Proměny

Vydáno: 2010-03-01 (All day)
V rubrice: Recenze
Autor: Josef Holcman

V posledních letech se nějak zhoršily vlastnosti mých myšlenek: Nechtějí ve mně uvíznout, aspoň ty dobré ne. Ale ty negativní, ty se mě drží. Jak by taky ne, když při dopisování této recenze nebo spíš sebereflexe, jsem si odskočil do rodné vsi na košt vín a tam mě kamarádi z dětství označili za lháře.

„Proč v té svojí knížce lžeš? Proč píšeš takové kravoviny?“ žduchali do mě a řvali a nadávali. Neměl jsem sílu argumentovat, protože oni argumenty nepřijímají. Zjistil jsem, že doby, kdy povinnosti byly pro mě srandou a sranda povinností, se někam vypařily. Antonín Bajaja mně to připomněl ve svém posledním románu: „…naše stárnutí, to je ubývající radost ze sněhu…“ Ano, sníh jako metafora, jako čas: na čas přikryje krajinu kolem nás i naše duše tak, že vnímáme věci a jevy naráz jinak, jaksi černobíle. Jako v spánku. Stejně tak naráz dokáže sníh zmizet, svléct nejen krajinu do naha a vrhnout nás do světa odporných krás.

Jako kluci jsme z jakési dosud nedefinované příčiny chodili skoro denně do pískoviště za dědinou, kde jsme po sobě metali šutry a skákali z vysokých břehů do prázdna. Dopadali jsme na svah z písku, který tak souběžně tekl s našimi těly dolů, na dno žluté jámy. A odtamtud, zespodu, jsme zadýchaní pozorovali struktury odhalených zdí a vrstev, které minulost poskládala na sebe, barevně je odlišila a sem tam do nich položila zářivé kamínky, škeble či lastury. S údivem, ale i jistou dětskou pokorou jsme je převraceli v rukách se zkrvavenými lokty a přemítali, zda jsou starší, než „naši stařeček“. Čas byl tehdy pro nás věčný.

Naskočily mně tyto sekvence do mysli, když jsem se prodíral náročným, ale přitažlivým textem krásné Dřevnice ( Antonín Bajaja: Na krásné modré Dřevnici. Brno: Host, 2009. 372 s. ISBN 978-807294-329-6), nad kterou už dvaatřicet let žiji. Prodíral proto, že Bajaja píše univerzálně, takže bystrý čtenář si čte vlastně sám o sobě. A to nebývá vždycky příjemné. On je však elegantní, originální ve vyjadřování, mnohovrstevnatý jak to pískoviště, vtipný i jemně ironický. Využívá k tomu škálu prostředků, které nejsou v románové tvorbě až tak běžné: z vyprávění přechází na chvilku k poezii nebo využívá filmových sekvencí, aby čtenáři co nejrafinovaněji přiblížil pocity, pro jejichž popis těžko hledat v klasických vyjadřovacích prostředcích nástroje. Přesahuje klasický způsob psaní využitím hudby či písní, což se mu vplatilo už v Duelech (kubelíkovské variace). Tak dokáže čtenáře zatáhnout do nitra svých příběhů, aniž by ho vydíral.

Přesto se mně několikrát, v tom plynutí časem, zatočily mozkové závity jako kroucený hadr s odkapávající vodou, když jsem se o sobě znovu dozvěděl věci, které jsem už dávno z hlavy vytěsnil. Když jsem si uvědomil, jak jsou osudy dětství i mládí (a stáří ne?) podobné, všelijaké politické doby přetrvávající a ignorující, současné; volající, že ty příběhy jsou o mně, jen reálie jsou trošku jiné, ale stejně poetické, pokud jde o místa, jejich barvy, tvary a názvy, kde se klukovské nebezpečnosti odehrávají. Místa a období, v jejichž zajetí nás ani trable rodičů nezajímají. Dětství nezná hranic, ovšem Bajaja v daném případě čtenáře vzpomínat příliš nenechá. Plasticky přechází z jedné doby do jiné, slepuje svůj (a tak i můj) obraz minulosti jak vlaštovka hnízdo, aby z té mozaiky nakonec vykouzlil, vzdor dobám, příběhy laskavé a životy plodné.

Přinutil mě vzpomínat, ale jak! Ne nostalgicky, nýbrž… Účelně? Proč jsem to už dávno nenapsal taky? Literatura je úžasná v tom, že píšeme o jiných, aniž bychom je znali a autoři píší o nás, aniž znají nás. Život se opakuje, osudy jsou až nápadně podobné, naše chyby jsou až odporně totožné. Promítal jsem si při čtení svůj život a hlavně jeho blbé skutky. Nadchnul mě i postrašil ten Bajaja. Píše o své rodině, a to je vždycky to nejtěžší; píše o svých sousedech – pozná se tam i ten, kdo se doposud nepoznal a myslel si o sobě jen to nejlepší.

Vzpomněl jsem si na nedoceněný Dotazník Jiřího Gruši, který vypráví mimo jiné o svém strýci, jenž sloužil režimu padesátých let na malém českém městečku; vypráví o kupování duší i těl, o krádežích majetku a hlavně lidských identit. Jakou odvahu musí mít autoři, aby byli pravdiví, ale neurazili? Když to snad ani nejde? Uvědomil jsem si, ovíněn koštem vín, nad svojí poslední knihou Cena facky, že za ni budu platit a pykat – nadávkami, osočováním, výhružkami. Asi jsem šlápl jezeďáckým pohrobkům do vajec.

