeny moje první velké profesní výzvy. Ať už to bylo během studií jako lektorka MS Office ve firmě Autocont/Aricoma, tady to bylo hodně v rovině lektorského sebevědomí a schopnosti se prosadit, následně pak v Moravskoslezské vědecké knihovně, kde jsem byla u zrodu oddělení vzdělávání, postupně se věnovala vzdělávání pro různé věkové skupiny i v souvislosti s novými technologiemi a taky dostala příležitost se zapojit do různých projektů a aktivit. Ta ostravská razovitost a přímost mě baví. A uvědomuji si, že v kombinaci s mým jihomoravským bodrým naturelem to se mnou někdy není jednoduché. Ostrava mě naučila, že nejlepší výsledky přijdou, když se nebojíš udělat věci trochu za hranou.

Z rozhovorů s tebou víme, že knihovnictví je tvá srdeční záležitost. Můžeme se ohlédnout na první setkání s knihovnou v době, kdy jsi ještě chodila do základní školy. Často hovoříš o knihovně v Poštorné, o paní knihovnici, která tě svým přístupem inspirovala a nadchla natolik, že jsi po základní škole nastoupila na Střední knihovnickou školu v Brně, posléze i na Slezskou univerzitu v Opavě. Tu jsi vystudovala, několik let tam i přednášela, vzdělávala knihovníky a vedla mnohé diplomové práce. Potkala jsi i na Slezské univerzitě v Opavě nějakou osobnost, která měla na tebe zásadní vliv, například na vnímání knihovnictví trochu z jiné strany?

Takovou osobností pro mě byl určitě Jan Matula, kterého jsem v průběhu studia začala víc považovat za svého mentora než jenom pedagoga, u kterého musím splnit nějaké povinnosti k získání kreditů. Díky němu jsem mohla stát u vzniku volitelných předmětů, které na Slezské univerzitě fungují doposud, například HydePark informačních profesionálů nebo Kurz práce s informacemi. Také se tam v tu dobu formovala skvělá studentská komunita, vznikaly různé projekty, které mi pomohly poznat své silné stránky, uvědomit si, kam se chci v oboru ubírat, ale taky umět nahlédnout na naši profesi i trochu mimo zajeté koleje.

Ano, na první i druhý HydePark informačních profesionálů si vzpomínám – já jsem dostala nelehký úkol zpovídat Víta Richtera a Mirku Sabelovou. Skvělý formát, a navíc jejich přístup ke komunikaci se studenty byl úžasný (a byl to zážitek i pro mě). Poznala jsi, že knihovnická práce či práce v našem oboru je mnohovrstevnatá, má mnoho tváří, a věřím, že dnes už přesně víš, kterým oblastem v knihovnictví se chceš více věnovat, ale na druhou stranu je také jasné, že něco musíš i opustit. Nová etapa obvykle přináší nové úkoly, které nebývají snadné. Jak je to u tebe?

Máš pravdu, moje nová role s sebou nese hodně nových úkolů i výzev a nezbytně muselo přijít přehodnocení mého zapojení do různých aktivit. Některé, doufám, jsou odloženy dočasně, třeba lektorování v knihovnách v oblasti nových technologií nebo moje doktorské studium. Co už jsem asi opustila nadobro, jsou aktivity okolo technického/STEM vzdělávání v knihovnách, makerspace, programování, 3D tisku atd. 

Členkou SKIP ses stala v roce 2019, v podstatě ihned, jak jsi nastoupila do knihovny – tehdy na pozici lektorky v MSVK. A od roku 2022 jsi byla členkou regionálního výboru SKIP10. V roce 2022 vznikl Mladý SKIP a ty ses stala jeho předsedkyní. V čem tě Mladý SKIP posunul, co splnil a co má ještě pro naši profesi „schováno“?

