Na ostří nože – povídání Tomáše Kubíčka s Vítem Richterem o naléhavých zbytečnostech a tušených nezbytnostech

Hele, skočme do toho: Existuje napětí mezi knihovnickými spolky? 

To je samozřejmě otázka na velmi citlivé téma. Jistě ode mne nečekáš, že odpovím, že žádné napětí necítím. Rozhodně necítím žádné mezi SKIP, AKVŠ a KKMG, i když mám někdy pocit, že nás jednoznačná specializace trochu vzájemně vzdaluje, tj. že o sobě najednou poměrně málo víme. Složitější je vztah mezi SKIP a SDRUK. Pokud SDRUK fungoval primárně jako komunikační platforma ředitelů krajských knihoven[1], byly vzájemné kompetence celkem jasné a respektované. Od okamžiku předsednictví Tomáše Řeháka se ale činnost SDRUK podstatně mění, rozšiřuje se a překrývá se se SKIP. Z institucionálního hlediska SKIP i SDRUK cílí na stejné knihovny. Najednou tu tedy máme nejen spolupráci, ale také vzájemnou konkurenci. 

Takže myslíš, že tato konkurence knihovny oslabuje?

Při pohledu do zahraničí je situace poměrně jasná: nejsilnější a největší spolky jsou ta sdružení, která spojují individuální i institucionální členy[2]. Tím nechci tvrdit, že neexistují výjimky, například Německo či Švédsko; velmi specifické je Rakousko. Když se podrobněji podíváme na zahraniční spolky, které sdružují výhradně instituce, nejčastěji zjistíme, že jde především o organizace sdružující knihovny určitého typu nebo knihovny používající určitý systém[3]. To ale není případ SDRUK.

Musíme si uvědomit, že v českém prostředí existuje jen málo knihoven, které jsou samostatné a mají právní subjektivitu, protože naprostá většina knihoven je součástí jiných institucí, například obcí, škol, muzeí, ústavů, firem. Z toho plyne, že sdružení, která zahrnují pouze instituce, mají málo členů a nejsou příliš reprezentativní. Je to prostá matematika. V českých velikostních poměrech to hodnotím jako tříštění sil, nicméně jde o realitu, se kterou musíme žít a pracovat.

Myslím, že v knihovnách je mnoho lidí, kteří považují dvojkolejnost SKIP a SDRUK za zbytečnou a kladou si otázku proč. Bohužel dnes existuje řada zavilých „skipařů“ a stejně zaujatých „sdrukařů“ a pak (doufám) také nejvíc těch, kteří jsou členy obou. Je doba rozdělování a vzájemného vymezování; pěstujeme si různé bubliny místo toho, abychom spolupracovali. Před časem mi jedna ředitelka knihovny řekla, že SDRUK dělá skvělá školení pro ředitele zastupovaných knihoven, což plně uspokojuje její potřeby. Proto SKIP považuje za zbytečnou organizaci. Takové názory zcela jistě polarizují a nevedou ke spolupráci na cílech. Je to úplně odlišné vidění světa. V roce 2019 podepsali předsedové knihovnických sdružení memorandum o spolupráci a jsem rád, že nedochází k otevřeným střetům, nicméně určité napětí je stále cítit.

A to netěší ani jednoho z nás. Co ale s tím? Představa, že by jeden či druhý hráč byli ochotni se vtělit do sebe navzájem je lichá. Jak tedy, podle tebe, nastavit kompetence a spolupráci mezi oběma institucemi?

Na to nemám jednoznačnou odpověď a také si myslím, že v ČR je z hlediska aktivit spolků v celku pozitivní situace. Spolky pracují, spojují lidi a nevedou se žádné velké spory. Spolupráce je velmi složitá disciplína. Kdybychom se podívali na spolkovou činnost v období první republiky, situace byla tehdy velmi dramatická: rozpady spolků, zakládání nových konkurenčních, prohlášení v tisku apod. A za tím vším byli naši klasikové jako Jiří Mahen, Z. V. Tobolka, Josef Volf a další[4].

