Nemusíme ještě umět číst, abychom ...

Vydáno: 2013-03-15 (All day)
V rubrice: Konference/akce
Autor: Ivana Vaňková

Začalo to tak nevinně. Dotazníkem pro rodiče dítěte navštěvujícího mateřskou školu. Jako rozený puntičkář jsem při jeho vyplňování nevynechala ani takový ten poslední řádek pro případné poznámky. Vedena neznámým puzením jsem připsala okamžitý nápad na nějakou malou, zdůrazňuji malou, společnou akci téměř přes ulici ležících institucí.

A potom se to zvrhlo. Jen o pár týdnů později, na samém konci srpna, jsem již seznamovala vyučující nejen té „naší“, ale i dalších čtyř zdejších školek, s projektem nazvaným Nemusíme ještě umět číst, abychom… Jelikož právě začínal loňský školní rok, mohli jsme bez odkladu každou z deseti tříd vtáhnout do hry.

Všem 257 dětem mezi čtyřmi a šesti lety byly samo sebou zcela fuk vznešené cíle předčtenářské výchovy a biblioterapie. Naprosto přehlédly lstivý plán šesti přibližně měsíčních etap, z nichž každá se chystala uchopit jednu oblast literatury pro nejmenší pěkně z gruntu. Nikdy neměly chybět základní aktivity připravené knihovnicemi i učitelkami. Vždy bylo možno přidat aktivity rozšiřující, často též zapojit rodiče, a pokaždé se myslelo i na to, co bude možno využít v pracovních listech či při výstavě. Vzhledem k nečekanému rozsahu operace byl dán jednotný bojový plán. Už jen zkoordinovat vzájemná každoměsíční setkávání obou světů tu v knihovně, tu ve školce s dalšími povinnostmi a aktivitami všech zúčastněných vyžadovalo notné úsilí. Celý rok nás všechny bude provázet také společný rámcový příběh kluka Čárka a holky Tečky. Správně tušíte, že jména obou aktérů nejsou nikteravěk náhodná a běžná. Naopak nevíte, že do těchto rolí byly nominovány logopedické loutky pořízené do knihovny i do předškolních zařízení.

Třetího hrdinu stvořila každá třída hned v průběhu úvodní etapy věnované Prvním knížkám pro děti, co si ještě neporadí s písmenky. Jak k tomu došlo? Čárek s Tečkou v doprovodu knihovnic Ivany a Jany navštívili postupně každou třídu. Představili sami sebe a zejména celou haldu nejroztodivnějších leporel. Brzy bylo jasné, že nemusíme ještě umět číst, abychom měli rádi knížky, s nimiž je možno objevovat svět, zahnat nudu, prožít legraci, uvelebit se v náručí. Řeč se vedla i o spisovatelích a ilustrátorech. A to už byl jen krůček k výrobě vlastního kolektivního leporela. Čárek se pochlubil, že s prací již začali. Nakreslili obě svá oblíbená místa, sami sebe, ale se skřítkem si nevěděli rady. S jakým skřítkem? No s tím, co je při návštěvách knihovny bere na výpravy do vzrušujícího světa knih. Kdo by mohl pomoci? Přece šikovní školkáčci. A tak se po našem odchodu narodili ve fantazii dětí Schováváček, Vtipálek, Vševídek, Knižníček, Záložka, Racochejl, Kvítek, dva Smíšci a Čítálek. Ten poslední „má hnědé vlasy, kšiltovku, pruhovaný svetr a modré kalhoty. Miluje hodné děti. Sám je hodný, chytrý, přemýšlivý, šikovný a pracovitý. Vyskytuje se v knihovně za knížkami. Jí ovoce a zeleninu, chleba a rohlíky, jahůdky a špenát. Pije mléko a kakao. Nejraději čte dětem pohádky. Umí kouzla.“

Někteří zůstali jen nakreslení, další byli brzy i loutkami. Ať tak či tak, každý z nich se stal pro třídu třetím a nejdůležitějším průvodcem. Na rozdíl od nás si děti velmi dobře pamatovaly o tom svém, velmi, velmi reálném, nezbedovi úplně všechno. Vzhled, povahu, zvyky. Ale my to měli desetkrát. Ukázalo se, že pleteme i jen pouhá skřítčí jména, natož životopisná data. Šalamounsky jsme si tedy vymysleli jejich tatínka, skřítečka Knihovníčka Školníčka. Ovšem až mnohem později.