Je to tak, vlastně mi přišlo přirozené, že když pracuji v knihovně, tak se sluší se k tomu cechu přihlásit a stát se členem SKIP. A když pak přišla možnost se na aktivitách SKIP podílet aktivněji, neváhala jsem. Součástí regionálního výboru SKIP 10 pro Olomoucký a Moravskoslezský kraj jsem byla až do konce roku 2025, ale i toto je aktivita, kterou jsem musela opustit, dojíždět na pravidelná setkání výboru a odvádět jistou míru práce pro výbor už jsem nezvládala. Mladý SKIP je pro mě v tuto chvíli komunita podobně naladěných lidí, kterým záleží na naší profesi a chce ji rozvíjet i v kontextu nových trendů nebo přístupů k práci. Otevíráme témata, jako je např. wellbeing na pracovišti, podmínky praxí a stáží v knihovnách a obecně mladých pracovníků knihoven. Ale taky se chceme spolu bavit, v Praze spolu chodíme na hospodský kvíz, dalším pravidelným místem setkání je konference Knihovny současnosti a také se vždycky potkáváme i v předvánočním čase. A co chystáme? Třeba právě na konferenci Knihovny současnosti letos garantujeme jeden blok s názvem Lidé: generace v dialogu. 

Zmínila jsi lektorské začátky v Autocontu, poté v oddělení vzdělávání v MSVK a také v Knihovnickém institutu – nepociťuješ to jako ztrátu toho, co tě (předpokládám) velmi těšilo a naplňovalo?

Vzdělávání se věnuji pořád, i když v tuto chvíli ne v aktivní lektorské roli. Na druhou stranu teď o něco více vystupuji na různých konferencích a fórech, učím v rekvalifikačním kurzu pro metodiky.  A taky tématem mého již zmíněného doktorského studia je celoživotní vzdělávání knihovníků a jejich digitální kompetence. Takže jsem o vzdělávání zcela nepřišla a jsem za to moc ráda.

V roce 2025 došlo k významné změně – z pozice ředitele Knihovnického institutu odešel dr. Vít Richter a bylo vypsáno výběrové řízení, kterého se zúčastnily pouze ženy. Ty jsi do funkce nastoupila v listopadu 2025. Do nové role jsi vstoupila s odvahou pustit se do práce, která je pro mnohé kolegy méně viditelná – často se totiž vnímá především to, co je prezentováno na odborných konferencích a seminářích. Knihovnický institut má 17 zaměstnanců a velmi široký záběr činností, z nichž značná část zůstává skryta v každodenní praxi. Překvapilo tě na této agendě něco, a co jsi řešila jako první velký úkol?

Překvapovaná jsem každý den. I po půlroce stále objevuji nové úkoly i agendy, ale také se musím popasovat s tím, jak je co nastaveno či zažito. S mým nástupem se totiž svět nezastavil, abych to všechno stihla navnímat, převzít a pochopit. Ale je tu mnoho velkých běžících agend, ve kterých se musím zorientovat, denně přichází nové úkoly a také stále ještě zůstávají mnohá zkouknutí Institutu, které teprve musím objevit a začít se jim věnovat. Takže teď je to hodně o efektivní práci s mým časem i prioritami, na druhou stranu si také musím často připomínat, že agenda Knihovnického institutu je tak rozsáhlá, že to zkrátka lusknutím prstu nepůjde všechno hned. Tím prvním velkým úkolem vlastně bylo znovu postavit oddělení vzdělávání. Nová vedoucí, nové kolegyně, ale běžící agendy i svěží přístup k jejich řešení. A musím říct, že z toho, jak teď oddělení vzdělávání funguje, mám obrovskou radost a děkuji kolegyním, jak se s tím statečně popraly.

S jakými představami jsi přebírala tuto pozici a kolik rolí musí zvládat ředitelka Knihovnického institutu? Proměnil se tvůj pohled na obor, když jsi přešla do pozice ředitelky Knihovnického institutu?

K výběrovému řízení jsem si samozřejmě připravovala projekt rozvoje Knihovnického institutu. A moje plány a představy byly v lecčem ambiciózní, naivní i drzé. To střetnutí s realitou provozu Institutu samozřejmě vedlo k tomu, že jsem některé věci přehodnotila, ale spíše na časové ose možné realizace, plánů se určitě nevzdávám! Ostatně i poster s koncepcí, kterou jsem na pohovoru prezentovala, mi stále visí v kanceláři, právě i kvůli tomu, abych jej měla pořád na očích a připomínala si, s čím a proč jsem se na tu pozici hlásila. Rolí je celá řada – od ekonomických a personálních agend přes jednání a vyjednávání až po strategické vedení. Vím, ve kterých oblastech jsem silnější, uvědomuji si, že je ale plno rolí, do kterých musím dozrát a mnohému se naučit. Je to zkrátka komplexní manažerská role s nutnou hlubokou znalostí našeho oboru i světa kolem. A nemyslím si, že by se proměnil můj pohled na obor s nástupem do pozice. Samozřejmě, že s každým posunem “výš” se mi odkrývají nové úrovně oboru, které musím brát v potaz a navnímat různé vazby nebo historické souvislosti. Ale když to vezmu od svých úplných začátků, v knihovnictví se pohybuji od roku 2008, tak si myslím, že už se docela orientuji.