Kdybys mi nabídl jednoznačnou odpověď, pojal bych k tobě nedůvěru. Ono by to vlastně mělo být klíčovým obsahem jednání mezi těmi spolky samotnými. Ne vykolíkovat claim, ale spíše vytvořit množiny a podmnožiny…

Myslím si, že v dané situaci je rozumné přijmout realitu a udělat vše pro to, abychom své vzájemné vztahy zlepšovaly. Vím, že jsi mi v minulosti několikrát položil otázku, že nevíš, kde jsou hranice mezi činností SKIP a Knihovnického institutu (KI). Ale možná, že by ses mohl i zeptat na hranice mezi KI a SDRUK, protože jedna z nejaktivnějších a z mého pohledu nejdůležitější Sekce SDRUK pro regionální funkce se přímo prolíná se statutární funkcí Knihovnického institutu. KI dnes také spravuje a rozvíjí skvělou databázi Slovník českých knihovníků, která vznikla na půdě SDRUK z iniciativy tvého otce Jaromíra Kubíčka. A našly by se jistě další příklady. Jestliže jsem před chvílí zmínil, že je doba rozdělování, potom bychom měli jako protiváhu podporovat aktivity a síly, které spojují.

Popravdě mi to připadá jako docela jednoduché – v zásadě by stačilo, kdyby spolu lidé, kteří to mají na starosti, začali více mluvit. Nemáme čas nespolupracovat. To zbytečně zdržuje. Víš, co je dobré? Že na stejných tématech pracují lidé, kteří jsou vlastně docela fajn. Která jsou podle tebe nejdůležitější?

Portál knihoven. Už jsou to skoro dva roky, kdy jsme zjišťovali, kolik knihoven zastoupených v ÚKR a v Radě CPK má na svých webových stránkách jednu banální věc – odkaz na Knihovny.cz. Tehdy jsme dospěli ke zdrcujícímu zjištění, že více než polovina těchto velkých knihoven nemá odkaz ani na Knihovny.cz, ani na digitální knihovny vůbec. Můžeme se pak divit, že s portálem nepracují malé a nejmenší knihovny?

Opravím Tě: Co mě mrzí, je, že s tím nepracují čtenáři a čtenářky těch malých knihoven nebo i těch větších a velkých. Tím jejich knihovny výrazně přispívají ke vzniku sekundárního analfabetizmu. Znevýhodňují je. A to je proti smyslu knihovnické práce. Knihovník má sloužit komunitě, nesmí jí škodit.

Knihovní koncepce. Nedávno jsem psal studijní text o přípravě koncepcí a při hledání příkladů do přílohy mě dost překvapilo, že naprostá většina knihoven žádnou koncepci nemá (pokud ji tedy neskrývají). To, že většina knihoven nemá naplánovanou cestu, jak se posouvat dopředu, není nic potěšujícího, ale neznamená to, že se změny nedějí. Koncepce stojí na třech známých pilířích: knihovna jako komunitní, vzdělávací a kulturní centrum. Ze statistik je zřejmé, že se mnohé knihovny tímto směrem proměňují, protože aktivity v těchto oblastech rostou (na rozdíl od tradičního půjčování). Jde to ale pomaleji, než bychom si přáli. Je to složitý a dlouhodobý proces, který nezávisí jen na tom, zda si něco přejeme. Když do toho půjde každá knihovna sama, bude to zdlouhavé. Když se spolehne na podporu ostatních, výrazně se to zrychlí.

Potvrzuji, ani mě se nedaří přesvědčit třeba jen některé naše pověřené knihovny, aby koncepci zpracovaly. V MZK se snažíme, abychom měli nejenom velkou koncepci, ale i dílčí, na jednotlivé klíčové činnosti. A to není byrokratický akt. Tedy, když se to jako byrokratický akt nebere. Pomáhá nám to přemýšlet o tom, co děláme a hledat či označovat si kontexty, ve kterých pracujeme.

