Otevřená knihovna. Ale pro koho? – Ohlédnutí za konferencí Spolupráce knihoven a škol 3

Knihovny se hlásí k otevřenosti, dostupnosti a rovnému přístupu. Orientace v knihovně, výběr knihy či účast na vzdělávacím programu předpokládají určité dovednosti, kulturní kapitál a často „požehnání“ ze strany rodiny. Co je pro jednoho samozřejmostí, může druhý vnímat jako překážku, která zůstává ve slepé skvrně instituce.

Třetí ročník konference Spolupráce knihoven a škol, pořádaný Knihovnou Jiřího Mahena v Brně, akcentoval témata sociálního znevýhodnění, desegregace i podpory čtenářství dětí se specifickými vzdělávacími potřebami. Úvodní příspěvky ukázaly, jak živelné muzicírování, tvoření a komunitní aktivity pomáhají překonávat předsudky, budovat důvěru a vytvářet příležitosti k úspěchu a sounáležitosti. Viděli jsme, že obrušování nerovností i hlubší systémové změny vyžadují součinnost škol, rodin, zřizovatelů a dalších institucí. Školy jsou přitom pro knihovny nenahraditelnými partnery: znají místní prostředí a staví na důvěře rodin. Ptejme se jich, co děti potřebují, a vytvářejme mosty i k těm, kteří do knihoven zatím nechodí.

Kde vzniká bariéra mezi dítětem a knihou?

Právě tuto otázku položila Veronika Nevrlá při zkoumání čtenářství dětí se specifickými poruchami učení. Představme si dítě s dyslexií, které čtení stojí tolik úsilí, že se rychle vyčerpá. Zatímco ostatní už pohltil příběh, ono stále zápasí s dekódováním slov. Přichází únava, frustrace a postupně možná i přesvědčení: „Já nerad*a čtu.“ Co když ale jen odmítá opakovaný neúspěch? Nevrlá nastínila cesty, jak v dětech probouzet radost z četby: vhodně upravené knihy, audioknihy, využití ilustrací, svobodný výběr titulů i tvořivé aktivity bez tlaku na výkon. Dítě může vymyslet jiný konec, ilustrovat obálku nebo si zvolit vlastní tempo čtení s vědomím, že nebude hodnoceno. Čtenářský úspěch můžeme dopřát komukoliv. Stačí vytasit silent book, příběh zhltnout jedním dechem a interpretovat jej podle sebe bez luštění textu. 

Na samotnou dostupnost knih navázala Jana Fialová, která ve školní knihovně v Ivančicích cíleně buduje fond pro děti se specifickými vzdělávacími potřebami. Mluvila o adaptovaných textech, obrazových publikacích či kombinacích vět a piktogramů, které zásadně usnadňují porozumění. Inspirace z Ivančic vybízí k zamyšlení: Nezapomínáme v našich knihovnách při akvizici na čtenářstvo se SPU? Specializovaných titulů je omezená paleta a jejich vyhledávání nebývá snadné. Knihovny již vytvářejí doporučující seznamy podle věku, žánru či tématu. Podobné kurátorované přehledy by mohly zohledňovat různé čtenářské dispozice a vznikat ve spolupráci s odborníky, čtenáři a čtenářkami. Pomohly by také nové možnosti filtrování v katalozích.

Knihovna, kde se dá i vydechnout

Další vystoupení se věnovala dětem s poruchou autistického spektra a ADHD. Díky spolku Radovan si odnáším tipy na využití vizuálních kotev, emočních zón, pomůcek ke zklidnění i na dechová cvičení. Zaujala mě jednoduchost některých opatření: obrázkový plán programu, kartička „Potřebuji pomoc“ nebo klidné místo, kam se lze při přetížení uchýlit. A nepřekvapilo by mě, kdybychom v takovém koutku potkali i neurotypické lidi. Každý chvílemi ocení prostor, kde může resetovat hlavu. Ohleduplně navržené prostředí prospívá mnohem širšímu okruhu lidí, než pro který původně vzniklo.

Žádný univerzální návod na „dítě s autismem“ či „dítě s dyslexií“ přitom neexistuje. Diagnóza může pomoci porozumět obtížím a najít vhodnou podporu, nikdy však nevystihne celého člověka. Úskalí nastává ve chvíli, kdy za „nálepkou“ přestaneme vidět osobnost s vlastními zájmy, talenty a způsobem komunikace. Naslouchání a respekt k individualitě proto zůstávají důležitější než mechanické uplatňování osvědčených postupů.

Co se můžeme naučit?

Konference mi připomněla, že přístupnost nás vybízí k novému pohledu na kvalitu knihovních služeb a vzdělávání. Zpochybňuje naše představy o schopnostech druhých i samozřejmosti, z nichž vycházíme. Podobně uvažuji také při přípravě literárních lekcí v Knihovně Milana Kundery. Jeho dílo tematizuje identitu, vztahy či nedorozumění, které se dotýkají nás všech. Osahat si ho můžeme prostřednictvím četby, obrazů, dramatizace i osobního prožitku. Přizpůsobit metody přitom neznamená slevit z náročnosti lekcí. Podstatné je umožnit smysluplné zapojení a společné porozumění.

Otevřenost knihovny se pozná podle toho, jak dokáže reagovat na rozdílné potřeby lidí, aniž by z jejich odlišností dělala problém. A právě ve snaze porozumět těm, pro které dosud příliš dobře nefungovala, se můžeme mnoho naučit i o sobě a o vlastní práci.