Věnuješ se i mezinárodní spolupráci v oblasti knihoven. Prozraď nám k tomu něco více.

Ano, jsem aktivní v IFLA. S tou jsem se poprvé do nějakého většího kontaktu dostala v roce 2022, kdy jsem na tvůj popud a na poslední chvíli poslala přihlášku do výzvy IFLA Emerging Leaders.  A k mému obrovskému překvapení jsem uspěla a vyrazila na svůj první IFLA kongres do Dublinu. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Tolik knihovníků na jednom místě, skvělý program i organizace. Tam jsem si řekla, že udělám všechno pro to, abych ten další rok mohla na tuto akci jet znovu. A to se povedlo, trochu punkově (cesta vlakem, spaní ve sdíleném bytě) a kombinací různých zdrojů financování (včetně vlastních) jsem vyrazila do Rotterdamu, v loňském roce jsem to zase nějak poskládala a vyrazila do Astany. 

Od loňského roku aktivně působím jako zástupce SKIP v IFLA Education and Training section, která se věnuje vzdělávání knihovníků. V tuto chvíli například pracujeme na publikaci, která se věnuje mapování knihovnického vysokoškolského vzdělávání na celém světě. A poprvé si také užiju ten komfort, kdy právě SKIP pokryje veškeré náklady spojené s mojí účastí na kongresu. Díky za to a těším se, až budu moci sdílet zážitky i nové informace, které hýbou knihovnickým světem. 

Jak vidíš budoucnost našeho oboru, směřování Knihovnického institutu a knihoven vůbec? Tradice, změny, nové trendy… co všechno dnes a v budoucnu ovlivní knihovny a co by naopak knihovny neměly ztratit?

Flexibilita a pevné hodnoty, to zní jako protiklady, ale já myslím, že právě v nich leží budoucnost knihoven. Pokud se naučíme být skutečně responzivní vůči potřebám konkrétních komunit a zároveň neustoupíme z toho, co nás definuje, jako je kritická práce s informacemi a podpora demokratických hodnot ve společnosti, knihovny mají před sebou jedno z důležitějších období. Ne navzdory tomu, co se děje, ale právě kvůli tomu. Pro nás z toho plyne jasný úkol: pomáhat oboru pojmenovat jeho nové role, vzdělávat lidi, kteří je dokážou naplnit, a nebát se říct nahlas, co knihovny ve společnosti znamenají. Jako vědomá obhajoba hodnot.

Není slušné ptát se na osobní život, ale přece jen. Kvůli (nebo díky) práci ses přestěhovala do Prahy – prozradíš nám k tomu něco? A navíc – najdeš si ještě čas být „běžným“ čtenářem?

Jak jsem již uvedla, pocházím z jižní Moravy, vdala jsem se do Ostravy, a když přišla nabídka pracovat v Národní knihovně v Praze, tak jsem odpověděla, že se musím zeptat doma, jestli mě manžel pustí. Protože to není malá změna, ani náhodou. Ale manžel mě neuvěřitelně podporuje, věří, že to, co dělám, má smysl a nějaký dopad. A tak jsme zvládli rok a půl hybridního manželství mezi Prahou a Ostravou a podzim minulého roku už se z nás stali Pražáci na fulltime. A z ostravského domova se stala naše “hacienda na venkově”. Než jsem začala pracovat v Národní knihovně, tak jsem četla přes sto knížek ročně. Teď je to podstatně míň, ale jak zní motto kampaně Čti za nároďák, snažím se přečíst aspoň jednu stránku nebo kapitolu denně. Tak doufám, že do Národního čtenářského týmu patřím. 

Co bys na závěr vzkázala kolegům v knihovnách, kteří tvou práci sledují?

Sledujte dál! Ale nejenom moji práci, ale práci celého Knihovnického institutu. Pracujeme na spoustě věcí, každopádně jeden takový výrazný projekt, který by vám neměl uniknout, je nový web Informace pro knihovny, který by mohl být venku koncem roku. A těším se na setkávání s vámi, na konferencích, v kurzech, v debatách. Protože to všechno by bez vás nešlo.