Využití nástrojů umělé inteligence. Jde o téma s mnoha rovinami. Velmi rychle se pravděpodobně dočkáme rozšíření principu samoobslužnosti, změn v logistice správy knihovních fondů, knihovnické systémy budou mnohem chytřejší a podstatně se promění procesy související s budováním a využíváním našich sbírek a zdrojů. Zároveň se zlepší příprava a organizace akcí apod. 

AI v nějaké podobě dnes používá podstatná část mladé i dospělé populace a umělá inteligence vstupuje do škol. To staví pracovníky knihoven do nové pozice – zatímco doposud jsme informace a zdroje především vyhledávali, v budoucnu získá mnohem větší význam ověřování jejich pravdivosti a adekvátnosti. K sérii povinně zvládaných gramotností, jako je čtenářská, informační a digitální, musíme přidat ještě AI gramotnost. To znamená osvojit si další dovednosti, což není nic jednoduchého. Stačí si připomenout, jak jsou některé knihovny a jejich pracovníci dodnes rezistentní vůči využívání digitálních knihoven či portálů. 

Tady mi vadí, že knihovníci a knihovnice prokazují jen malou míru představivosti. Většina rutinních činnosti bude vbrzku nahrazena výkony umělecké inteligence. A ta to bude dělat lépe a rychleji nežli my. A to je skvělé. Opakuje se ovšem situace se zaváděním strojů do výroby na začátku průmyslové revoluce. Kladiva jsou ostatně vždy po ruce. A naše mentální lenost či možná obava přiznat si rozsah nadcházející změny způsobuje, že to nevnímáme jako náš, tedy můj problém, ale jako problém těch ostatních. Stejně tak je například i odpovědnost za to odsouvána na vedení knihoven, za současného odporu proti jakýmkoliv změnám. To je cesta do pekla. A tuším, že pod kotlem už hoří docela vydatný oheň. 

Systematické zapojení knihoven do celoživotního vzdělávání. Nedá se říci, že by dnes pracovníci knihoven měli malou nabídku vzdělávacích akcí – naopak, je jich velmi mnoho. Kdo se chce vzdělávat a knihovna mu to umožní, může být spokojen. Někomu se ale třeba nechce, nebo si někteří vedoucí myslí, že je to zbytečné. Jiným problémem je, jak ze stovek vzdělávacích akcí vytvořit systém celoživotního vzdělávání, do kterého by byla zapojena většina pracovníků knihoven.

V roce 2022 jsme po dlouhých debatách a odmítání schválili dokument Koncepce celoživotního vzdělávání pracovníků knihoven 2022–2027[5], ale vzápětí jsme na něj zapomněli. Důvodů může být celá řada – je to drahé, složité, nemáme kapacity, je to zbytečné, nechce se nám. Podstatné ale je, že nám všem zatím chybí jednoznačné povědomí o tom, že celoživotní vzdělávání je nutné. Jedná se o povinnost stanovenou zákoníkem práce. Máme sice systém knihoven, ale kompetence k řízení a odpovědnosti za vzdělávání jsou v něm nastaveny nedostatečně. Když jsem v jedné diskuzi navrhoval, aby byl v knihovním zákoně věnován odstavec vzdělávání pracovníků knihoven, vyvolalo to silný odpor. Myslím, že i ty jsi byl proti.

Ano, a stále jsem. Až příliš často jsem viděl, jak se zákonná povinnost mění v blbost, která je formalistickým způsobem naplňována, a tím ztrácí smysl. Pléduji pro vznik situace, v níž potřeba vzdělávání bude něco tak samozřejmého a přirozeného, že si každý bude moci určovat způsob, jakým si ho bude utvářet. Český školský systém je založen na metternichovském principu výroby šroubků pro udržení byrokratického aparátu v chodu. A šroubky je možné vyměnit pouze v případě, když se do značné míry umenší jejich nezaměnitelnost, tedy individualita. Vysmívané americké školství se orientuje na rozvíjení individuálních kompetencí a plodí nositele Nobelových cen. Promiň mi to zjednodušení. Chci jen říci, že na to, co nás čeká, potřebujeme právě individuální přístup a jeho součástí je individuální odpovědnost. Co mě straší, je, že tato změna myšlení potřebuje více času, a ono ho popravdě moc není.