V druhé etapě nazvané Zpěvníky a sbírky básní ještě poslal za naší nepatrné asistence každý ze skřítčích synků své třídě dopis s naléhavou prosbou o pomoc. Chystá se tradiční vánoční koncert žáčků a on vidí, jak jejich vyučující nosí z knihovny takové podivné knihy. K čemu asi jsou ty čárky s tečkami? A není škoda popsat vždycky jen kousek stránky? Je to záhada, které je třeba přijít na kloub. To už paní učitelka vytahuje ze školní knihovničky několik ukázek. Některé si půjčila u nás, na což jsme se náležitě připravili doplněním fondu. Zevrubný průzkum nestačí! Je nutno naučit se jednu novou písničku a vymyslet třídní čtyřverší.

Máme nové kamarády, / Čárka, Tečku, Vševídka.
Se všemi si povídáme, / hlavně o knížkách.

Po této přípravě byl nejvyšší čas zavítat do knihovny na malé soutěžní hádání, které prověřilo nejen znalosti písniček a básniček, ale také schopnost spojit texty s ilustracemi. Čárek s Tečkou všechny hadače rádi viděli a pozvali je na návštěvu znovu hned po zimních prázdninách. Prý pro ně chystají spolu se skřítkem něco neobyčejného!

A skutečně. Do třetice dojde konečně na Pohádky! Přípravy jsme nemohli nechat jenom na trojlístku malých uličníků. Poprosili jsme paní učitelky všech tříd, aby svým mrňousům na míru vybraly v knihkupectví knížku. Zatímco byly v knihovně dárkově zabaleny, ve všech třídách se naopak rozmotávala klubíčka, která tam pohodili skřítkové. Na jehlici zapíchnuté pozvání na černou hodinku. Co to asi je? A úplně vevnitř maličká věc. Aha, než se vydáme na tu záhadnou akci, napíšeme hypersupermoderní pohádku o téhle pastelce, lízátku, prstové loutce, sáčkovém čajíku. Paní učitelky se hned ujaly rolí zapisovatelek dějů a později i předčítaček příběhů. To už si ale třídy hověly v dopoledním příšeří zatažených žaluzií nebo v podvečerní zimní tmě (a to i s rodiči) na dekách naší galerie půjčovny pro děti. Vítala je známá dvojka loutkových hrdinů, která je zavedla do dob bez počítačů, tabletů a televizních obrazovek. Vždyť přeci ležíme na peci, babičky Ivana a Jana cinkají pletacími dráty a vybíráme z košíku klubíčka s pohádkami. Posloucháme, mlsáme perníčky a někteří úplně poprvé i křížaly. Skřítka trochu vyplašilo tolik lidí a tak se kamsi schoval. Nechal však dětem jako dárek knížku, kterou si budou číst před „spa“. Nezapomněl je také poprosit o výrobu opravdu velikých maxipexesových karet, budou se později hodit.

Ale teď ještě ne. Právě se řítíme do čtvrté etapy plné Divadla! Páni, kdo by řekl, že výroba rekvizit, loutek a masek je taková legrace. A co teprve zkoušky a představení naostro. To se přišly podívat nejen knihovnice, ale také Čárek s Tečkou. Jen ten ostýchavý skříteček zase nedorazil. Kde asi je? Proč se nám ne a ne ukázat?

Nikdo o něm už pěkně dlouho neslyšel. Začínáme o toho neplechu mít obavy. Naštěstí do všech tříd poslal pozdrav z výletu. Vyrazil si prý za dobrodružstvím a nemáme se o něho bát. Snad se tedy ukáže v průběhu této jarní etapy Příběhů s dětskými hrdiny. Tak zatím vyrábíme velké stolní hry Po stopách skřítka. Herní plány, figurky ani pravidla nejsou žádný problém. Nedočkavě nakoukneme tu a tam do poštovní schránky a jednou … Jupí, skřítek znovu píše! Tentokrát poslal dokonce pěkně naducanou obálku. Tak se díky němu ponoříme do příběhu jednoho smutného dráčka. Skládáme puzzle, čteme a povídáme si. A jak tak klábosíme, najednou se objevila myšlenka, že skříteček jistojistě bydlí v knihovně. Toulá se knížkami, užívá si spoustu zážitků mezi stránkami, běhá po řádcích. A když je celý ucaprtaný, vyskočí ven a uloží se do postýlky. Třeba Čárek s Tečkou ví, kde usíná. Půjdeme se jich zeptat! Děti ani nevešly do budovy a povšimly si otisků maličkých čtyřprstých nožiček. Nikdo nezapochyboval, čí jsou. Každou doprovázela veršovánka přibližující místo, kterým jsme zrovna probíhali. Ano, šlo o velmi svižnou prohlídku veškerých prostor. Vždyť tudy právě prošel náš maličkatý kamarád! Jdeme po stopách, voláme na něj (jedním z deseti jmen) a rozhlížíme se více než bedlivě. Nakonec opravdu nalézáme v regálu za knihami jeho domeček. Rozestlanou postýlku, stoleček s nedojedenou snídaní, dokonce nočníček.

