Provádíme čtenáře světem poezie

Vydáno: 2017-09-11 (All day)
V rubrice: Inspirace, podněty, náměty
Autor: Štěpánka Klumparová

Průvodce po světě poezie (knihovník či učitel) by měl dobře znát toho, koho provází, tedy čtenáře, a při čtení básně a hovorech o ní se v první řadě soustředit na jeho dojmy, zážitky a myšlenky. Tento článek nabízí několik tipů, jak vytvořit atmosféru potřebnou pro sdílení a hovory o básních, jak zařídit pravidla pro tyto hovory, jak si všímat reakcí čtenářů, jak zapojovat jejich zkušenost a jak reflektovat jejich zážitek z četby básně.

Když chceme, aby čtenáři vstoupili do hovoru o literatuře (pro hovory o básních to platí snad ještě více), potřebují vědět, že jejich názory, dojmy či pocity budou ve čtenářské komunitě přijaty, respektovány a brány vážně. Nesmějí se bát výsměchu či ztrapnění. Vzájemná důvěra a pocit bezpečí se budují postupně, je potřeba na nich vědomě pracovat. Poezii je tedy radno se začít věnovat ve chvíli, když už se průvodci skupiny podařilo atmosféru vzájemné důvěry a bezpečí vytvořit.

Čím můžeme přispět k vybudování důvěry a bezpečí? Když provádíme čtenáře setkáváním s poezií, často zařazujeme práci ve dvojici či malých skupinkách, ve kterých mohou sdílet své dojmy z básně, umožníme jim, aby se vzájemně podporovali při jejím porozumívání, ujistili se, že někdo o básni smýšlí podobně, nebo má přínosně odlišný náhled. Při sdílení ve velké skupině můžeme různými způsoby dávat najevo zájem o čtenářův příspěvek například tím, že za jeho vyjádření poděkujeme, že se doptáváme, zda jsme jeho odpověď správně pochopili, apod. Měli bychom ovšem také respektovat, pokud někdo nechce svůj pocit či názor sdílet s ostatními ve velké skupině, protože recepce poezie je záležitost niterná a někdy se jí můžeme cítit být natolik zasaženi, že nechceme své nitro odhalovat před druhými. Čtenář by určitě neměl mít strach nahlas říci, jak báseň pro sebe hodnotí (co si z ní odnáší, co z ní se ho dotýká apod.), jaký na ni má názor, i když se třeba jeho hodnocení básně či názor na ni rozchází s ostatními čtenáři ve skupině.

Co dalšího bychom měli při vedení hovoru o literatuře, respektive o poezii zohlednit? Společně se čtenáři vytvoříme pravidla, která budou platit při našich společných hovorech (např. že necháme druhého domluvit, nebudeme mu skákat do řeči, že mu budeme naslouchat, respektovat jeho názor atd.), a budeme si je postupně osvojovat, společně dbát na jejich dodržování.

Průvodce by také měl umět pracovat se čtenářskými reakcemi na text. Měl by se oprostit od „své“ interpretace (nechtít slyšet, jak je to podle něj správně, jak to nejspíše autor myslel), ale být otevřený jiným pohledům, zkušenostem a interpretacím. Jeho interpretace je pouze jedna z mnoha možných. Pokud vidí, že čtenářova myšlenka či pocit jsou zatím v pouhém zárodku, měl by být schopen mu pomoci je rozvinout. Položit mu vhodnou otázku, popř. se zeptat ostatních ve skupině, zda mají stejný názor či pocit, zda by svého kolegu-čtenáře mohli doplnit. Pokud se mu zdá, že se čtenář s textem (jeho smyslem) míjí, může ho vyzvat, aby objasnil, jak ke své myšlence dospěl, ze kterých veršů mu vyvstala, které verše v něm vyvolaly právě tento pocit apod. Tyto metakognitivní chvilky, kdy necháváme čtenáře pro ostatní odhalit, jak o básni přemýšlel, mohou být přínosné nejen pro něho samotného, ale i pro ostatní zúčastněné. Mohou jim posloužit jako příklad toho, co nás na básni může upoutat, jaké pocity v nás může vyvolat, s jakými potížemi se při porozumívání můžeme potýkat, jak si s nimi poradit. Do svého přemýšlení nad básní může samozřejmě nechat čtenáře nahlédnout i průvodce sám. Nad básní, kterou čteme společně, by však průvodce neměl své vlastní dojmy a myšlenky sdělovat ani jako první, ani jako poslední v řadě.