Nový knihovní zákon. Knihovní zákon má za sebou téměř 25 let bez podstatné novelizace. Do jeho změn se ministerstvu, a možná ani knihovnám, příliš nechce. Lze z toho usuzovat, že byl buď zpracován mimořádně kvalitně, nebo je natolik obecný, že s ním ještě vydržíme. Existuje také riziko, že by mohl být v rámci divokého zákonodárného procesu bez náhrady zrušen.

Při zpětném pohledu bych řekl, že jsme měli s jeho implementací trochu smůlu. Knihovní zákon na velmi obecné úrovni formuluje systém knihoven, tedy jakási obecná pravidla spolupráce. Vznikl v době, kdy NK, MZK i krajské knihovny byly přímo řízeny Ministerstvem kultury, a předpokládalo se tedy určité jednotné řízení. Souběžně s tím však probíhala divoká reforma státní a veřejné správy. SKIP se tehdy podařilo vylobbovat, aby se z rozpadajících okresních systémů knihoven převedly finance do dnešních regionálních funkcí. V roce 2005 ale vznikly kraje a krajské knihovny přešly do jejich kompetence. Najednou se ztratila představa o řízení a jednoznačném rozdělení odpovědností. Když k tomu přičteme situaci ve vedení NK, kde se řadu let střídali dosazovaní ředitelé bez kvalifikace a zájmu něco měnit, nemůžeme se divit, že jsou dnes kompetence a odpovědnosti mezi nejdůležitějšími knihovnami velmi nejasné.

Do změn se nechce z obav, že vylití vaničky způsobí nenávratnou ztrátu dítěte. Žijeme v tak polarizované době přehlcené populizmy různého typu, které plodí nesystémová, a tedy nelogická rozhodnutí, že panuje oprávněná obava, že by si změna vyžádala ne nevýznamné vedlejší oběti.  I poslední knihovní zákon vznikal ještě v situaci, kdy práce knihoven byla vnímána jako jedna z klíčových společenských služeb. Ještě či znovu převládal étos „masarykova“ knihovního zákona, který chápal knihovny jako guerillové buňky demokracie. Nejenom, že se ztrácí tento étos, za což můžeme částečně i my, kdo v knihovnách pracujeme, ale řízeně se mění potřeby a touhy společnosti. Žijeme v klipové kultuře orientované na spotřební rychlost a povrchní uspokojení individuální touhy. Jakmile člověk dosáhne věku, kdy má schopnost rozhodovat, za co utratí peníze, zmocní se ho sofistikovaný ždímací aparát a začne s ním pracovat. Ten okamžik poznáš i z dat čtenářů knihoven. Tedy spíše z toho, jak rychle se objem čtenářských registrací změní mezi 14., 15. rokem věku. To je daň za to, že liberalismus, na němž jsme naši demokracii založili, je opřen o trh. Není to jednoduchý soupeř, ale stojí za to se s ním hádat o každou duši – metaforicky řečeno.

Zpevnění knihovnické sítě, tedy páteře, v níž hraje důležitou roli spolupráce mezi NK a MZK. Když se asi před dvěma lety připravovala novela knihovního zákona, objevily se v ní náměty, jako je lepší specifikace společenské role knihoven, definice digitálního dokumentu nebo zavedení placených služeb. Možná bychom se ale v budoucnu měli více soustředit na to, jak si mezi knihovnami (NK, MZK, KK, SK, ZK) vymezit přesné kompetence a závazné odpovědnosti, aby šlo o systém, který lze podle stanovených pravidel řídit. Jsem rád, že generální ředitel NK ve spolupráci s MZK zahájil pravidelná setkávání s vedením krajských knihoven. To je podle mě platforma, kde by se mohla postupně dohodnout závazná pravidla hry. A pokud se na platformě Ústřední knihovnické rady podaří dohodnout i pravidla spolupráce se spolky, možná se jednoho dne probudíme do knihovnického ideálu.