Tady musím poznamenat, že můj vlastní syn byl hrou úplně pohlcen. Několikrát jsem s ním musela podniknout víkendovou výpravu na pracoviště a pátrat po Schováváčkovi. Ostatně ani o půvabná náhodná setkání s ostatními dětmi nebyla nouze. Dosud se zdravíme, s mnohými již jako s našimi čtenáři. Druhá malá zmínka náleží těm, které jsme přibrali do hry. Nebylo to pouze dvacet učitelek oněch deseti tříd a my dvě knihovnice. Brzy nám výtvarně zdatná kolegyně vyráběla nejen už zmíněné pohlednice a stopy. Jiný kolega vzal za skřítka ochotně distribuci veškeré skřítčí korespondence do všech mateřinek rozesetých po celém městě. Netrvalo dlouho a tak či onak pomáhali všichni zaměstnanci knihovny. A pro velké finále jsme potřebovali přiložit i další ruce k dílu. Díky zřizovateli jsme mohli koupit dárkové knížky, ale také vydat pracovní listy. Zdejší výtvarnice nám navrhla a vyrobila loutku Knihovníčka Školníčka. Dva mladí divadelníci se ujali rolí Čárka a Tečky. O čem to mluvím?

Je 21. června 2012 ráno. Vše je nachystáno. Za chvíli se v knihovně vystřídají všechny třídy v neobyčejně svižném dopoledním kvapíku. Každá je rozpůlena a obdrží úvodem miniknížečku. Té se dostane postupně patřičného zpracování. Tedy pokud děti najdou všechna stanoviště rozházená po budově a splní veškeré úkoly, obdrží razítko, štítek, kód i obal. Uspěli všichni. A jak by také ne. Vždyť zpívat a recitovat o zvířátkách, rozšmodrchat popletenou pohádku, zahrát a poznat pantomimu, sestavit a povykládat originální komiks nemohl být už žádný problém. V zahradě se navíc hrálo maxipexeso (já vám říkala, že na něj dojde) a ve výstavním sále čekala interaktivní výstava plná dětských prací zrozených v průběhu projektu. Některé karetní a stolní hry byly k pohrání, jiná díla jen k obdivování. Na cestu domů dostal každý mrňous pracovní listy skřítečka Knihovníčka Školníčka. Dospělí se z nich dozvěděli, co jsme po celý rok dělali, ale také mohli s potomkem v díle pokračovat. Společně vytvořit leporelo, ilustrovat básničku, dokončit pohádku, vyrobit papírové divadélko, zahrát si jedlou stolní hru pro dva mlsouny. Návody byly samozřejmě kreslené. Pochopitelně se pracovalo výhradně s dosavadní tvorbou malých spisovatelů.

Sečteno a podtrženo: Projekt Nemusíme ještě umět číst, abychom … byl tak trochu náhodou vymyšlen a připraven Městskou knihovnou Velké Meziříčí ve spolupráci se všemi pracovišti Mateřské školy Velké Meziříčí ve školním roce 2011/2012 pro 257 dětí ve věku 4 až 6 let. V každé z přibližně měsíčních etap se prcci základními i rozšiřujícími interaktivními činnostmi ve škole i knihovně seznamovali s různými žánry literatury. Závěr korunoval dílo v podobě velké soutěžní hry, výstavy a pracovních listů. Ale byl to vážně konec? Nešlo spíše o začátek? Však víte, začalo to tak nevinně…

VAŇKOVÁ, Ivana. Nemusíme ještě umět číst, abychom .... Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2013, 27(1) [cit. 2024-11-21]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/nemusime-jeste-umet-cist-abychom

Verze pro tisk