Ale zpátky k Dřevnici. Bajaja nepopisuje krásu ani štěstí, neužívá velkých slov, protože ví, že když nejsou dosažitelné v životě, nemohou být ani v literatuře – tak se chytře vyhýbá melancholii či nostalgii. Pokud mi moje žena řekla, že by tomuto románu slušelo krácení, tak je to možné: já jsem ovšem litoval, že se blížím závěru knihy. A když jsem se ztrácel v datech a časech, tak jsem listoval nazpět v naději, že si vychutnám odklad konce. Po přečtení jsem Toníkovi pravil, že tam mohl klidně zapasovat rodinný rodokmen, jestliže tam například vmontoval návod na vánoční cukroví paní prezidentové Benešové, a on se jemně rozčílil. Jeho slova však nebyla prchlivá, naopak: měla odstup k osobním věcem z minulosti, k hrůzně zakleté době překonané realitou, ale i samotným laskavým autorem – Bajaja umí ublíženým, poníženým a znásilněným lidem, jevům i věcem vrátit jejich původní účel, vznešenost a tím i čest.

V obrazech dynamického města, které si zachovalo valašsko-slovácký grunt, ale bylo dvakrát znásilněno. Vyhnáním Baťovy dynastie a zlikvidováním Zlína, aby nic nepřipomínalo předválečný rozvoj: přejmenováním na Boží les, pardon, Gottwaldov. Tuto dobu autor vnímal jako dítě, přesto jsou proměny Zlína v Gottwaldov cítit jako zvrhlý a násilný čin, hanebný k našim pracovitým předkům. Proměny fašistické totality v totalitu rudou na půdorysu slavností a rituálů měšťanské společnosti jsou pravdivé a mohou být v jistém slova smyslu i historickým pramenem. Včetně popisu okupace z roku 1968 a následné normalizace, jenž jsou plynulým pokračováním poválečné „svitovské“ politiky, které dorazilo poslední zbytky batismu, lidské iniciativy, podnikání. A zlikvidovalo jistý druh evropanství, které ještě i poválečný Zlín pěstoval – nejen v hotelu Balkán, patřícímu Bajajovým prarodičům, ale hlavně výchovou dětí školou povinných k hudbě, antice a cizím jazykům.

Dočteme se také o době, která v roce 1950 zpívala, volala i řvala: Vypořádali jsme se s Horákovou a spol, vypořádáme se i s mandelinkou bramborovou, broukem americkým. Propaganda, ideologický tlak a vyhrožování byly silné na všech místech naší vlasti, ovšem přesto srovnávám: my jsme internacionálu v dětství nezpívali – na vesnici rudé paprče zas tak daleko nedosahovaly. Co se řeklo doma, to pro nás platilo. I ve škole.

Proto mě soudruh učitel párkrát ponížil: donutil mě říct věty, které bych sám o sobě nikdy neřekl. Měl jsem zavřeného stařečka. Nenáviděl jsem ten režim. Ponížení se opakovalo na vysoké škole, kde jsem musel opakovat ty jejich zmaty o beztřídní společnosti a diktatuře proletariátu, abych prolezl a mohl se stát státním notářem. Zvykl jsem si. Potom následovalo ponížení na státním notářství v Hodoníně, odkud mě vyhodili a ponížení v Gottwaldově, které si zatím nechám pro sebe. Ponížení stařečka, když ho mučili elektrickým proudem. Ponížení rodičů, když je až v roce 1959 donutili hospodářství dobrovolně odevzdat straně – buď podpis nebo kriminál. Mě už tolik neponižovali, já jsem se ponižoval sám… , protože naši generaci už to naučili…

Teď, na stará kolena, už nechci ponižování opakovat, takže se hádám s těmi, kdo tvrdí, že nebylo jak za komunistů nebo že za komunistů jsme se špatně neměli. Lidé se bojí podívat pod pokličku svojí odvahy, se kterou denně vytahují na svět rudého kostlivce. Neuvažují v souvislostech, nechápou obecnou potřebu člověka dát ty hrůzy na papír, vypsat se, vyzpovídat. Už vůbec nechápou úlohu umění a literatury, čímž názorně předvádějí, jak jsou její možnosti omezené. Možnosti lidské paměti jsou však ještě omezenější. Bajaja přesto odvedl práci brilantní, aniž by to měl „v popisu práce“. Takovou, by měli, každý ve svém oboru, odvádět politici, historici, filozofové, kriminalisté, státní zástupci a soudci. Pokud by v posledních dvaceti letech nedávnou minulost zmapovali, pojmenovali a její autory potrestali, tak věřím, že bychom ty stupidní věty o zlatých komunistických časech dnes nezaslechli už ani v hospodě. Natož pak v parlamentu.

Bajaja se s jistou částí „svojí“ minulosti vyrovnal. Česká společnost zatím ne. Co je naše minulost? Je vůbec naše?

„Až umřu, škrabadlo na boty v Dobřichovicích tam bude dál, a já ne. Není to zvláštní?“ napsal mně onehdy kamarád, který nechce být jmenovaný. Až umřeme, továrna na boty ve Zlíně bude dál, a my ne. Hodnota lidského života a jeho odkaz jakoby se násobily až po smrti. Člověk je celý až okamžikem smrti. Naši mrtví předkové se vyrovnali s minulostí? Nebo to čas přesunul na nás, máme to dělat za ně? Když živí velice rádi přepracovávají minulost?

Nevím. Vím však, že čím více se o minulosti bude psát a číst, tím hůře ji budou budoucí demagogové předělávat.

HOLCMAN, Josef. Proměny. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2010, 24(1) [cit. 2024-12-31]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/promeny

Verze pro tisk