To je dost velký objem práce. Identifikoval jsi neuralgické body, které souvisí s tím, jak bude naše práce vypadat za pár let, a jestli to bude ještě knihovnická práce, alespoň tak, jak ji rozumíme dnes. Třeba nebude a třeba to tak bude dobře, ale zdá se mi, podle toho, jak jsem tě poslouchal, že do značné míry to závisí na nás. Na tom, jestli se spolu domluvíme, jestli si uděláme představu o tom, jaké dovednosti bychom měli získat, součástí jakého směřování naše práce bude, jak tento koncepční aspekt přelijeme do klíčových argumentačních dokumentů a jakou podobu zákonného zajištění naší existence si vymůžeme. No, to bude chtít hodně rozhodnosti a sebevědomí. O odpovědnosti ani nemluvím. Zdá se mi, že rozhodující bude právě spolupráce mezi spolky. Třeba je to to místo, odkud by se mělo začít.

Možná si myslíš, že to vidím příliš černě, ale opak je spíše pravdou. Velkou výhodou knihovnické komunity je schopnost spolupracovat. Já však kriticky vnímám, že se stávající model spolupráce v podstatné míře vyčerpal. Pokud se chceme posunout na vyšší úroveň a využít probíhající technologické a společenské změny ve prospěch knihoven, musíme být ve spolupráci efektivnější. Možná i otevřenější. V souvislosti s tím, co nás čeká, bychom si měli uvědomit, že leckdy se zdržujeme žabomyšími válkami.

Jo, s AI to bude tanec na ostří nože a bude třeba si udržet iniciativu. Tak tedy Tobolka s námi a zlé pryč! Díky!

Vít Richter je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v oboru knihovnictví a vědecké informace. Od roku 1971 pracuje v Národní knihovně ČR, v níž působil v řadě vedoucích funkcí. Od roku 1998 do října 2025, s výjimkou let 2020–2021, kdy vykonával funkci generálního ředitele Národní knihovny ČR, byl ředitelem Knihovnického institutu. Působí jako hlavní odborný garant dotačního programu Veřejné informační služby knihoven (VISK) a je vedoucím projektu Benchmarking knihoven. V letech 1998–2013 byl předsedou Svazu knihovníků a informačních pracovníků České republiky (SKIP). Od roku 1998 do roku 2025 byl předsedou Ústřední knihovnické rady ČR, poradního orgánu ministra kultury. 

[1] Samozřejmě vím, že členy SDRUK byly i další specializované knihovny, ale ty se v aktivitách SDRUK projevovaly velmi omezeně.

[2] Například USA ALA (American Library Association), Polsko SBP (Stowarzyszenie Bibliotekarzy Polskich), Velká Británie CILIP (Chartered Institute of Library and Information Professionals), Francie ABF (Association des Bibliothécaires de France), Itálie AIB (Associazione Italiana Biblioteche), Finskou Suomen Kirjastoseura (The Finnish Library Association), Maďarsko MKE (Magyar Könyvtárosok Egyesülete) a  třeba Švýcarsko Bibliosuisse – zde dokonce došlo v roce 2018 ke sloučení spolků s individuálním a institucionálním členstvím.

[3] Například britský SCONUL (Society of College, National and University Libraries) a RLUK (Research Libraries UK), španělský REBIUN (Red de Bibliotecas Universitarias Españolas), finský Council for Finnish University Libraries, americký ARL (Association of Research Libraries) nebo ULC (Urban Libraries Council).

[4] Kubíček, Jaromír. Dějiny veřejných lidových knihoven v českých zemích. Vydání první. Brno: Moravská zemská knihovna, 2019. s. 185-191.

[5] Dostupné z: https://ipk.nkp.cz/docs/Koncepce_CZV_20212027.pdf/