O vývoji a změnách českých venkovských knihoven

Autorka, jako členka hodnotící komise Ministerstva kultury ČR, poznala při svých návštěvách desítky venkovských knihoven. Mohla srovnávat změny v jejich práci a ve vnímání potřeb občanů i uživatelů. V průběhu několika let také sledovala zkvalitnění služeb, modernizaci interiérů i vztahy se zřizovateli. Upozorňuje nejen na klady tohoto vývoje, ale i na další zatím nevyužité možnosti dalšího rozvoje těchto knihoven.

V letech 2009-2011 a 2015-2017 jsem byla členkou komise Ministerstva kultury, s níž jsme spolu s dalšími čtyřmi členy každý rok projeli všechny kraje a z navržených knihoven (v každém kraji jedna) jsme vybírali tu „nej“. Najeli jsme přitom stovky kilometrů a proseděli s knihovníky z místních knihoven, starosty a často i knihovníky z pověřených knihoven, kteří přijeli tu „svou“ nominovanou knihovnu podpořit, hodiny a hodiny v místních knihovnách nebo na obecních úřadech.

Hodnotili jsme pouze knihovny v malých sídlech, obcích, nebo městech venkovského charakteru, kde pracoval obvykle knihovník buď jen na částečný úvazek (tzv. dobrovolný knihovník) nebo zde byl maximálně jeden, případně dva zaměstnanci. Nejmenší obec měla kolem 100 obyvatel, největší kolem 3000. Za ta léta jsme si všimli několika momentů, ba možná se dá již hovořit i o trendech ve vývoji obecních knihoven.

Knihovny jako promarněné příležitosti

Protože jsme v rámci soutěže navštívili nejlepší knihovny v každém kraji, nebudu teď psát o knihovnách, kterých je v České republice mezi venkovskými knihovnami bohužel mnoho – to jsou ty, o nichž Vít Richter říká, že v těchto knihovnách neproběhne dle statistických výkazů ani jedna akce ročně, taková knihovna je obvykle otevřena jen dvě tři hodiny týdně, přijde sem brigádník, který knihovnu v určenou dobu otevře a poté zase zavře a vcelku se tu nic neděje. V těchto knihovnách je většinou teplo, celý týden zde leží bez užitku knihy, je zde díky grantu MK ČR obvykle i počítač – a tak si ta knihovna v klidu a tiše stárne i se svým knihovníkem. Knížky se nevyřazují nebo jen minimálně, „knížky se přece nevyhazují!“, takže většina je jich starých. Počítač za tu dobu, co existuje program VISK, již také zestárl (ten stárne ještě rychleji než knihy), takže když sem vejdete a vidíte navíc ještě staropanenské „dečky“, ocitnete se rázem v sedmdesátých letech minulého století. Co je na tomto stavu ale nejhorší, je to, že to vlastně nikomu nevadí. Starosta přece nebude rušit knihovnu, to by nebylo populární (zejména před volbami), knihovník je rád, že si ke svému důchodu/zaměstnání přivydělá pár korun, obec je ráda, že to vůbec někdo dělá a knihovna je taková, jako vždycky byla, však to tak vždycky stačilo. A pověřená knihovna stejně všechno nestihne. Tyto knihovny soukromě označuji za „promarněné příležitosti“, ale těmi se v tomto článku zabývat nebudu.

Knihovny jako půjčovny knih

Pak existují knihovny, kterým nemůžete v podstatě nic vytknout: jsou tam regály, jsou tam knížky, knihovna je otevřena i dvakrát týdně a obětavá knihovnice přinese svým méně mobilním kamarádkám knihy až domů. Pověřená knihovna zde funguje dobře, snaží se přesvědčit starostu, aby do knihovny koupil aspoň dvě nové židle – a někde se dokonce i vymaluje. Výměnné soubory se přivážejí pravidelně třikrát ročně, takže někdy zde bestseller dostanete půjčit i dříve než v blízké městské knihovně. Je zde „dobrý“ knihovník, „dobrá“ pověřená knihovna, ale v obci „nic nejde“, „však pro knihovnu je to dobré“. Statistické ukazatele v takové knihovně jdou setrvale dolů – jak jen to je možné? Co by ti čtenáři ještě chtěli?

Knihovny jako třetí místa, komunitní knihovny, knihovny „s přidanou hodnotou“

Ráda bych se pozastavila spíše u těch „nejlepších“ – proč jsou nejlepší a co se nám v nich vlastně tolik líbilo. Jsou to knihovny jako třetí místa, komunitní knihovny, knihovny „s přidanou hodnotou“. Co je obvykle charakterizuje?