Průvodce může vyjít ze čtenářovy životní a čtenářské zkušenosti. Neměl by podcenit fázi před čtením básně, kdy může čtenáři poskytnout prostor pro to, aby si (podle smyslu básně) například připomenul nějakou emoci, rozpomenul se na situaci, kterou zažil, zvážil nějakou významnou hodnotu svého (nebo obecně lidského) života, vyvolal si ve vzpomínkách atmosféru určitého místa či části dne či roku - průvodce ji nadhodí sám, podle básně, protože on si ji už přečetl. To je důležité pro to, aby si čtenář snadněji propojil báseň, kterou pak budou společně číst, se svým životem, aby si uvědomil, že básník píše o něčem, co on sám důvěrně zná, co je mu blízké a co i pro něj samotného má hlubší význam. Po přečtení básně by pak čtenář měl postřehnout, čím báseň jeho životní zkušenost přesahuje či rozšiřuje. Může přijít na to, že mu básník jeho každodennost ukazuje v novém světle, že pomocí obrazných pojmenování dovede přesněji vyjádřit určitý těžko pojmenovatelný pocit či prchavý okamžik, zachytit určitou část skutečnosti (i se všemi drobnými nuancemi jejího významu).

Jak již bylo řečeno v úvodu, při čtení básně bychom se měli soustředit na dojmy, zážitky a myšlenky čtenářů. Čtenáři si mohou podtrhávat verše, které na ně zapůsobily, psát si k nim komentáře, otázky. Ty mohou sdílet ve dvojici, následně ve větší skupině. Pomocí těchto reakcí na text čtenáři báseň otevírají způsobem, který odpovídá úrovni jejich čtenářské vyspělosti, zároveň se jejich recepce básně obohacuje o postřehy a vhledy druhých. Průvodce může čtenáře dále vést pomocí doplňujících otázek, které mohou reagovat na podněty vzešlé ze čtenářských reakcí, nebo pomocí nich čtenáře upozornit na to, co by nemělo uniknout jeho pozornosti, co je zásadní pro odkrytí smyslu básně. Ve fázi po čtení básně mohou čtenáři porovnat své představy či vnímání určité situace, pocitu apod. s tím, jak je v básni ztvárnil autor, sledovat, čím je nyní jejich pohled obohacen, co se díky básni dozvěděli o sobě samých, o světě kolem sebe.

Po celou dobu „pobývání“ s básní by průvodce měl mít na zřeteli, že při hovorech o ní je přirozené a potřebné vycházet z dílčích čtenářových postřehů, otázek, pocitů a dojmů. Ty by ovšem měly být průběžně vztahovány k básni jako celku (k jejímu smyslu). Vhodná chvíle pro vnímání básně jako celku může nastat například na závěr společného hovoru, kdy báseň znovu nahlas přečteme a necháme ji ve čtenářích „doznít“ (jejich zážitek se jistě bude od toho prvopočátečního lišit). Jak vyplývá z předchozích odstavců, setkání s básní nelze uspěchat, na čtení poezie je potřeba vymezit dostatek času. Musíme totiž počítat s tím, že se k básnickému textu budeme opakovaně vracet, opakovaně ho číst.

KLUMPAROVÁ, Štěpánka. Provádíme čtenáře světem poezie. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2017, 31(3) [cit. 2024-12-21]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/provadime-ctenare-svetem-poezie

Verze pro tisk