1. Knihovny jako komunitní víceúčelová centra
   Jsou to často knihovny, které fungují jako víceúčelová kulturní, vzdělávací a komunitní centra. Tyto knihovny – byť v malých obcích – jsou často otevřeny každý všední den v týdnu. Práce s knihou a se čtenářem se prolíná všemi dalšími aktivitami, které zde probíhají: činnost klubu maminek, výtvarné dílny pro děti s rodiči, kurzy či VU3V pro seniory, prázdninové „hlídací“ tábory. Knihovník, který je duší takovýchto knihoven, plní kromě role knihovníka i roli koordinátora, moderátora jednotlivých skupin, které se v knihovně střídají a obvykle je to pracovník obce na plný úvazek, byť jde o malou obec. V obci (i malé!) vědí, že se jim takový „knihovník s přidanou hodnotou“ vyplatí.
2. Fungující technika v knihovnách
   V těchto knihovnách také bojují se zastaráváním techniky, ale pravidelně žádají ve VISK3 na MK ČR o obnovu PC vybavení. A pokud některý z PC pro veřejnost vypoví službu, rozhodně před něj nepoloží cedulku MIMO PROVOZ, ale odnesou ho do zázemí (nebo rovnou do sběru). Fungující a rozumně využívaná WIFI sem přitáhne i nové malé/mladé čtenáře.
3. Nové nebo rekonstruované prostory
   Dobré knihovny vědí, že je velmi důležitý prostor, v němž působí. Ať už jde tedy o rekonstrukce či novostavby – tyto knihovny vypadají vstřícně, nejsou celé zastavěny regály až do stropu, své koutky tu mají i děti a rodiče, najdete tu lehadla, vaky, polštáře a různá zákoutí s různorodým posezením. Cítíte se zde jako doma v obýváku a ne jako na nádraží nebo na poště. A není to jenom otázka peněz, vím o vynalézavých knihovnách, které vypadají jako ze škatulky, ale obecní kasu to nezruinovalo!
4. Kvalitní knihovní fond
   V takové knihovně vědí, jak důležitý je přísun knih, zejména novinek – vždyť stále cca 80 % návštěvníků knihoven přichází proto, že chtějí (nebo potřebují) číst. Proto se zde dbá na pravidelné doplňování knihovního fondu z obecního rozpočtu. Přivezené cirkulační soubory zde dokážou nabídnout, dají všem na vědomí, že knihy už jsou tady a využívají k tomu jak web knihovny a facebook, tak také místní rozhlas a obecní zpravodaj. A neschovávají tyto soubory do skladu, aby je po roce mohli nepoškozené a beze ztrát pověřené knihovně vrátit.
5. Knihovník s velkým K
   Knihovník je duší této knihovny. Snaží se účastnit vzdělávacích akcí, jezdí na pravidelné setkání knihovníků a starostů „Co venkovské knihovny umějí a mohou“a doplňuje si své knihovnické znalosti. Spolupracuje s vedením obce, konzultuje s pověřenou knihovnou a má rád své čtenáře. A taky rád čte.
6. Spolupráce s pověřenou knihovnou
   Pověřená knihovna vnáší do místní knihovny své zkušenosti, odborné znalosti a určitý nadhled. Pomůže při vyjednávání se starostou (přece jen s ním nemusí být denně, tak si někdy může dovolit říci více), zná tipy na šikovný knihovnický či relaxační nábytek a pomůže získat knihy, které místní čtenáři potřebují. Poradí i u plánovaných rekonstrukcí nebo při stavbě nové knihovny (alespoň jak se vyhnout některým chybám).
7. Otevřenost novinkám
   Knihovny tohoto typu se rozhlížejí také kolem – po ostatních knihovnách a dokáží ke svým vlastním dobrým nápadům přidat i další novinky – od půjčování deskových her, tematických kufříků až po zapojení místních osobností, dobrovolníků do života knihovny (a tím i do života celé obce).

Závěr

Takové knihovny pak nejenže vyhrávají v soutěžích Vesnice roku a Knihovna roku, ale „vyhrávají“ zejména u svých čtenářů. A zřizovatelé, kteří mají zájem o rozvoj své obce jako celku, dokáží práci takových knihoven ocenit. Zní to všechno tak trochu jako z pohádky? „Kdo nevěří, ať tam běží!“ Navštívíte-li knihovny, které byly v posledních letech v soutěži „Knihovna roku“ oceněny, uvidíte takové knihovny v praxi. Pomaloučku jich přibývá – protože pokud se v místě opravdu některá nová nebo obnovená knihovna povede (a ještě se o ní mluví v souvislosti s oceněním Knihovna roku), rozkřikne se to po okolí a starostové se nechají inspirovat. Jen je tento trend „postupného inspirování starostů“ na můj vkus poněkud pomalý.